ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3719.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3719/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , Praha 6, Tychonova 1, jejímž jménem jedná Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, proti žalované Realitní a stavební společnosti s.r.o., se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, PSČ 110 00, IČO 41432037, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, o zaplacení částek 1 806 680,50 Kč a 25 721 908,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 24/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2010, č. j. 29 Co 202/2010-213, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2010, č. j. 29 Co 202/2010-213, ve výroku pod bodem I v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem I v části, ve které byla žaloba zamítnuta do částky 173 667,50 Kč s úroky z této částky specifikovanými v tomto výroku a do částky 237 112,90 Kč s úroky z prodlení z této částky specifikovanými v tomto výroku, a ve výrocích pod body II a IV a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. prosince 2009, č. j. 8 C 24/2008-179, ve výroku pod bodem I v části, ve které byla žaloba zamítnuta do částky 173 667,50 Kč s úroky z této částky specifikovanými v tomto výroku a do částky 237 112,90 Kč s úroky z prodlení z této částky specifikovanými v tomto výroku, a ve výrocích pod body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 8 C 24/2008-179, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 806 680,50 Kč s úroky (správně s úroky z prodlení) specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku a částky 25 721 908,80 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Žalobkyně podala dvě žaloby, které byly spojeny ke společnému řízení, a to věc původně vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 24/2008 a věc původně vedená pod sp. zn. 8 C 214/2007.
Ve věci původně vedené pod sp. zn. 8 C 24/2008 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně (objednatelka) a žalovaná (zhotovitelka) mezi sebou uzavřely dne 19. října 2004 pod číslem 117/2004 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla oprava střešní krytiny a oprava hydroizolace suterénu na objektu číslo 42 - ubytovna vojáků z povolání v areálu letecké základy Čáslav. Vztah se měl podle §262 odst. 1 obchodního zákoníku řídit obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“). V článku V smlouvy o dílo účastníci sjednali termín dokončení díla do 15. listopadu 2004. V článku IV a v článku VIII smlouvy bylo dohodnuto, že dílo se považuje za dokončené okamžikem předání a převzetí celého předmětu plnění bez vad a nedodělků. V článku IX účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1 % z ceny díla za každý započatý kalendářní den prodlení při nedodržení sjednaného rozsahu prací podle článku IV smlouvy a také za nedodržení termínu dokončení díla. V článku X sjednali záruku na práci v délce 36 měsíců. Z protokolu o předání díla ze dne 15. listopadu 2004 soud prvního stupně zjistil, že dílo bylo předáno bez vad a nedodělků. Cena díla byla vyfakturována a zaplacena. Dne 5. června 2007 vytkla žalobkyně žalované vady díla. Podle znaleckého posudku Ing. L. B. a Ing. J. B. ze dne 30. dubna 2007, doplněného dne 30. května 2007, nebylo dílo provedeno v souladu se smlouvou a projektovou dokumentací (náklady na opravu vad díla byly vyčísleny ve výši 173 667,50 Kč, neboť bylo třeba provést likvidaci suti o hmotnosti cca 500 kg, dokončení montáže odvětrání kanalizace, opravu pojistné hydroizolace okolo komína a prostupů, opravu výlezů na střechu, dodatečné osazení okapnic pod pojistně hydroizolační fólii u okapové hrany, osazení ukončovací lišty na nopovou fólii a dokotvení svodů). Žalovaná část reklamovaných vad odstranila. Žalobkyně následně uplatnila dne 22. srpna 2007 nárok na slevu z ceny díla ve výši 173 667,50 Kč. Žalovaná ničeho nezaplatila. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu za prodlení s „provedením sjednaného rozsahu prací podle článku IV smlouvy o dílo“ ve výši 1 % za každý započatý den prodlení z ceny díla bez daně z přidané hodnoty, tj. z částky 1 372 280 Kč. Lhůta pro její zaplacení uplynula dne 24. září 2007, žalovaná na smluvní pokutu ničeho nezaplatila. Smluvní pokuta činí 13 860 028 Kč, žalobkyně však uplatňuje žalobou pouze smluvní pokutu ve výši 1 633 013 Kč, tj. ve výši ceny díla podle článku VI smlouvy o dílo (cena díla včetně daně z přidané hodnoty).
Ve věci původně vedené pod sp. zn. 8 C 214/2007 bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 21. září 2001 pod číslem 34/07/2001 v režimu obchodního zákoníku smlouvu o dílo na rekonstrukci ubytovny T31-druhá etapa. Lhůta dokončení a předání díla bez vad byla stanovena do 30. září 2002. Záruční doba byla stanovena na 60 měsíců od kolaudace. Účastníci sjednali v článku 12 smluvní pokutu ve výši 0,2 % z nejvýše přípustné ceny díla bez daně z přidané hodnoty za každý započatý den prodlení a povinnost dokončit a předat dílo bez vad. Ze zápisu ze dne 19. září 2002 bylo zjištěno, že žalovaná dílo předala žalobkyni a ta ho převzala bez zjevných vad a nedodělků. Dále bylo zjištěno, že bylo vyfakturováno a uhrazeno za období od 31. října 2001 do 30. září 2002 celkem 25 484 795,90 Kč. Přípisy z 31. května 2007 a 2. července 2007 vytkla žalobkyně žalované vady díla (dle znaleckého posudku Ing. L. B. a Ing. J.B.) a uplatnila slevu z ceny díla ve výši 237 112,90 Kč. Žalobkyně určila lhůtu k zaplacení slevy z ceny díla 30 dnů od doručení první výzvy. Splatnost nastala dne 7. července 2007. Na pohledávku nebylo zaplaceno ničeho, žalovaná přípisem ze dne 4. července 2007 některé vady uznala. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty z prodlení ve výši 0,2 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty za každý den prodlení s „povinností dokončit a předat dílo bez vad dle článku 3.2 smlouvy“. Smluvní pokuta činila za 1 704 dnů prodlení žalované částku 82 185 596,74 Kč, žalobkyně však žalobou uplatňuje tuto pokutu pouze ve výši 25 461 170,90 Kč, tedy ve výši ceny díla včetně daně z přidané hodnoty. Žalovaná ničeho nezaplatila. Žalovaná dále vyfakturovala žalobkyni o 23 625 Kč více, než byla oprávněna podle smlouvy o dílo, úhrady této částky se žalobkyně domáhá z titulu bezdůvodného obohacení.
Soud prvního stupně dovodil, že mezi stranami byly uzavřeny smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák.
Pokud jde o uplatněné smluvní pokuty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky bylo odchylně od zákona dojednáno, že dílo se považuje za dokončené okamžikem předání a převzetí díla bez vad a nedodělků. Toto soud posoudil jako zvláštní ujednání o okamžiku provedení díla, a je třeba ho vykládat tak, že povinnost dodavatele provést dílo bude splněna, když jej zhotovitel předá a objednatel převezme, aniž by vytknul nedostatky, pro které dílo odmítá převzít. Účinky provedení díla nastávají i tehdy, pokud dílo bude fakticky vadné, ale i přes tyto vady bude převzato. V dané věci byla díla převzata a žádné vady vytknuty nebyly. K prodlení by došlo pouze v případě, že by dílo nebylo předáno ve sjednané lhůtě. Nárok žalobkyně na smluvní pokutu pro prodlení s dokončením díla tedy není důvodný.
Ohledně nároku z odpovědnosti za vady soud zkoumal dodržení podmínek, které strany ujednaly. Ve věci pod původní sp. zn. 8 C 214/2007 byla sjednána záruční doba v délce 60 měsíců od kolaudace díla. Ve věci pod původní sp. zn. 8 C 24/2008 byla sjednána záruční doba v délce 36 měsíců. V obou případech byla sjednána pravidla pro odstraňování vad tak, že zhotovitel má vady bezplatně odstranit v termínu, který bude dohodnut v reklamačním řízení s tím, že má nastoupit k odstraňování vad do 30 dnů od obdržení reklamace. Ujednáno bylo, že pokud nebudou vady odstraněny výše uvedeným způsobem, pověří objednatel odstraněním vad jiný subjekt na náklady zhotovitele. Tímto způsobem se strany odchýlily od ustanovení obchodního zákoníku, proto má tato úprava před úpravou v obchodním zákoníku přednost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně toto ujednání porušila, když místo toho, aby iniciovala jednání o lhůtě pro opravu vad, stanovila ihned měsíční lhůtu od doručení reklamace. Vady díla nenechala odstranit jiným subjektem a nárokovala škodu vyčíslenou na základě znaleckého posudku. Protože tedy žalobkyně nedodržela smluvené podmínky pro uplatnění odpovědnosti za vady, zamítl soud prvního stupně žalobu i v této části.
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný ve věci pod sp. zn. 8 C 217/2007 soud prvního stupně nepřiznal z důvodu promlčení. Žalobkyně žalované tuto částku uhradila dne 10. prosince 2002, čímž počala běžet promlčecí doba, která podle §397 obch. zák. činí 4 roky. K promlčení tedy došlo ještě před podáním žaloby.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 29 Co 202/2010-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem I v části, ve které byla žaloba zamítnuta do částky 1 806 680,50 Kč s úroky a do částky 25 698 283,80 Kč s úroky z prodlení (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III změnil pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok pod bodem II), konstatoval, že v části, ve které byla žaloba výrokem pod bodem I zamítnuta do částky 23 625 Kč, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud se plně ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně. V plném rozsahu proto odkázal na skutkové a právní závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vyložil rozdíl mezi vztahem z odpovědnosti za prodlení s provedením díla a vztahem z odpovědnosti za vady, zejména ve vztahu k dohodě účastníků o předání díla.
Soud prvního stupně postupoval správně, pokud dohodu stran o tom, že „dílo se považuje za dokončené okamžikem předání a převzetí díla bez vad a nedodělků“ vyložil jako fikci splnění závazku. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že efekt provedení díla nastal okamžikem, kdy žalobkyně dílo převzala, nevytkla žádné vady a navíc výslovně uvedla, že dílo je bez vad a nedodělků. Od tohoto okamžiku, kdy je dílo předané, nelze již hovořit o prodlení s předáním, provedením či dokončením díla. Odvolací soud zdůraznil, že pokud by nedošlo ke striktnímu a do jisté míry fiktivnímu stanovení okamžiku, kdy je dílo provedeno, nastávalo by prakticky v případě každého díla prodlení zhotovitele.
Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s výkladem soudu prvního stupně ohledně vad díla vyplývajících ze sjednaných záručních lhůt a smluvních ujednání při odstraňování vad.
Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I, II a IV napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost založila na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a a) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně uvedla, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o nesprávný právní závěr soudu prvního stupně, který dohodu stran, že dílo se považuje za dokončené okamžikem předání a převzetí díla bez vad a nedodělků, vyložil jako fikci splnění závazku. Žalobkyně namítla, že tento závěr odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutím ve věci sp. zn. 32 Odo 631/2002, podle něhož „na rozdíl od provedení díla, které zahrnuje jeho řádné ukončení a předání předmětu díla objednateli v místě stanoveném §554 obch. zák., pouhé předání předmětu díla v sobě nezahrnuje jeho řádné ukončení, tj. ke vzniku nároku na zaplacení ceny ve vazbě na předání předmětu díla není podstatné, zda bylo dílo řádně (bez vad) ukončeno“ a ve věci sp. zn. 32 Odo 1531/2006, podle něhož „dohodly-li si smluvní strany ve smlouvě o dílo, že zhotovitel splní svoji povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli bez vad a nedodělků a že o předání díla bude sepsán zápis, pak pro posouzení, zda povinnost řádně ukončit dílo byla splněna, není rozhodující, že bylo dílo předáno, ale to, kdy bylo řádně ukončeno – tedy odstraněny vady a nedodělky, s nimiž bylo dílo předáno“.
Žalobkyně dále uvedla, že odvolací soud zdůraznil, že „pokud by nedošlo ke striktnímu a do jisté míry fiktivnímu stanovení okamžiku, kdy je dílo provedeno, nastávalo by prakticky v případě každého díla prodlení zhotovitele“. Odvolací soud dále jako právně relevantní vyhodnotil okolnost, že „žalobce, jakožto objednatel, …ani v jednom případě nevytkl žádné vady, když navíc výslovně uvedl, že dílo je bez vad a nedodělků“. Odvolací soud rovněž považoval za právně významné, že „žalobce navíc průběh provádění díla kontroloval, žádné vady nezjistil a nevyužil oprávnění, které mu umožňuje ustanovení §550 obch. zák., když obě díla jako bezvadná po kontrole jejich provedení převzal a za provedená díla zaplatil jejich cenu“. Tyto skutkové a právní okolnosti, zohledněné odvolacím soudem při jeho právním posuzování věci, jsou zcela právně irelevantní, neboť nekorespondují s platnou právní úpravou ani s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky i soudů nižších instancí. Argument nutnosti stanovení fikce okamžiku, kdy je dílo provedeno, bez kterého by nastávalo prakticky v případě každého díla prodlení zhotovitele, je svou povahou flagrantním postupem a myšlenkovou contra legem, neboť přizpůsobuje právo jako soustavu norem (protiprávnímu) skutkovému stavu, jakkoliv častý takový stav je.
Odvolací soud vůbec nezjišťoval, resp. právně neposoudil povahu vad díla vytčených žalobkyní žalované. Soudy obou stupňů věc v rozporu s provedenými důkazy a jejich výsledky vůbec skutkově a následně ani právně nevyhodnotily z hlediska, zda vady měly takovou povahu, že se nutně musely na díle vyskytovat již v době jeho předání žalovanou žalobkyni a že o nich žalovaná jako zhotovitelka díla musela vědět. Odvolací soud pak neaplikoval §428 odst. 3 obch. zák. s odkazem na §562 odst. 3 obch. zák. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smluvním ujednáním ohledně vad díla účastníci vyloučili nároky z vad, jak je upravuje obchodní zákoník. Obdobně odvolací soud pochybil a věc nesprávně právně posoudil, když z obsahu obou smluv o dílo dovodil, že smluvním ujednáním si účastníci sjednali povinnost žalobkyně jako objednatelky, jak postupovat při výskytu vad díla. Odvolací soud nesprávně dovodil, že se žalobkyně žalované zavázala, že pokud žalovaná vady neodstraní, žalobkyně bude postupovat tak, že jejich odstraněním pověří jiný subjekt na náklady zhotovitele. Z logiky právního institutu vad a nároků z vad (zboží i díla) vyplývají z vad zboží či díla nároky odběratele vůči dodavateli, nikoliv naopak. Předmětným smluvním ujednáním se tedy mohla pouze zavázat žalovaná jako zhotovitelka, že vyhoví nároku žalobkyně z vad díla, který si účastníci upravili nikoliv konkurenčně, ale toliko navíc vůči zákonné úpravě. Žalobkyně se nemohla tímto ujednáním zavázat platně žalované, jaké nároky z vad díla bude uplatňovat a jakým postupem či způsobem tak bude činit.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je nepřípustné, jelikož nemá po právní stránce zásadní význam. Ve smlouvách si žalobkyně a žalovaná sjednaly odchylnou úpravu od obchodního zákoníku. Žalovaná namítla, že ve smyslu uzavřených smluv nelze od okamžiku, kdy se dílo považuje za předané, dále hovořit o prodlení s předáním, resp. s provedením či dokončením a nelze po žalované požadovat ze strany žalobkyně jakékoli nároky z titulu prodlení. Pokud žalobkyně tvrdí, že žalovaná byla v prodlení s předáním díla a zároveň uplatňuje nároky z vad zboží, je její tvrzení vnitřně rozporné.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání pro nepřípustnost odmítl; pokud je posoudí jako přípustné, aby je zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Po posouzení napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné v části, ve které bylo rozhodováno o nárocích žalobkyně na slevu z cen díla, neboť v této části řešil odvolací soud právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou. Dovolání však není přípustné v části, ve které bylo rozhodováno o nárocích na zaplacení smluvní pokuty, neboť v této části nejsou splněny předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby bylo možno dospět k závěru o zásadním právním významu tohoto rozhodnutí.
Dovolatelka předně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce vzniku nároku na smluvní pokutu.
Podle §544 občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
V řízení bylo zjištěno, že ve smlouvě o dílo ze dne 19. října 2004, č. 117/2004, účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1 % z ceny díla za každý započatý kalendářní den prodlení při nedodržení sjednaného rozsahu prací podle článku IV smlouvy a za nedodržení termínu dokončení díla. V článku IV a VIII smlouvy bylo dohodnuto, že dílo se považuje za dokončené okamžikem předání a převzetí celého předmětu plnění bez vad a nedodělků. Ve smlouvě ze dne 21. září 2001, č. 34/07/2001, účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,2 % z nejvýše přípustné ceny díla bez daně z přidané hodnoty za každý započatý den prodlení a povinnost dokončit a předat dílo bez vad.
Odvolací soud dospěl k závěru, že podle dohody stran je dílo třeba považovat za dokončené okamžikem jeho předání a převzetí bez vad a nedodělků. Z toho pak dovodil, že žalobkyni nevzniklo podle předmětných smluv o dílo právo na zaplacení smluvní pokuty. Nejvyšší soud neshledal, že by tento závěr odvolacího soudu byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně totiž vyplývá, že i odvolací soud nepominul kogentní ustanovení §324 odst. 1 obch. zák., podle něhož závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně, a ustanovení §324 odst. 3 obch. zák., podle něhož jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením.
Odvolací soud pouze posuzoval, zda žalobkyni vzniklo z uvedených smluv o dílo právo na smluvní pokutu. Článek IX ve spojení s články IV a VIII smlouvy č. 117/2004 a článek 12 ve spojení s článkem 3 bodem 3.2 smlouvy č. 34/07/2001 vyložil tak, že právo na zaplacení smluvní pokuty vzniká v případě, že předmět díla nebude ve sjednaném termínu předán bez vad a nedodělků, neboť právo na smluvní pokutu bylo v obou případech vázáno na předání a převzetí celého díla bez vad a nedodělků. Pokud však předmět díla bude předán bez vad a nedodělků (jako tomu bylo v případě obou posuzovaných smluv), právo na smluvní pokutu za nedodržení termínu dokončení díla a sjednaného rozsahu prací podle článku IX smlouvy č. 117/2004 a za nesplnění povinnosti dodat předmět díla dle bodu 3.2 smlouvy č. 34/07/2001 nevznikne.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by tento výklad odvolacího soudu byl v rozporu s §35 odst. 2 a §266 odst. 1 až 4 obch. zák., když zdůrazňuje, že v dané věci byla odvolacím soudem vykládána ustanovení konkrétních smluv. V důsledku této skutečnosti nelze ani dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této části mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 631/2002 a sp. zn. 32 Odo 1531/2006, je třeba tuto námitku odmítnout. Smluvní pokuta nevzniká ze zákona, ale na základě smluvního ujednání, proto je vždy třeba zkoumat obsah konkrétního smluvního ujednání mezi stranami. Navíc v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 631/2002 byla řešena otázka vzniku práva na zaplacení ceny díla s ohledem na předání předmětu díla, v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1531/2006 se jednalo případ s jiným skutkovým stavem, kdy při předání předmětu díla byly vytknuty vady a nedodělky.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl.
Žalobou byl uplatněn i nárok na slevu z cen díla. Dovolatelka v tomto ohledu namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil sjednanou povinnost postupu žalobkyně jako objednatelky při odstraňování vad díla.
Námitka dovolatelky je důvodná. Podle závěru soudu prvního stupně a soudu odvolacího strany ve smlouvách sjednaly pravidla pro odstraňování vad díla, a protože je žalobkyně nedodržela, není jí možno přiznat právo na slevu. S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že ustanovení §560 až 565 obch. zák. upravující vady díla má charakter norem dispozitivních, před nimiž má přednost dohoda stran. Ze skutkového zjištění soudů obou stupňů však vyplývá, že odchylná dohoda stran se týkala pouze postupu při uplatnění nároku objednatele na odstranění vad, nikoliv však postupu při uplatňování práva na slevu z ceny díla, jíž se žalobkyně v dané věci domáhá. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tedy nesprávné. V dalším řízení budou třeba, aby soud posoudil splnění podmínek stanovených obchodním zákoníkem pro přiznání práva objednatelky na slevu z ceny děl.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný v rozsahu, ve kterém bylo rozhodováno o nárocích žalobkyně na slevu z ceny díla. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zčásti zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu