ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2341.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2341/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. T. L. , zastoupeného JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, proti žalované ŠKODA AUTO a.s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Tř. Václava Klementa 869, PSČ 293 60, identifikační číslo osoby 00177041, zastoupené JUDr. Ing. Michalem Guttmannem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Vinohradská 37/13, o odměně původce vynálezu patentu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 68/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2011, č. j. 3 Cmo 80/2011-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. srpna 2010, č. j. 46 Cm 68/2002-342, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované doplatit žalobci částku 8,000.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil; ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 50.000,- Kč s tím, že ve zbývajícím rozsahu se žalované náhrada těchto nákladů nepřiznává. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správným shledal též jeho právní posouzení věci. Žalobce se žalobou domáhal na žalované z titulu práva majitele patentu č. 286341 „Plastový kryt nárazníku automobilu“ doplacení přiměřené odměny o dílčí doplatek 8,000.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce svůj nárok opíral o ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Tvrdil, že při stanovení celkové výše odměny měla žalovaná zohlednit ekonomický přínos dosažený využitím jeho vynálezu a nikoli vycházet jen z toho, že tento vynález představoval zlepšení technické úrovně řešení. Odvolací soud se vzhledem k tomu, že samotný zákon č. 527/1990 Sb. nestanoví způsob určení výše odměny původce vynálezu a nepodmiňuje vznik tohoto práva rozhodnutím o udělení patentu na vynález, ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který vyšel ze smlouvy o využití vynálezu a odměně za tento vynález z 21. listopadu 1996 a rovněž z vnitropodnikové směrnice č. 222/2, kde je stanovena metodika, která vychází buď ze zlepšení technické úrovně řešení nebo zohledňuje přínos vynálezu. Mimo jiné proto souhlasil též s tím, že soud prvního stupně nedoplnil dokazování znaleckým posudkem, který měl představovat obdobu revizního znaleckého posudku k posudku, který byl na základě požadavku žalované vypracován Fakultou strojní ČVUT, a který byl v řízení před soudem prvního stupně proveden jako jeden z listinných důkazů. Upozornil, že žalobce vynález vytvořil v pracovním poměru, jeho zaměstnavatel (žalovaná) podal přihlášku patentu na tento vynález a se žalobcem uzavřel 21. listopadu 1996 smlouvu o využití vynálezu a odměně za něj. Odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že patentované řešení žalobce nepřekračovalo pracovní náplň žalobce. Co se týče výpočtu ekonomického přínosu vynálezu (vyčíslení materiálové úspory), pak shodně se soudem prvního stupně měl za to, že listiny, které žalobce z tohoto důvodu předložil a nichž založil svoji argumentaci, nemají vypovídací hodnotu. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, že žalovaná stanovila výši odměny v souladu s interní organizační směrnicí č. 222/2.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně plném rozsahu) podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje všechny dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolatel předně rekapituluje skutková zjištění soudu prvního stupně. Dále uvádí dva důkazy (výpověď svědka Ing. B. D.), které byly dle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnoceny. Namítá, že soudy své rozhodnutí postavily na znaleckém posudku, který uznaly za důkaz, aniž by byl zadán procesně správným způsobem. Nesouhlasí s tím, že jeho návrh na vypracování znaleckého posudku pro objektivní posouzení ekonomické přínosnosti jeho vynálezu byl soudy vždy zamítnut. Namítá, že při stanovení celkové výše odměny měla žalovaná společnost zohlednit přínos jeho vynálezu a nikoli vycházet jen z toho, že tento vynález představoval zlepšení technické úrovně řešení. Dále se žalobce domnívá, že směrnice Škoda Auto a.s. č. 222/2, o odměňování podnikových vynálezů, byla nesprávně vyložena. Upozorňuje na důkazy jím předložené, kterými byla soudu doložena úspora (přínos) pro žalovanou společnost. Konečně se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu vznikl nárok na vyplacení odměny v jím požadovaném rozsahu, který je předmětem podaného žalobního návrhu.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že skutková zjištění soudů považuje za dostatečná a správná. Dále se vypořádává s argumenty žalobce.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou uvedenou v dále specifikovaném ustanovení) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Dovolatel totiž správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná stanovila výši odměny v souladu s interní organizační směrnicí č. 222/2, nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s jeho právním posouzením, tj. nepodrobuje kritice správnost volby a výkladu norem hmotného práva či jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci, nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro něj nepříznivé právní posouzení založil. Jde tedy ve skutečnosti (podle obsahu, srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) nikoliv o polemiku se správností právního posouzení, jež by mohla otevřít otázku zásadního významu po právní stránce, nýbrž o kritiku skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů, která k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce vést nemůže. Prostřednictvím této argumentace totiž žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze. Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že se dovolatel mýlí, namítá-li že soudy uznaly znalecký posudek č. 02/VaV-ZP/07 za důkaz znaleckým posudkem. Znalecký posudek byl před soudem prvního stupně proveden a hodnocen jako jeden z listinných důkazů, nikoli jako důkaz znaleckým posudkem (viz str. 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 rozsudku soudu odvolacího).
Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu vznikl nárok na vyplacení odměny v jím požadovaném rozsahu (jinými slovy napadá závěr o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno), pak napadá jeho skutkový závěr, nikoli závěr právní (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 808/2009, a ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010). Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. však (jak již bylo výše uvedeno) přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (§237 odst. 3 o. s. ř).
Vytýká-li dovolatel, že soudy nižšího stupně zamítly jeho návrh na vypracování znaleckého posudku pro objektivní posouzení ekonomické přínosnosti jeho vynálezu, jako i další vady řízení, nezakládá ani těmito námitkami přípustnost dovolání. Uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky 276/2006 Sb.) a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12.463,- Kč.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu