ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.320.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 320/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně LOGIS a.s., se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, U Nového světa 286, PSČ 744 01, identifikační číslo osoby 47681306, zastoupené Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalované N. G. ELEKTRO TRADE, a.s. , se sídlem Praha 5, U Dívčích hradů 1971/18, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26394537, zastoupené JUDr. Petrem Šindelářem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o zaplacení částky 249 373,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 80/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Cmo 360/2009-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč k rukám JUDr. Petra Šindeláře, advokáta, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované žalobou domáhá zaplacení celkem částky 249 373,10 Kč s příslušenstvím, představující cenu za práce provedené pro žalovanou v průběhu měsíce července až září roku 2000, které žalovaná převzala, avšak žalovanou částku, skládající se z částky ve výši 123 598,20 Kč, vyúčtovanou fakturou č. 200228, částky ve výši 70 432,50 Kč, účtované fakturou č. 200253 a částky ve výši 55 342,40 Kč účtované fakturou č. 200286 žalovaná neuhradila.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. července 2009, č.j. 43 Cm 80/2004-327, zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 249 373,10 Kč s úrokem z prodlením ve výši stanovené v tomto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 11. 1999 smlouvu č. S 990123, jejímž předmětem byla dodávka a instalace programového vybavení a převzetí závazků k poskytování potřebné podpory při zavedení informačního systému FACTORY ES s tím, že projekt měl být realizován ve smyslu nabídky žalobkyně z 21. 10. 1999 tak, že před zahájením každé etapy měl být mezi stranami uzavřen dodatek smlouvy na realizaci dané etapy. Smlouva byla uzavřena jako úvodní rámcová smlouva, která vymezuje rozsah a obecné podmínky spolupráce obou smluvních stran. Ve stejný den účastníci uzavřeli další smlouvu č. S 990124, označenou jako dodatek č. 1, jejímž předmětem bylo udělení práv k užívání programového vybavení dle specifikací a převzetí závazku k poskytování potřebné podpory k zavedení ERP systému FACTORY ES. Třetí smlouva uzavřená ve stejný den byla označena jako softwarová licenční smlouva, v níž jako poskytovatel licence programového vybavení FACTORY ES je uvedena žalobkyně a žalovaná jako zákazník. Ve smlouvě bylo sjednáno, že zákazník souhlasí s uplatněním podmínek k udělení práva užívat produkt FACTORY ES, a že žalobkyně je připravena poskytnout žalované za úhradu služby pro podporu využití produktu u žalované, ať už jde o školení, konzultace, nebo i aktivní účast na podpoře zákazníkova projektu. Cena dodávky byla stanovena na částku 577 880 Kč. Soud prvního stupně posoudil všechny tři smlouvy s ohledem na to, že byly uzavřeny ve shodný den na jednom místě a jsou obsahově provázané, jako smlouvy závislé ve smyslu §275 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že na základě předmětných závislých smluv si účastníci poskytli vzájemná plnění. Žalobkyně poskytla ve smyslu předmětných smluv plnění spočívající v poskytnutí licence – práva užívat systém FACOTORY a Oracle a žalovaná uhradila za to sjednanou cenu 577 882 Kč. Žalobkyně poskytla žalované dále služby spočívající v konzultacích a za služby spojené s implementací programu, které byly žalovanou uhrazeny pouze zčásti ve výši 444 407 Kč. Služby, jejichž úhrady se týká žalovaná jistina, jsou cenou tzv. implementačních prací (činnosti směřující ke zprovoznění aplikačního programového vybavení podle definovaných pravidel).
Soud prvního stupně z dokazování dále dovodil, že žalobkyně úkonem ze dne 11. 2. 2000 odstoupila od všech tří smluv uzavřených účastníky, o čemž svědčí text odstoupení od smlouvy formulovaný žalobkyní tak, že „odstupuje od smlouvy č. S 990123 z 9. 11. 1999 včetně jejích dodatků“. Tento právní úkon shledal soud prvního stupně jako platný, učiněný v souladu s článkem XII smlouvy účastníků a současně i důvodný, neboť žalovaná byla v době tohoto úkonu v prodlení s úhradou plateb vůči žalobkyni delším než 60 dnů. Jeho následkem byl zánik všech tří citovaných smluv.
Soud prvního stupně posoudil licenční smlouvu účastníků s ohledem na to, že počítačový program má charakter autorského díla, jako smlouvu inominátní, řídící se svým obsahem a účelem předpisy upravujícími smluvní typ nejbližší. Takovými předpisy jsou normy práva autorského, v dané věci se s ohledem na datum uzavření smlouvy jde o nyní již zrušený zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“). Podstatou programového vybavení i v režimu tohoto zákona bylo právo, a to právo k užívání autorského díla. Při posuzování otázky možnosti vrátit autorovi poskytnutý software po zániku licenční smlouvy přihlédl soud prvního stupně i k současné úpravě v novém autorském zákoně č. 121/2000 Sb., obsahující nový smluvní typ ve svém §46 a násl. - licenční smlouvu včetně práva odstoupit od této smlouvy. Z koncepce úpravy tohoto typu smlouvy nutno podle názoru soudu prvního stupně dovozovat oprávnění uživatele nevyužitý software vrátit autorovi bez využití. Proto dospěl k závěru, že žalobkyni, coby zhotovitelce, může být poskytnuté plnění žalovanou vráceno.
S ohledem na synallagmatický vztah mezi účastníky, když předmětem sporu je plnění ze zaniklé smlouvy a je-li podle §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dána povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit přijaté plnění tomu kdo je poskytl, nemůže být návrh žalobkyně podle závěru soudu prvního stupně úspěšný, neboť v něm není vyjádřena vzájemná restituční povinnost, a neumožňuje tudíž možnost posouzení otázky vrácení přijatého plnění druhým účastníkem. Návrh žalobkyně, v němž vzájemná restituční povinnost vyjádřena není a tato vada nebyla odstraněna ani po poučení soudem, proto neumožnila soudu posoudit otázku vrácení přijatého plnění druhým účastníkem žalovanou, tudíž z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl.
Soud prvního stupně navíc zdůraznil, že i kdyby vada žaloby odstraněna byla, nebylo by možné žalobu hodnotit jako důvodnou, neboť žalovaná jako procesní obranu proti uplatněnému nároku namítla v průběhu řízení započtení svého nároku na vrácení částky 577 880 Kč spolu s daní z přidané hodnoty, tedy celkem ve výši 693 456 Kč, a proto soud procesní obranu žalované posoudil jako opodstatněnou.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Cmo 360/2009-365, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (rozsudek pod bodem II).
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako úplná a přesná a v zásadě se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Pro rozhodnutí ve věci však mají podle jeho názoru větší význam jiné skutečnosti a sice, že žalobkyně předmětné programové vybavení (systém FACOTORY ES) na základě smlouvy č. S990124 instalovala, zápis o předání tohoto plnění byl podepsán 17. 12. 1992 a jeho sjednaná cena – částka 577 882 Kč bez DPH byla žalovanou uhrazena. Nesporné bylo i to, že za služby spojené s implementací programu žalovaná uhradila žalobkyni dalších 444 407 Kč. Stejně tak je nesporné, že k uvedení programového vybavení do rutinního provozu – tedy de facto k jeho užívání žalovanou v pravém slova smyslu – nikdy nedošlo. Spornými zůstaly příčiny této skutečnosti. Podle odvolacího soudu nelze vyloučit, že odklady lhůty pro užívání programového vybavení mohly být způsobeny také jeho vadami nebo nevhodností programu pro potřeby provozu žalované, čemuž nasvědčuje např. položka 5 a 8 zápisu z jednání stran ze dne 19. 6. 2000, kde byly sjednány určité úpravy programového vybavení, které měly být realizovány v režii žalobkyně.
Nutnost komplexního vypořádání stran po zániku závazku jiným způsobem než splněním, upravuje podle právního názoru odvolacího soudu ustanovení §351 obch. zák. V dané věci však žalovaná již nemůže dosáhnout vrácení již zaplacených částek za plnění, které vlastně předpokládaným a obvyklým způsobem neužívala, poskytnuté plnění pro žalovanou žádný hospodářský význam nemělo. Bylo by proto neadekvátní zavazovat žalovanou k úhradě dalších „služeb“, byť žalobkyní poskytnutých.
Za nejdůležitější faktory vedoucí k zamítnutí žaloby však odvolací soud spatřuje v následujících zjištěních. V článku VIII rámcové smlouvy č. S990123 bylo sjednáno, že „dojde-li při realizaci projektů k čerpání služeb zhotovitele, bude se postupovat dle podmínek sazebníku“. Ten ve svém šestém, sedmém a osmém odstavci předpokládal existenci objednávky zákazníka a jejího potvrzení zhotovitelem a stanovil i její náležitosti. V daném řízení však žádná „objednávka“ doložena nebyla a v řízení nebyl ani předložen „zápis z projekčního dne“, kterým mohla být objednávka podle sedmého odstavce sazebníku nahrazena. Jediná listina, která byla v řízení předložena – zápis z jednání účastníků z 19. 6. 2000, však takto nazvána není. Navíc plnění, fakturované žalobkyní vůbec neodpovídá tomu, co je v zápise předpokládáno. Faktura žalobkyně č. 200286 charakterizuje plnění jako „vedení projektu FAM a PPS“, podklady pro fakturaci však dotčené plnění specifikují jako „konzultační dny“. K obdobným závěrům by pak vedla komparace zápisu z 19. 6. 2000 a obsahu dalších dvou faktur žalobkyně včetně listin k nim připojených. Odvolací soud proto uzavřel, že z titulu zaplacení smluvní ceny poskytnutého plnění nemůže být uplatněný nárok přiznán, neboť pro to nebyly naplněny účastníky sjednané a žalobkyní navržené podmínky (předpoklady). Tento nárok pak nelze podle odvolacího soudu přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť přijetím „služeb“ se žalované žádného neoprávněného prospěchu nedostalo.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku soudu odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle názoru žalobkyně zásadní právní význam, jelikož se v něm řeší tyto právní otázky, které v dosavadní rozhodovací praxi dosud nebyly vyřešeny, a to:
1. Zda je možné podle zákona č. 35/1965 Sb. autorský zákon, po odstoupení od smlouvy z důvodů stojících na straně nabyvatele licence požadovat vzájemná zpětná plnění mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence.
2. Zda je nutno při aplikaci §351 obch. zák. zohlednit hospodářský význam poskytovaného plnění pro druhou smluvní stranu a faktické užívání poskytnutého plnění druhou stranou.
3. Zda může nedostatečná aplikace §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
K první otázce uvádí dovolatelka svůj právní názor, podle něhož, je-li smluvní povinností poskytovatele licence úplatně poskytnout tuto licenci, nemá po odstoupení od smlouvy poskytovatel, co by od uživatele žádal zpět, neboť užívací práva se spotřebovala poskytnutím licence a není proto možné po ukončení smlouvy odstoupením jakékoliv plnění vrátit.
Na druhou otázku si odpovídá dovolatelka záporně – otázka užívání poskytnutého plnění nebo hospodářská využitelnost tohoto plnění nemůže hrát podle jejího názoru žádnou roli, nemůže mít vliv na povinnost uhradit poskytnutou službu.
Položení třetí otázky vysvětluje dovolatelka tak, že se jí napadený rozsudek jeví jako nedostatečně přesvědčivý a mající nedostatky v určitosti popisu posouzení právních závěrů tak, aby si byla schopna učinit závěr, kterým by se mohla řídit v úpravě svých smluvních vztahů do budoucna tak, aby se vyvarovala chyb, na které chtěl odvolací soud odkázat. To označuje za vadu spočívající v naprosté nejistotě obsahu sdělení soudu.
Dovolatelka nesouhlasí ani s posouzením zápisu z jednání účastníků z 19. 6. 2000 odvolacím soudem. Podle jejího názoru obsahuje tato listina smlouvu o dílo podle §536 obch. zák., podle níž bylo sjednáno provedení implementace v rozsahu popsaném prováděcím projektem, termín tohoto plnění a cena, která již byla dohodnuta – „ xxx člověkodnů“. Implementační práce jsou označovány jako konzultační dny, v nichž jsou vykonávány různé činnosti, které byly provedeny v důsledku dodatečných požadavku žalované.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam. Odvolací soud rozhodl o potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně primárně z toho důvodu, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení požadované ceny, resp. že nebyly splněny podmínky, za kterých by mohla cenu účtovat, a současně neshledal ani důvody pro přiznání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť přijetím služeb se žalované žádného prospěchu nedostalo. Nejsou proto relevantní odkazy dovolatelky na autorský zákon, či ustanovení §351 obch. zák. Ani namítané porušení §157 o. s. ř. a špatné hodnocení listinných důkazů není způsobilé podle názoru žalované založit přípustnost dovolání. Žalovaná proto navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně učinil odvolací soud po právu, jestliže dovodil, že žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 249 373,10 Kč z titulu zaplacení smluvní ceny poskytnutého plnění nemůže být přiznán, nebyly-li naplněny účastnicemi sjednané a žalobkyní navržené podmínky (předpoklady) a nemůže být přiznán ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť přijetím „služeb“ se žalované žádného neoprávněného prospěchu nedostalo.
Ze skutkových zjištění obou soudů totiž nevyplynulo, že by žalobkyně prokázala, že v závislých smlouvách se žalovaná zavázala zaplatit jinou částku než částku 577 882 Kč. Oba soudy přitom shodně zjistily, že sjednaná cena ve výši 577 882 Kč byla žalovanou žalobkyni uhrazena. Odvolací soud proto správně dovodil, že není důvod zavazovat žalovanou k úhradě dalších služeb, byť žalobkyní poskytnutých. Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by si účastnice ve smlouvě sjednaly za práce provedené pro žalovanou v průběhu měsíce července až září roku 2000 cenu ve výši vyúčtované fakturou č. 200228, fakturou č. 200253 a fakturou č. 200286. Ze skutkových závěrů ani nevyplývá, že by cena dodávky ze závislých smluv sjednaná a uhrazená ve výši 577 8880 Kč byla nějakým způsobem účastnicemi změněna. Nárok na zaplacení částky 249 373,10 Kč z titulu zaplacení smluvní ceny poskytnutého plnění nebyl tedy prokázán, jak správně odvolací soud dovodil.
Pokud následně odvolací soud dospěl k závěru, že požadovanou částku ve výši 249 373,10 Kč nelze přiznat žalobkyni ani z titulu bezdůvodného obohacení po zániku smluv z důvodu odstoupení, neboť přijetím „služeb“ se žalované žádného neoprávněného prospěchu nedostalo, pak ani v tomto právním závěru neshledal dovolací soud pochybení, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že k uvedení programového vybavení do rutinního provozu – tedy de facto k jeho užívání žalovanou v pravém slova smyslu, nikdy nedošlo, přičemž příčiny této skutečnosti podle dovozené úvahy odvolacího soudu ležely na straně žalobkyně. Nebylo možno tedy dovodit, že by se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem na úkor jiného, tedy objektivně vzniklý stav obohacení, kdy obohacený získal majetkový prospěch pro který na jeho straně chyběl právní důvod buď od počátku nebo dodatečně odpadl (srov. např. Občanský zákoník, komentář, J: Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Humlák a kol., C. H.BECK, 1. vydání r. 2008, str. 1176, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Soudní judikatuře r. 2002, sešit 9, pod označením SJ 178/2002).
Nejvyšší soud se problematikou bezdůvodného obohacení účastníků z tohoto pohledu opakovaně zabýval, když posuzoval vzájemné nároky účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy (znamená to i odstoupením od smlouvy) uzavřené v režimu občanského zákoníku dané ustanovením §457 obč. zák., podle něhož platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §351 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, přičemž podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky.
Stávající judikatura vychází ze závěru, že v soudním řízení o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, vydaný pod sp. zn. 29 Odo 52/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2006, číslo sešitu 3/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, vydaný pod sp. zn. 33 Odo 1615/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, vydaný pod sp. zn. 30 Cdo 1473/2007 (vše k dispozici na www.nsoud.cz ).
Princip vypořádání vzájemných závazků účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo posléze zrušené smlouvy, tak jak je shora vymezeno, a z něhož dovolací soud vychází i nadále ve své rozhodovací praxi, platí pro občanskoprávní vztahy i vztahy obchodněprávní.
K platnosti vyslovených závěrů se dovolací soud i nadále ve své rozhodovací praxi hlásí a je nutno z nich vycházet i v dané věci. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že přijetím „služeb“, jejichž úhrady se dovolatelka v tomto řízení domáhá, se žalované žádného neoprávněného prospěchu nedostalo, a proto nelze žalovaný nárok přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, je tento závěr plně konformní se shora uvedenou judikaturou. Nejvyšší soud k tomu dodává, že pokud zákon č. 35/1965 Sb. neobsahoval žádnou speciální úpravu nároků stran po odstoupení od smluv upravených tímto zákonem, nezbývá než vycházet ze shora vysvětlené obecné právní úpravy a není důvodu nevyjít ze srovnání vzájemných plnění mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence. Z hlediska položené první a druhé otázky dovolatelkou je důležité, jaký byl hospodářský význam plnění poskytnutého jednou smluvní stranou druhé smluvní straně, i zda poskytnuté plnění mohla každá strana užívat, a to právě za účelem ocenění a komparace hodnoty těchto vzájemných plnění.
Napadá-li dovolatelka posouzení listiny ze dne 19. 6. 2000 odvolacím soudem a dovozuje, že tato listina obsahuje smlouvu, jejímž předmětem má být právě její závazek k poskytnutí služeb spočívajících v provedení „implementačních prací“ žalované ve sjednaném termínu a ceně, napadá tím hodnocení této listiny odvolacím soudem, který z uvedené listiny žádné ujednání o sjednání předmětu plnění za cenu požadovanou žalobou nedovodil. Nutno konstatovat, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 405/2011 – uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Pokud dovolatelka namítá nedostatek náležitostí rozsudku odvolacího soudu stanovených v §157 o. s. ř., čímž se ve skutečnosti dovolává dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, a to že řádně nezdůvodnil své závěry, ke kterým dospěl.
Protože se v této věci nebyly řešeny právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou soudy rozhodovány rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání není tedy podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu