ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2797.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2797/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce V. M. EST, a. s. , se sídlem v Praze 4, Boleslavova 474/17, IČ 25080636, zast. JUDr. Alešem Kolářem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, proti žalovanému České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČ 70994226, zast. prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 3.300.000,- Kč s přísl. a smluvní pokuty ve výši 4.011.900,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 195/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2011, č. j. 4 Cmo 325/2010-184,
I. Dovolání směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2011, č. j. 4 Cmo 325/2010-184 se zamítá . Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58.056,- Kč vč. DPH do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3,300.000,- Kč s přísl. a smluvní pokutu ve výši 4,011.900,- Kč (výrok I. a II.) a dále zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení ve výroku specifikovaných (výrok III.) a následně rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 325/2010-184 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 3,300.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 1,800.000,- Kč počínaje od 2. 3. 2005 do zaplacení a dále v jeho výrocích II., III. a V. Dále odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, podle níž měl žalovaný povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 1,5 % z částky 900.000,- Kč od 1. 10. 2005 do zaplacení ve výši 2 % z částky 600.000,- Kč od 2. 3. 2006 do zaplacení tak, že odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,75 % z částky 900.000,- Kč od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005 a za dobu od 1. 1. 2006 do zaplacení roční úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá repo sazbě stanovené ČNB a platné k prvému dni příslušného kalendářního pololetí a ve výši 9 % z částky 600.000,- Kč od 2. 3. 2006 do 31.12. 2006 a za dobu od 1. 1. 2007 do zaplacení roční úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá repo sazbě stanovené ČNB a platné k prvému dni příslušného kalendářního pololetí. Odvolací soud následně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení, obsah odvolání obou účastníků řízení a po přezkoumání a projednání odvolání dospěl především k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, resp. v dostatečném rozsahu.
Odvolací soud konstatoval, že stěžejním argumentem žalovaného bylo, že kupní smlouva ze dne 22. 4. 2004, jejímž předmětem plnění bylo předání internetového rezervačního systému RESYST, je neplatná. Odvolací soud po podrobném rozboru, kdy vzal v úvahu i výkladová pravidla (§35 odst. 2 o. s. ř. zák., §266 obch. zák.), dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva dle ust. §409 a násl. obch. zák. a odkázal s ohledem na výklad smluv na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/2000.
Dále odvolací soud konstatoval, že předmětnou kupní smlouvu podepsala osoba k tomu oprávněná – vedoucí organizační složky podniku (odštěpného závodu), popř. lze oprávnění k podpisu smlouvy dovodit i z ust. §15 odst. 1 obch. zák.
Stejně tak odvolací soud neshledal důvodnými námitky směřující k neprovedení navrhovaných důkazů, a to pro jejich nadbytečnost, popř. k námitce, že soud prvního stupně opřel svoji argumentaci a důkazy provedené v jiném řízení, uvedl, že by byl kontraproduktivní opačný postup.
Odvolací soud dále v otázce úroků z prodlení změnil zčásti odpovídající výrok soudu prvního stupně, jak bylo uvedeno shora, a to s odkazem na nařízení vlády č. 142/1999 Sb. ve znění novel v příslušném období.
V závěru poté odvolací soud uzavřel, že žalobce prokázal důvodnost svých nároků a žalobě bylo tak v převážné části vyhověno.
Dovoláním ze dne 9.6.2011 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněnými dovolacími důvody je, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), resp. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Za právní otázku zásadního právního významu dovolatel označuje to, zda lze „hovořit o nabytí vlastnictví od nevlastníka ve smyslu §446 obch. zák., když jde o převod nehmotných práv, které nelze označit za zboží“ a jejích ochrana je upravena v jiných zákonech a zda lze pokládat za platnou kupní smlouvu, jejímž předmětem je „kompletní databáze přímých klientů obsahující kompletní osobní údaje“, pokud subjekty osobních údajů nedaly k takovému nakládání souhlas a nedovolené nakládání s nimi je trestním činem.
Dovolatel dále uvedl, že ve věci převodu autorských práv bylo možné provést převod systému RESYST postoupením licence dle §48 odst. 2 zák. č. 121/2000 Sb. Pokud by čl. III. kupní smlouvy představoval postoupení licence na žalovaného, byl by k tomu potřebný písemný souhlas autora systému R esyst , tj. společnosti nexum Trilog, s. r. o. Tato společnost podle svědka S. dala souhlas k tomu, aby systém RESYST využíval žalovaný, k postoupení licence se však tento svědek nevyjádřil. Žalobce v řízení neprokázal, že byl oprávněn postoupit licenci k uvedenému systému na žalovaného, že licence byla převedena a že žalobce řádně plnil povinnosti podle kupní smlouvy. Soudy obou stupňů tyto skutečnosti nevzaly na zřetel a k těmto námitkám se nevyjádřily. Podle dovolatele nedostatek legitimace žalobce k postoupení autorských práv k systému RESYST vede k neplatnosti kupní smlouvy pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obch. zák.) a žaloba měla tak být pro neplatnost kupní smlouvy zamítnuta.
Dovolatel dále rozvádí své úvahy a možnosti převodu autorských práv a oprávnění dílo užívat a dospívá k závěru, že autorská práva nemohla být na žalovaného kupní smlouvou převedena.
Následně pak dovolatel vyložil, jak sám chápe počítačovou terminologii, strukturu počítačových programů s tím, že předmět kupní smlouvy není specifikovaný, neexistuje a existovat nemůže a i z tohoto důvodu je kupní smlouva neplatná.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně a právní závěry soudu prvního stupně jsou proto nesprávné. Odvolací soud uzavřel a odůvodnil, že kupní smlouva je platná, když hlavním argumentem žalovaného měla být neplatnost této smlouvy. Hlavním argumentem žalovaného však nebylo tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy, ale tvrzení o tom, že systém RESYST nebyl žalovanému předán ani jím převzat. Soudy obou stupňů k prokázání této skutečnosti odmítly předvolat navržené svědky Ing. G. a Ing. K. a tím neumožnily žalovanému provést stěžejní důkazy. Dovolatel je toho názoru, že mu proto svědčí dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 5. 9. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že žalovaný staví otázku zásadního významu na tom, zda lze nabýt vlastnictví od nevlastníka (§446 obch. zák.), jde-li o převod nehmotných práv, jejichž ochrana je upravena v jiných zákonech než v obchodním zákoníků, popř. zda lze pokládat za platnou kupní smlouvu, jejímž předmětem má být „kompletní databáze přímých klientů obsahující kompletní osobní údaje“, a to bez jejich souhlasu.
Žalobce konstatoval, že soudy obou stupňů uzavřely, že mezi účastníky byla uzavřena dne 22. 4. 2004 kupní smlouva, jejíž předmět byl dostatečně specifikován (§409 a násl. obch. zák.) a taktéž odvolací soud uvedl, že případné nepřesnosti v počítačové terminologii nemohou být důvodem její neplatnosti, neboť použitá terminologie byla stranám zřejmá a srozumitelná a odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/2003. V řízení bylo prokázáno, že došlo k řádnému splnění všech závazků žalobce.
Žalobce dále ve vyjádření uvedl, že námitky dovolatele týkající se převodu autorských práv nemohou vést k závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy a pokud došlo k porušení autorských práv, jde o vtah mezi žalobcem a autorem díla, který však s užitím díla souhlasil a žalovaný tak získal práva k užití programu RESYST. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3633/2009, řešící v zásadě totožný spor mezi týmiž účastníky, týkající se smlouvy ze dne 22. 4. 2004. Dále uvedl, že bylo prokázáno, jakým způsobem byl předmět kupní smlouvy předán (internetový rezervační systém) a žalovaným užíván systém RESYST a žalobkyně za něj částečně plnila (900.000,- Kč).
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb, kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů dovolání projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012.
Nejvyšší soud dále zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1a 4, §241a odst. 1 o. s. ř. ).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání v daném případě přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soud prvního stupně v části jeho výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3,300.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 1,800.000,- Kč počínaje od 2. 3. 2005 do zaplacení a dále v jeho výroku II. (povinnost žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 4,011.900,- Kč), výroku III. (zamítnutí žádosti o zaplacení úroku z prodlení z částek 1,800.000,- Kč a 900.000,- Kč a 600.000,- Kč) a výroku V. (náhrada nákladů řízení).
Dále odvolací soud ve svém výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho části výroku I. týkající se úroku z prodlení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,75 % z částky 900.000,- Kč od 1. 10. 2005 do 31. 10. 2005 a za dobu od 1. ledna 2006 do zaplacení roční úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá repo sazbě stanovené ČNB a platná k prvému dni příslušného kalendářního pololetí a ve výši 9 % z částky 600.000,- Kč od 2. 3. 2006 do 31. 12. 2006 a za dobu od 1. 1. 2007 do zaplacení roční úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá repo sazbě stanovené ČNB a platné k prvému dni příslušného kalendářního pololetí.
Z uvedeného je zřejmé, napadá-li dovolatel všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, že dovolání není přípustné proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, neboť jde svoji povahou o usnesení, proti němuž přípustnost dovolání nevyplývá z ust. §238, §238a, popř. §239 o. s. ř. Obdobně platí i o téže části výrok I. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil výrok v rozsudku soudu prvního stupně o nákladech tohoto řízení. V tomto rozsahu nezbývá než dovolání odmítnout.
Napadá-li dovolatel výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla změna výše úroku z prodlení v neprospěch žalovaného, přichází zde v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť tímto výrokem byl v tomto rozsahu změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Z obsahu dovolání však nevyplývá a dovolatel nikterak nevymezil, z jakých důvodů tento výrok napadá a dovolacímu soudu nezbývá, než dovolání v tomto rozsahu, kde je dovolání přípustné, zamítnout.
V případě výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit 3,300.000,- Kč spolu se zde stanoveným úrokem z prodlení (výrok I.), a dále kde byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 4,011.900,- Kč) přichází v úvahu přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud dále potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně zbývající části úroků z částek 1,800.000,- Kč, 900.000,- Kč a 600.000,- Kč. Napadl-li dovolatel žalovaný i tento potvrzující výrok, je nutné konstatovat, že v tomto případě není dovolání subjektivně přípustné, neboť tímto výrokem nebyla způsobena žalovanému žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením tohoto napadeného výroku. Dovolání je nutné v této části odmítnout.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné ve shora uvedeném rozsahu (zaplacení 3,300.000,- Kč s úrokem z prodlení a zaplacení smluvní pokuty ve výši 4,011.900,- Kč.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolání soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatel ve svém dovolání namítá. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištěné, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tzn. vad řízení) je k tomu nutné poznamenat, že dovolací soud k této event. vadě nemůže s ohledem na ust. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř. při posuzování přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet.
Dovolatel za zásadní právní otázky především vymezil to, zda lze hovořit o nabytí vlastnictví od nevlastníka dle §446 obch. zák., jde-li o převod nehmotných práv, která jsou upravena v jiných zákonech.
Dovolací soud je především nucen konstatovat, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud výkladem smlouvy ze dne 22. 4. 2004 k zásadní námitce žalovaného, týkající se neplatnosti této smlouvy, dospěl k závěru, že tato smlouva je dostatečně určitá, že jde o smlouvu kupní, jejíž předmět plnění byl dostatečně specifikován, a to internetový rezervační systém RESYST. Dovolací soud v obdobném sporu mezi týmiž účastníky v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3633/2009 taktéž konstatoval, že smlouva ze dne 22. 4. 2004 je smlouvou kupní a pokud jsou v ní obsažena i ustanovení náležející k jiným typů smluv, nemůže tato skutečnost způsobit neplatnost smlouvy.
K vlastnictví této internetové aplikace a k námitkám dovolatele, které se týkají autorských práv k tomuto „programu“, pokládá dovolací soud za nutné poznamenat, že tento systém byl pro žalobce (V. M. EST, a. s.) vytvořen na základě smlouvy o dílo ze dne 6. 3. 2000 společností Trilog, s. r. o. a dne 1. 7. 2001 byl předán do vlastnictví objednatele (V. M. EST, a. s.). Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že zhotovitel (TRILOG, s. r. o.) sám instaloval předmětný systém RESYST do počítače žalovanému a vyslovil souhlas s tím, aby žalovaný systém využíval na základě kupní smlouvy z 22. 4. 2004. Pokud by se jednalo o autorské dílo chráněné zák. č. 121/2000 Sb. (§2 odst. 2), což v řízení nebylo zjištěno, byl k jeho užívání žalovaným dán souhlas tvůrce. V opačném případě (neudělení souhlasu) lze též odkázat na ust. §433 obch. zák. řešící právní vady plnění.
Vymezil-li dovolatel další otázku právního významu, zda lze pokládat za platnou smlouvu, jejímž předmětem je „kompletní databáze přímých klientů obsahujícího kompletní osobní údaje“ bez souhlasu těchto subjektů, je k tomu nutné uvést, že otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy se soudy, včetně soudu dovolacího, již zabývaly a dospěly k závěru uvedenému shora.
Pokud dovolatel dále namítá, že jeho stěžejním argumentem nebyla neplanost kupní smlouvy, ale skutečnost, že systém RESYST nebyl žalovanému nikdy předán, je k tomu nutné uvést, že tím je napadán zjištěný skutkový stav věci. Z hlediska posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se však k tomuto důvodu nemůže přihlížet (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je s ohledem na uvedené nucen konstatovat, že neshledal dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v části, v níž byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 3,300.000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 4,011.900,- Kč.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 a 5 o. s. ř., §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání, pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, zamítl a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (viz shora uvedené).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §196 odst. 3 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl 25/12 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradu 58.056,- Kč, vč. DPH (§1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 odst. 6, §12 odst. 2, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, může podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 24. září 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu