ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3422.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3422/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně G. P. Investments a.s. , se sídlem v Praze 1, Národní 28/60, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28507461, zastoupené Mgr. Ing. Vojtěchem Třískou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 28, proti žalované ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, o zaplacení 962.731,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 139/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 2 Cmo 83/2011-320, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 32 Cm 139/2005-298, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 962.731,35 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel odvolací soud zejména z toho, že mezi žalovanou a společností VENTA logistik, a.s. došlo k uzavření leasingových smluv č. 2010148, 2010184, 2010183, 2010244, 2010283, 2010282, 2110175, 2110174, 2110173, 2110172, 2110171 a 2110170 (tedy smluv nepojmenovaných uzavřených dle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“). Část obsahu těchto smluv byla určena odkazem na Všeobecné smluvní podmínky OB Leasing, a.s., jak předpokládá ustanovení §273 a násl. obch. zák. Smluvní podmínky, upravené jednak leasingovou smlouvou, jednak Všeobecnými smluvními podmínkami OB Leasing, a.s., jsou u všech těchto smluv shodné (vyjma leasingové smlouvy č. 2010148 – v části týkající se této smlouvy však vzal žalobce žalobu zpět). K datu 17. června 2002 došlo k předčasnému ukončení všech předmětných leasingových smluv z důvodu neschopnosti leasingového nájemce splácet leasingové splátky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2002, č. j. 60 K 21/2002, byl na majetek leasingového nájemce prohlášen konkurs. Před prohlášením konkursu nedošlo ke konečnému vypořádání vzájemného plnění účastníků smlouvy dle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. a v souladu se smluvním ujednáním účastníků. V souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb. po prohlášení konkursu na majetek úpadce již toto vzájemné vypořádání uskutečněno být nemohlo. Správce konkursní podstaty úpadce, společnosti VENTA logistik, a.s. (právní předchůdce žalobkyně), uplatnil nárok na vrácení akontace, která měla podle žalobce představovat jednorázovou splátku, uloženou u pronajímatele s tím, že se rozdělí na příslušný počet splátek leasingu a každý měsíc se rozpouští alikvotní část této akontace. Podle jeho názoru měla žalovaná po vrácení vozidel vrátit do konkursní podstaty zbývající část akontace. Předmětná sporná splátka byla ve smlouvách označena jako nerovnoměrná splátka hrazená předem zálohovou úhradou, ve splátkovém kalendáři byla označena symbolem A00. Dle bodu 4.4.5. Všeobecných smluvních podmínek OB Leasing, a.s., část zálohy, nezapočtená na leasingové splátky nebo část jednorázové splátky, hrazené předem a nezúčtované do výnosů OB Leasing, a.s., bude v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy použita k úhradě dlužných splátek, resp. dalších neuhrazených závazků leasingového nájemce vůči OB Leasing, a.s.
Na tomto základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru o nedůvodnosti předmětné žaloby.
Dodal, že ustanovení bodu 4.4.5. Všeobecných smluvních podmínek OB Leasing, a.s. představuje účastníky závazkového vztahu sjednaný mechanismus způsobu použití části zálohy nebo jednorázové splátky při předčasném ukončení leasingové smlouvy. Protože se však v daném případě nejedná o zálohu na jednotlivé splátky, nýbrž o jednorázovou zvýšenou splátku, promítá se tato platba do celkové ceny předmětu leasingu.
Dále poukázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007. V této souvislosti považoval nárok žalobkyně na vrácení poskytnutého plnění žalované podle uzavřených leasingových smluv za neoprávněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho výrokům I. a II.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka konkrétně v tom, že nesprávně považoval požadavek žalobkyně na vrácení části jednorázové splátky hrazené předem, jakoby žalobkyně požadovala vrácení úplně celé sumy zaplacené jednorázové splátky. Upozorňuje, že ve svých podáních i na ústních jednáních tvrdila, že požaduje vrácení pouze části uhrazené nerovnoměrné splátky, a to v takové výši, která po předčasném ukončení leasingových smluv nebyla ještě zúčtována do výnosů žalované, tak jak předpokládá ustanovení 4.4.5. Všeobecných smluvních podmínek. Nesouhlasí ani s výkladem ustanovení bodu 4.4.4. a 4.4.5. Všeobecných smluvních podmínek, jak jej učinil odvolací soud. Dále upozorňuje na bod 6.1.c) Všeobecných smluvním podmínek. Závěr soudu, že jednorázová splátka hrazená předem je nultou splátkou a nevrací se klientovi, je dle jejího mínění v přímém rozporu i se zněním všech příslušných splátkových kalendářů vztahujících se k jednotlivým smlouvám, jež cituje a vykládá. Žalobkyně je názoru, že soudy nižších stupňů nepřihlédly při svém rozhodování ke znění leasingové smlouvy a zejména bodu 4.4.5. a bodu 6.1.c) Všeobecných smluvních podmínek.
Dále žalobkyně soudům vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to, že se nezaobíraly důkazy navrženými žalobkyní, zejména předloženým odborným stanoviskem vypracovaným daňovými poradci.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek soudu odvolacího, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná vypořádává s argumenty žalobkyně. Žalobkyně v replice k tomu vyjádření opět upozorňuje na znění splátkového kalendáře a na odborné vyjádření zpracované daňovými poradci ze dne 27. května 2010 a reaguje na námitky žalované.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání žalobkyně přípustné není.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Dovolatelka ve svém dovolání sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nicméně ve skutečnosti pouze polemizuje se skutkovými závěry, které odvolací soud učinil z leasingových smluv, Všeobecných smluvních podmínek OB Leasing, a.s., příslušných splátkových kalendářů a předestírá vlastní skutkové závěry o povaze akontace (jednorázové částky hrazené předem) a mechanismu jejího vypořádání. Prostřednictvím těchto námitek uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Vytýká-li dovolatelka, že se soudy nezabývaly důkazy navrženými žalobkyní, a to zejména předloženým odborným stanoviskem, nezakládá ani touto námitkou přípustnost dovolání. Uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Ani námitka, že odvolací soud nesprávně považoval požadavek žalobkyně na vrácení části jednorázové splátky hrazené předem, jakoby žalobkyně požadovala vrácení celé sumy zaplacené jednorázové splátky, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je totiž zřejmý opak tohoto tvrzení žalobkyně.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení by žalovaná měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; náklady řízení ji však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu