ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.681.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 681/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Českomalínská 516/27, proti žalovaným 1) M. M. , 2) P. K. , 3) J. K. , všem zastoupeným JUDr. Ing. Maxmiliánem Jaškou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, o zaplacení částky 869.033,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 44/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2011, č. j. 15 Co 506/2010-79, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k třetímu žalovanému zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 43.376,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce obou žalovaných.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 15. října 2010, č. j. 12 C 44/2010-56, uložil žalovaným č. 1), 2) a 3) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 669.319,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (bod I. výroku). Dále uložil žalovaným č. 2) a 3) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 199.714,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (bod II. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě byla dne 1. ledna 1993 zapsána společnost NEPTUN výroba a montáž, v. o. s.; jako společníci byli zapsáni 1. žalovaný M. M. od 30. ledna 1996 do 7. března 2000, 2. žalovaný P. K. od 30. ledna 1996 do 3. září 2008, 3. žalovaný J. K. od 5. listopadu 1992 do 11. května 2006. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2002, č. j. 14 K 21/2002, byl na majetek uvedené společnosti prohlášen konkurs. Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky (právní předchůdce žalobkyně) přihlásila v konkursním řízení pohledávku ve výši 869.033,- Kč za nezaplacené pojistné a penále s tím, že jde o pohledávku vykonatelnou. Dále přihlásila nevykonatelnou pohledávku ve výši 337.687,- Kč. Správce konkursní podstaty uznal pohledávku ve výši 1,175.004,- Kč a popřel pravost a výši pohledávky v částce 31.716,- Kč. Dne 7. září 2007 Krajský soud v Ostravě vydal rozvrhové usnesení, přičemž věřiteli AB – CREDIT a.s. byla k proplacení přikázána částka 163.685,70 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2008 byl zrušen konkurs na majetek úpadce (NEPTUN výroba a montáž, v. o. s.); toto nabylo právní moci dne 30. dubna 2008. Společnost NEPTUN výroba a montáž, v. o. s. byla vymazána z obchodního rejstříku dne 3. září 2008. Předmětná pohledávka ve výši 1,175.004,- Kč byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky z 5. prosince 2005. Žalobkyně podle ustanovení §526 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), oznámila postoupení pohledávky všem třem žalovaným dopisem ze dne 16. listopadu 2009 a současně je vyzvala k zaplacení konkrétní částky z titulu ručení.
V projednávané věci nebylo sporu, že byl vydán platební výměr na dlužné pojistné a penále na částku, uvedenou v tomto platebním výměru za konkrétní období. Spor byl o tom, zda pohledávka žalobkyně vůči žalovaným jako ručitelům zaniklé společnosti je promlčena či nikoliv, od kdy začala běžet promlčení lhůta, jak dlouho trvala a zda došlo ke stavění promlčecí lhůty po dobu konkursního řízení na úpadce.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení §86, 87, 310, 311, 312 a 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), §112 obč. zák. a §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Dospěl k závěru, že výzvou obligačního dlužníka k splnění závazků ze zdravotního pojištění je platební výměr Vojenské zdravotní pojišťovny ČR ze dne 6. června 2001, č. j. 030082502/01-10, který nabyl právní moci dne 14. června 2001 a dnem 30. června 2001 bylo rozhodnutí vykonatelné. Odkazuje na ustanovení §16 odst. 2 a §19 zákona č. 592/1992 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, dle kterého se právo vymáhat pojistné a penále promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno, konstatoval, že ke dni podání žaloby nebyl nárok věřitele vůči dlužníkovi promlčen. Tudíž dle ustanovení §310 obch. zák. nemohl být promlčen ani nárok vůči věřitelům. Čtyřletá promlčecí lhůta vůči ručitelům běží ode dne, kdy mohl věřitel nárok proti nim uplatnit poprvé, tj. dnem 30. června 2001, kdy byl předmětný platební výměr vykonatelný. Přihláškou pohledávky do konkursního řízení došlo ke stavění promlčecí lhůty a tato začala znovu běžet ode dne následujícího po zrušení konkursu. Z promlčecí čtyřleté lhůty uplynulo ke dni podání žaloby 37 měsíců a 28 dnů. Nárok žalobkyně tedy není promlčen.
K odvolání všech žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby žalovaní 1), 2), 3) byli zavázáni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 669.319,- Kč s příslušenstvím a žalovaní 2) a 3) byli zavázáni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 199.714,- Kč s příslušenstvím, zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že povinnost veřejné obchodní společnosti jako zaměstnavatele odvádět zdravotní pojišťovně část pojistného na zdravotní pojištění sraženou ze mzdy zaměstnance vyplývá z veřejnoprávního předpisu, a to ustanovení §5 zákona č. 592/1992 Sb., o veřejném zdravotním pojištění; nejedná se proto o obchodně závazkový vztah, jak je specifikován v ustanovení §261 obch. zák. Uzavřel, že tedy nelze použít právní úpravu obchodního zákoníku, a to včetně posouzení otázky promlčení nároku ve vztahu mezi těmito subjekty. Posouzení otázky promlčení soudem prvního stupně dle ustanovení §310 obch. zák. tak nepovažoval za správné.
Uvedl, že s ohledem na to, že zákon č. 592/1992 Sb. a předpisy na něj navazující neobsahují podrobnější úpravu promlčení práva vymáhat pojistné, je zapotřebí analogicky tuto otázku řešit dle ustanovení §100 a násl. obč. zák. Stejně tak se právní úpravou občanského zákoníku řídí otázka ručení i promlčení nároku ze zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti. Upozornil, že právní úprava ručení dle ustanovení §546 - §550 obč. zák. neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení §310 obch. zák. Tudíž je pro rozhodnutí věci nevýznamné, zda došlo k promlčení práva vůči dlužníku či zda vůči dlužníku nastaly účinky předpokládané ustanovením §112 obč. zák. Přihláška pohledávky do konkursu na majetek dlužníka proto na běhu promlčecí doby k uplatnění práva vůči ručitelům ničeho nemění. Vzhledem k tomu, že dlužník přes písemnou výzvu svoji povinnost uhradit svůj dluh nesplnil, vzniklo v souladu s ustanovením §548 obč. zák. věřiteli právo domáhat se splnění dluhu vůči ručitelům nejpozději dnem následujícím po vykonatelnosti předmětného platebního výměru, tj. 1. července 2001. Dle ustanovení §101 obč. zák. počala dnem 1. července 2001 běžet zákonná tříletá promlčecí doba k uplatnění práva vůči ručitelům, která marně uplynula dne 2. července 2004. Dospěl tedy k závěru, že námitka promlčení v řízení zahájeném dne 16. února 2010 je důvodná a dle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. promlčené právo přiznat nelze. Tudíž rozhodl, jak uvedeno shora.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc nesprávné právní posouzení věci, tedy uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v aplikaci občanského zákoníku na běh promlčecí doby. Dle jejího mínění mělo být promlčení posuzováno podle obchodního, nikoli občanského zákoníku. Poukazuje na ustanovení §261 odst. 1, §2 odst. 2 písm. a), §56 odst. 5 a §310 obch. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně společně vyjádřili tak, že dovolání žalobkyně shledávají zcela nedůvodným a v zásadě se ztotožňují s odůvodněním odvolacího soudu. Dále argumentují na podporu závěru odvolacího soudu, že námitka promlčení v předmětném řízení je důvodná.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že rozhodnutí o dovolání ve vztahu k třetímu žalovanému brání neodstranitelný nedostatek podmínky dovolacího řízení (§243c odst. 1, §104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Z ustanovení §103 a §104 odst. 1 věty první, ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že za dovolacího řízení přihlíží dovolací soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení); jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, dovolací řízení zastaví.
Ztratí-li účastník po zahájení dovolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo dovolací řízení skončeno, posoudí dovolací soud podle povahy věci, zda v dovolacím řízení může pokračovat. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, dovolací soud dovolací řízení zastaví (§107 odst. 1 věta první a odst. 5 věta první, ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Ze spisu se podává, že třetí žalovaný dne 10. července 2012 zemřel. Podle usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. listopadu 2012, č. j. 22 D 616/2012-25, bylo dědické řízení po třetím žalovaném zastaveno podle ustanovení §175h odst. 1 o. s. ř. vzhledem k tomu, že zůstavitel ke dni svého úmrtí nezanechal žádný majetek; usnesení nabylo právní moci dne 2. listopadu 2012.
Vzhledem k tomu, že třetí žalovaný zemřel a nemá procesní nástupce ve smyslu §107 odst. 2 o. s. ř., nezbylo soudu, než dovolací řízení ve vztahu k třetímu žalovanému podle ustanovení §107 odst. 5 věty první, ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. zastavit.
Ve vztahu k ostatním žalovaným Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny. Takové vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, dovolací soud z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru, že na projednávanou věc nelze aplikovat ustanovení obchodního zákoníku.
Podle ustanovení §16 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění platném do 31. prosince 2007 (dále jen zákon č. 592/1992 Sb.), právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za pět let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl (odst. 1). Právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno (odst. 2).
Dle ustanovení §19 zákona č. 592/1992 Sb. pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného. Ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. stanoví, že pokud jde o způsob placení a vymáhání pokut, postupuje se stejně jako u pojistného. Z ustanovení §112 obč. zák., ve znění účinném do 31. srpna 2012, se podává, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Podle §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb. přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.
Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že při absenci podrobnější úpravy promlčení práva vymáhat pojistné v zákoně č. 592/1992 Sb. je zapotřebí analogicky tuto otázku řešit dle ustanovení §100 až 114 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005).
Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval i otázkou, jakou úpravou se řídí ručení společníka veřejné obchodní společnosti. Řídí-li se závazek veřejné obchodní společnosti občanským zákoníkem, řídí se tímto zákoníkem též zákonné ručení společníků za takový závazek, přičemž skutečnost, že vznik zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti za závazky společnosti upravuje obchodní zákoník, je zde bez významu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2008, pod číslem 105 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 2973/2011). Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci a dovolací námitky žalobkyně proto nejsou opodstatněné.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a prvnímu a druhému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3 a §19a vyhlášky činí sazba odměny 54.690,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 27.345,- Kč, jelikož zástupce prvního a druhého žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Takto určená sazba odměny se pak dle §19a vyhlášky zvyšuje o 30 % (8.203,50 Kč) na částku 35.548,50 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a DPH ve výši 21 % odpovídající 7.528,20 Kč tak dovolací soud přiznal prvnímu a druhému žalovanému k tíži dovolatelky celkem 43.376,70 Kč.
Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou vychází z ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovolací řízení bylo zastaveno nejsou splněny podmínky pro postup podle §146 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu