ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2618.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2618/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Hana Lojkásková a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Capital Recovery Trust, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 28/663, IČ 27232174, zast. Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Radlická 28/663, proti žalované G. S. , zast. Mgr. Janem Nedomou, advokátem, se sídlem Nový Malín 426, PSČ 788 03, o zaplacení 120.385,- Kč s přísl. a smluvní pokuty ve výši 328.810,- Kč, vedené u Okresního osudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 253/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2011, č. j. 75 Co 56/2010-250, takto:
I. Rozsudek Krajského soud v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2011, č. j. 75 Co 56/2010-250 se v jeho výroku II. v části týkající se smluvní pokuty ve výši 328.810,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 9. 2009, č. j. 18 C 253/2007-170, ve znění usnesení ze dne 19. 5. 2010, č. j. 18 C 253/2007-229, se ve stejném rozsahu v jeho výroku II., zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání týkající se částky 19.059,- Kč, se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 18 C 253/2007-170, ve znění usnesení ze dne 19. 5. 2010, č. j. 18 C 253/2007-229, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 101.326,- Kč s přísl. (výrok I.), ve výroku II. zamítl žalobu jíž se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 328.810,- Kč a částky 19.059,- Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 75 Co 56/2010-250, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 94.438,- Kč s přísl., ve zbylém rozsahu co do částky 6.888,- Kč s přísl. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku (smluvní pokuta 328.810,- Kč a v částce 19.059,- Kč s přísl. – výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména popsal dosavadní průběh řízení, obsah odvolání žalobce i žalované, popř. jejich vyjádření. Dále odvolací soud podrobně popsal dokazování provedené soudem prvního stupně a jeho skutková zjištění převzal jako správná a částečně zopakoval dokazování především leasingovou smlouvou ze dne 9. 5. 2003, č. ..., vč. Všeobecných smluvních podmínek (VSP) ze dne 25. 9. 2003, odstoupením od této smlouvy z 27. 10. 2003 včetně dokazování jejího doručení, protokolem o odebrání vozidla, protokolem o finančním vypořádání z 19. 3. 2004, kupní smlouvou o koupi motorového vozidla z 26. 1. 2004 atd.
Odvolací soud poté uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena leasingová smlouva, jejíž součástí byly VSP, právní předchůdce žalobce od této smlouvy odstoupil ke dni 27. 10. 2003 a k tomuto dni bylo na leasingových splátkách uhrazeno 20.833,- Kč, ačkoli mělo být uhrazeno 28.055,- Kč. Odstoupením smlouva zanikla a v souladu s bodem 6.3.4 VSP měl leasingový pronajímatel právo i na souhrn splátek splatných po datu odstoupení od smlouvy. Souhrn leasingových splátek po odstoupení od leasingové smlouvy činil 137.438,- Kč (po započtení úhrady ve výši 4.478,- Kč a připočtení dlužného pojistného ve výši 280,- Kč. Po odpočtu výtěžku z prodeje vozidla ve výši 43.000,- Kč pak odvolací soud dospěl k závěru, že nedoplatek činí 94.438,- Kč, a proto nebyl správný závěr soudu prvního stupně o nedoplatku ve výši 101.326,- Kč /ohledně částky 6.888,- Kč s přísl. byla proto žaloba zamítnuta). V návaznosti ne to odvolací soud rozhodl o příslušenství (úroku z prodlení).
Odvolací soud dále akceptoval jako správný závěr soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v bodě 4.3.4 VSP je absolutně neplatné pro neurčitost, neboť z něho nevyplývá, která konkrétní povinnost měla být smluvní pokutou ve výši 0,2 % sankciována. Navíc pokládá za neplatné ujednání o smluvní pokutě sjednané „do výše 0,5 %“ s tím, že o její výši je „oprávněn rozhodnout pronajímatel“, což je v rozporu s ust. §269 odst. 3 obch. zák., popř. s ust. §56 odst. 1 obč. zák. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně je podle odvolacího soudu nepřiměřeně vysoká, i když žalobce v žalobě uplatnil smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně. Vzhledem k tomu nemohl žalobci nárok na smluvní pokutu vzniknout.
Odvolací soud dále konstatoval, že dohoda účastníků podle §262 odst. 1 obch. zák., tj. že se jejich vztah bude řídit obchodním zákoníkem, nezhoršuje postavení žalované jako osoby, která není podnikatelem, namítá-li žalovaná delší promlčecí dobu platnou podle obchodního zákoníku, neboť tato skutečnost nesměřuje jednoznačně k jejímu zhoršení.
Dovoláním ze dne 29. 5. 2011 napadl žalobce rozsudek dovolacího soudu v jeho výroku II. z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že přípustnost dovolání spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., neboť podle jeho názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Za zásadní otázky pak dovolatel pokládá, zda
- je možno smluvně určit výši smluvní pokuty tak, že tato nebude určena jen konkrétním číslem či konkrétní procentní výší, ale bude určena a dohodnuta její maximální výše s tím, že ta smluvní strana, která je oprávněna zaplacení smluvní pokuty požadovat, je též oprávněna k jejímu určení a vyčíslení v tom dohodnutém rozmezí, tj. zda je platné smluvní ujednání stanovující smluvní pokutu např. „do 0,5 %“,
- je tato situace v souladu s ust. §544 odst. 2 obč. zák. – učena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení,
- se na tuto situaci vztahuje ust. §269 odst. 3 obch. zák. – určení způsobu (výše pokuty) nezávisí jen na vůli jedné strany,
- je tato situace v rozporu s ust. 56 odst. 1 obč. zák. – nerovnováha v právech a povinnostech stran.
V podrobnostech pak dovolatel v dovolání zrekapituloval skutkový stav věci a stav řízení. Poté uvedl své námitky k právnímu posouzení věci soudy obou stupňů, přičemž nejprve odkázal na znění bodu 4.3.4 VSP, v němž si strany sjednaly, že „V případě prodlení s úhradou měsíčních leasingových plátek, záloh a dalších plateb vyplývajících z LS je LN povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení. Pokud je leasingový nájemce v prodlení déle než 30 kalendářních dnů, je povinen zaplatit smluvní pokutu do výše 0,5 % z dlužné částky za každý další kalendářní den prodlení. O výši smluvní pokuty je CCBL oprávněna rozhodnout“. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že uvedené ujednání je neplatné „pro nesrozumitelnost“ a cituje z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, podle něhož zejména „jednoznačně nevyplývá porušení které konkrétní povinnosti“ mělo být zajištěno a proto je ujednání o smluvní pokutě neurčité.
Dovolatel k tomu dále uvádí, že je chybný závěr obou soudů, že ujednání o smluvní pokutě dohodnuté do maximální výše s tím, že strana oprávněná požadovat zaplacení smluvní pokuty je též oprávněna k jejímu určení a vyčíslení v dohodnutém rozmezí, je neplatné. Smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně byla stanovena pro prvních 30 kalendářních dnů a ve výši 0,5 % denně pro následující období prodlení, tj. od 31. dne prodlení. Oprávněná osoba není povinna nárokovat smluvní pokutu v plné výši, žalobce snížil její výši na 0,2 % denně a tím nebyla překročena maximální míra smluvní pokuty. Nejde tedy o nerovnováhu v povinnostech stran, jak se domnívá odvolací soud s odkazem na ust. §56 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel dále v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, z něhož mj. vyplývá, že byla-li sjednána smluvní pokuta do výše 0,5 % z ceny díla, je ujednání dostatečně určité a bylo věcí žalobce, zda se domáhal smluvní pokuty v nižší procentní sazbě a je toho názoru, že odvolací soud rozhodl odlišně od tohoto judikátu.
Dovolatel dále nesouhlasí s úvahou soudu prvního stupně, že smluvní pokuta ve výši 73 % p. a. je výrazně nepřiměřená a nesouhlasí s její event. moderací a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007 a dále rozvádí co soud při uplatnění moderačního práva posuzuje.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003 je toho názoru, že smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky je přiměřená a není v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a dále rozhodl „o náhradě nákladů dovolacího řízení“.
V podání ze dne 27. 6. 2011 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření zejména uvedla, že žalobce napadá závěr soudů obou stupňů o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro nesrozumitelnost a rozpor s dobrými mravy. Žalovaná pokládá výklad ujednání o smluvní pokutě provedený soudy za správný. Jazykovým výkladem tohoto ujednání lze dospět k závěru, že při prodlení delším než 30 dnů by existovaly dvě sazby smluvní pokuty. Navíc je žalovaná toho názoru, že se sjednaná smluvní pokuta týkala výhradně plateb za trvání smlouvy nikoli nároků vzniklých po jejím zániku. Stejně tak považuje žalovaná za správný závěr soudů, že sjednaná výše smluvní pokuty byla v rozporu s dobrými mravy, a proto neplatná podle ust. §39 obč. zák. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,5 % denně a žalovaná s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1282/2005 má za to, že není rozhodující, že žalobce uplatnil pouze část smluvní pokuty. Dále pak žalovaná odkázala i na nález Ústavního soudu ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 řešící výši dohodnutého úroku z prodlení a otázku, kdy její sjednaná výše je v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná je proto toho názoru, že odvolací soud se uvedenou problematikou zabýval, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, bude dovolání projednáno a rozhodnuto o něm podle zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
V posuzovaném případě může být přípustnost dovolání dána podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel též odkazuje, a podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soud, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudu rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže být přezkoumáván a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nemůže zdůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soudu za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
V posuzovaném případě dovolatel napadl výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal smluvní pokuty ve výši 328.810,- Kč a dále byla žaloba zamítnuta ohledně částky 19.059,- Kč s přísl. představující žalobcem vyúčtované nezaplacené leasingové splátky po zániku smlouvy po odpočtu prodejní ceny vozidla a pojištění.
V případě částky 19.059,- Kč s přísl. představující samostatný výrok o peněžním plnění není dovolání přípustné s ohledem na ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jde o částku nepřesahující 100.000,- Kč (případně ani 50.000,- Kč). Zbývá tedy posuzovat přípustnost dovolání ohledně smluvní pokuty ve výši 328.810,- Kč dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v tomto rozsahu je nezbytné dovolání odmítnout.
V posuzovaném případě dovolatel vymezil právní otázky, stručně uvedeno tak, zda lze smluvně určit výši smluvní pokuty určením její maximální výše s tím, že její výše poté určí v jejím rozmezí oprávněná strana a zda toto ujednání je v souladu s ust. §544 odst. 2 obč. zák. (určení výše pokuty) a dále zda takovému ujednání nebrání ust. §269 odst. 3 obch. zák. či ust. §56 odst. 1 obč. zák.
Otázkou určitosti ujednání o smluvní pokutě byla-li sjednána do určité výše, např. do výše 0,5 % denně pro případ prodlení jak tomu bylo v posuzovaném případě, se již dovolací soud zabýval v rozhodnutí ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, jak na to poukázal i dovolatel. V tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že takovéto ujednání je určité a je věcí oprávněného, bude-li se domáhat zaplacení smluvní pokuty v nižší procentní sazbě. Od tohoto závěru nemá důvodu se dovolací soud odchýlit ani v posuzované věci. V této otázce tak není závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně správný.
Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na závěru, že je neplatné ujednání o smluvní pokutě dle bodu 4.3.4 VSP, neboť z něho nevyplývá, které konkrétní povinnosti měly být tou kterou smluvní pokutou, tj. ve výši 0,2 % a 0,5 %, sankciovány. Navíc pak odvolací soud pokládal za neplatné ujednání o smluvní pokutě „do výše“ 0,5 % denně, jakož i ujednání, že o výši smluvní pokuty je oprávněn rozhodnout pronajímatel (žalobce), a to s ohledem na ust. §269 odst. 3 obch. zák. a §56 odst. 1 obč. zák.
S ohledem na shora uvedené, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. z.n 29 Cdo 426/2001, není neplatné takové ujednání o výši smluvní pokuty, které stanoví její maximální výši, např. „do X % denně“ s tím, že v rámci tohoto limitu je věcí oprávněného, jakou její výši v žalobě uplatní. Dále bylo v tomto rozhodnutí konstatováno, že takovéto ujednání není v rozporu s ust. §269 odst. 3 obch. zák., neboť obsahem ujednání o smluvní pokutě není dodatečné určení obsahu závazku jednou stranou. Smluvní pokuta, její maximální výše, byla již určena smlouvou a je věcí oprávněného v jaké výši ji bude uplatňovat, což platí i obecně v případě, že by takovéto ujednání smlouva neobsahovala.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z ujednání obsaženém v čl. 4.3.4 VSP nevyplývá, které konkrétní porušení povinnosti mělo být sankciováno smluvní pokutou ve výši 0,2 % denně a které smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně, tj. zda smluvní pokutou ve výši 0,2 % denně mělo být sankciováno pouze prodlení „nepřesahující 30 dní“ nebo i „prvních 30 dnů prodlení přesahujících 30 dnů a po jejich uplynutí „vzniká 31. dnem prodlení u téže pohledávky nárok na smluvní pokutu do výše 0,5 %denně“, a proto je tato skutečnost důvodem neplatnosti tohoto ujednání.
V čl. 4.3.4 VSP bylo sjednáno, že „V případě prodlení s úhradou měsíčních leasingových splátek, záloh a dalších plateb vyplývajících z LS je LN povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení. Pokud je leasingový nájemce v prodlení déle než 30 kalendářních dnů, je povinen zaplatit smluvní pokutu do výše 0,5 % z dlužné částky za každý další kalendářní den prodlení. O výši smluvní pokuty je CCBL oprávněna rozhodnout“.
Z tohoto ujednání, jeho jazykového vyjádření a takto projevené vůle (§35 odst. 2 obč. zák.) vyplývá, že při porušení povinností tam uvedených (prodlení s úhradou leasingových splátek, záloh a dalších plateb) nastupuje v případě prodlení smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, a to jako obecné pravidlo. Pro případ prodlení delšího než 30 kalendářních dnů, byla sjednána výše smluvní pokuty výrazně vyšší, a to do 0,5 % denně z dlužné částky, počínaje 31. dnem prodlení. Tato vyšší smluvní pokuta se tedy mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li prodlení s úhradou vymezených plateb delší než 30 kalendářních dnů a v období do 30 kalendářních dní prodlení se uplatnila smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti uvedeného ujednání z důvodu nejasnosti, které povinnosti měly být sankciovány kterou výši smluvní pokuty je tedy nesprávný.
Dovolatel dále napadá závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky (73 % p. a.) je nepřiměřená. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti tohoto ujednání s ohledem na své předchozí závěry a na ust. §56 odst. 1 obč. zák. nezabýval a pouze konstatoval, že nepřiměřeně vysoká je smluvní pokuta do výše 0,5 % denně.
Podle §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí blíže nikterak neodůvodnil v čem předmětné ujednání „narušuje vyrovnanost vzájemných práv a povinností v neprospěch smluvní strany, která není podnikatelem“, pouze odkázal na výši sjednané smluvní pokuty „do výše 0,5 % denně“, což představuje až 182,5 % ročně z dlužné částky a tím její nepřiměřenost.
V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1135/2012, podle něhož nepřiměřenost smluvní pokuty nelze posuzovat bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, nelze tedy vycházet z jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci.
Přiměřenost smluvní pokuty musí být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, popř. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat jen z její celkové výše, je-li tato důsledkem dlouhodobého prodlení při jinak přiměřené denní procentní sazbě z dlužné částky.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud takto věc neposoudil, neboť vycházel pouze z její sjednané výše a z toho dovodil její nepřiměřenost a nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že dovolání je přípustné a důvodné.
V dalším řízení bude nezbytné zabývat se mj. tím, zda sjednaná smluvní pokuta postihuje i prodlení s úhradou závazků po odstoupení od smlouvy, poté zda ujednání o smluvní pokutě nevytváří k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Je též nutné upozornit, že s ohledem na ust. §262 odst. 4, posl. věta obch. zák. nelze v tomto případě aplikovat ust. §301 obch. zák. (srov. rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2207/2007).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. části týkající se smluvní pokuty zrušil vč. akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a v hledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soud prvního stupně v jeho výroku II. zrušil toto rozhodnutí v tomto rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání týkající se částky 19.059,- Kč bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
O náhradě nákladů řízení vč. řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu