ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.758.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 758/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Milošem Škamradou, advokátem, se sídlem v Mikulově, Kapucínská 1594/3, proti žalované I. K. , o zaplacení 169 000 Kč s příslušenstvím a 99 941,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 32/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 50/2010-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v pořadí třetím rozsudkem ve věci ze dne 21. října 2009,
č. j. 7 Cm 32/2009-178, zamítl žalobu na zaplacení částky 169 000 Kč s 18% úrokem z prodlení ode dne 7. 4. 1992 do zaplacení a částky 99 941,70 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
V řízení bylo zjištěno, že žalobce dne 8. 2. 1992 vydražil ve veřejné dražbě provozní jednotku Prodejna v M., za cenu 460 000 Kč bez zásob, přičemž složil dražební jistotu ve výši 170 000 Kč, ze které byla za účast ve dvou dražbách odečtena částka 2 000 Kč. Zbývající částka 168 000 Kč byla poukázána na účet Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky. Dne 6. 3. 1992 doplatil žalobce na vydraženou jednotku částku 292 000 Kč, čímž došlo ze strany žalobce k zaplacení celkové ceny, za níž byla provozní jednotka vydražena.
Dále bylo zjištěno, že mezi žalobcem a Českou spořitelnou, a. s., Okresní pobočka B., byla dne 26. 2. 1992 řádně uzavřena úvěrová smlouva, ve které se Česká spořitelna zavázala poskytnout žalobci do 9. 3. 1992 úvěr na vydraženou provozní jednotku včetně zásob ve výši 552 000 Kč. Tento úvěr byl čerpán pouze do výše 292 000 Kč. Hodnotu zásob nacházejících se ve vydražené jednotce ve výši 259 320,70 Kč uhradila žalovaná přímo společnosti Textil a oděvy B., která měla k předmětné jednotce právo hospodaření.
Dne 6. 4. 1992 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena smlouva označená jako „Převod práv a povinností mezi subjekty“ (dále jako „Smlouva“). V jejím čl. II je uvedeno: „Vydražitel nájmu tímto převodem převádí veškeré povinnosti platby za vydraženou jednotku v částce 719 320,70 Kč […] Dále se převádí veškeré povinnosti splácení úvěru v jednotlivých kvartálech ve vztahu k České státní spořitelně.“
Soud prvního stupně dovodil, že Smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ujednání o převodu veškerých povinností na žalovanou je nesrozumitelné, neboť v něm není uvedeno, na koho a jaké konkrétní povinnosti mají být převedeny, v jakém čase a komu má být předmětná částka zaplacena. Ujednání o převodu povinnosti platit úvěr shledal soud prvního stupně absolutně neplatným pro neurčitost (úvěr zde není žádným způsobem specifikován). Kromě toho pro převzetí dluhu je ve smyslu §531 obč. zák. nezbytný souhlas věřitele, který nebyl poskytnut. Z toho důvodu nemohlo dojít k převzetí dluhu, ani kdyby byl dluh dostatečně specifikován. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě této absolutně neplatné Smlouvy nemohl žalobci vzniknout nárok na zaplacení částky 169 000 Kč s příslušenstvím. Soud žalobci nepřiznal tuto částku ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalované dle §451 odst. 2 obč. zák. žádný majetkový prospěch nevznikl. Zaplacení částky 99 941,70 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, (žalobce tvrdil, že platil splátky úvěru místo žalované) soud prvního stupně žalobci nepřiznal, jelikož žalobce plnil České spořitelně na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a Českou spořitelnou, plnil tedy svůj dluh. Žalované tímto tedy žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. K převzetí dluhu ze strany žalované v důsledku absence věřitelova souhlasu nedošlo.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. srpna 2010,
č. j. 14 Cmo 50/2010-229, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Jako správná přejal odvolací soud skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, tj. že žalobce dne 8. 2. 1992 ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. vydražil provozní jednotku – Prodejnu v M., za cenu bez zásob ve výši 460 000 Kč. Cenu vydražené provozní jednotky žalobce uhradil tak, že z jím složené dražební jistoty ve výši 170 000 Kč byla na úhradu této ceny použita částka 168 000 Kč a zbývající část ve výši 292 000 Kč zaplatil poté, co mu byl na základě smlouvy uzavřené s Českou spořitelnou, a. s., poskytnut úvěr v této výši dne 6. 3. 1992.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě uzavřené smlouva je pro svou neurčitost právním úkonem v celém rozsahu absolutně neplatným. Z údajů uvedených v článcích I. a II. Smlouvy je zjevné, že účastníci vymezili předmět svých závazků zcela jednoznačně a určitě, a to tak, že žalobce se zavázal převést na žalovanou přesně označenou provozní jednotku, kterou předtím – dne 8. 2. 1992 – vydražil v dražbě, a žalovaná se zavázala převzít „veškeré povinnosti platby za vydraženou jednotku“ v částce ve výši 719 320,70 Kč. Neplatnou pro neurčitost shledal odvolací soud smlouvu pouze v té části článku II, v níž vydražitel „převádí veškeré povinnosti splácení úvěru v jednotlivých kvartálech ve vztahu k České státní spořitelně (pobočka B.).“ Tuto část smlouvy lze od ostatního obsahu oddělit, proto pouze v této části je smlouva absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost.
Dále se odvolací soud zabýval tím, zda lze žalobci přiznat nárok na zaplacení částek 169 000 Kč a 99 941,70 Kč na základě §534 obč. zák. Dovodil, že pokud přejímatel nesplní svou povinnost, že namísto dlužníka splní závazek jeho věřiteli, pak má dlužník nárok pouze na náhradu škody, která mu nesplněním závazku vznikla. Takový nárok ovšem žalobce neuplatnil. Připomněl, že k převzetí povinnosti k plnění ohledně částky 99 941,70 Kč nedošlo, jelikož smlouva ze dne 6. 4. 1992 je v části ujednání ohledně převzetí povinnosti k plnění, označeného jako „splácení úvěru“ pro svou neurčitost neplatná. Ohledně částky 169 000 Kč uvedl, že převzala-li žalobkyně povinnost splnit závazek žalobce k zaplacení ceny vydražené jednotky – to je v rámci částky celkem ve výši 460 000 Kč i částky 169 000 Kč – převzala povinnost splnit závazek, který již neexistoval (zanikl splněním ještě před uzavřením smlouvy ze dne 6. 4. 1992). I v této části proto smlouvu ze dne 6. 4. 1992 považoval podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. za neplatnou. Dodal, že mezi účastníky přitom není sporu o tom, že závazek zaplatit cenu vydražených zásob ve výši 259 320,70 Kč žalovaná splnila.
Námitku žalobce, že je třeba posuzovat Smlouvu jako smlouvu o prodeji podniku, odvolací soud odmítl. Ve veřejné dražbě žalobce nevydražil ucelenou samostatnou organizační složku podniku (§487 obch. zák.), nýbrž pouze provozovnu, v níž po jejím vydražení žalobce ani nepodnikal. Za této situace tudíž nelze dovozovat přechod závazků souvisejících s uvedenou provozovnou.
Odvolací soud žalovaný nárok nepřiznal ani z titulu bezdůvodného obohacení. V dané věci svědčila povinnost zaplatit cenu za vydraženou provozní jednotku stejně jako povinnost splácet úvěr včetně úroku, vyplývající ze smluvního závazku založeného smlouvou o úvěru, pouze žalobci. Proto nemůže být žalovaný nárok přiznán ve smyslu §454 obč. zák.,
dle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatňuje §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud zamítl žalobu z jiných důvodů než soud prvního stupně. Soud prvního stupně dovodil, že listina nazvaná Převod práv a povinností uzavřená mezi účastníky dne 6. 4. 1992 je absolutně neplatná. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná pouze v té části jejího článku II, v níž vydražitel „převádí veškeré povinnosti splácení úvěru v jednotlivých kvartálech ve vztahu k České státní spořitelně (pobočka B.)“. Tato část smlouvy je oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy, tj. absolutně neplatná je jen tato část smlouvy. V ostatním je obsah smlouvy vymezen jednoznačně a určitě, tj. žalobce se zavázal převést přesně označenou provozní jednotku, kterou předtím vydražil, a žalovaná se zavázala převzít veškeré povinnosti platby za vydraženou provozní jednotkou v částce 719 320,70 Kč. Odvolací soud v logickém rozporu se závěrem o platnosti smlouvy zamítl žalobu na zaplacení částky 169 000 Kč s příslušenstvím, která představovala dražební jistotu, kterou žalobce za vydraženou provozní jednotku zcela prokázaným způsobem uhradil a tyto prostředky vynaložil.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně zbývajícího nároku na zaplacení částky 99 941,70 Kč. Dle jeho názoru je možné neurčitost části předmětné smlouvy zhojit následným jednáním žalované (od počátku věděla, o jaký úvěr se jedná, a sama žalovaná z části úvěr splatila přímo České státní spořitelně). Pokud by takto hodnotit jednání žalované nešlo, pak dovolatel namítá, že tímto chováním žalované byla uzavřena dohoda o přistoupení k závazku podle §534 obč. zák., a to ve vztahu k tomu, co odvolací soud přijal za svůj právní názor, tedy že by se žalovaná zavázala převzít za žalobce povinnost žalobce (jako vydražitele) zaplatit za jím vydraženou provozní jednotku uvedenou částku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 938/2004).
Odvolací soud dovodil, že pokud pronajímatel nesplní svoji povinnost splnit závazek na místo dlužníka jeho věřiteli, lze tento nárok posoudit jako nárok na náhradu škody. Takový nárok ale v řízení nebyl uplatněn. Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 4520/2007 namítá, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění
ze smlouvy, kterou soud vyloží jako absolutně neplatnou, měl soud žalovaný nárok posoudit podle jiné hmotněprávní normy, jelikož se nejedná o změnu skutkového stavu věci.
Žalobce dále namítá, že předmětnou smlouvu je nutné vykládat jako smlouvu o prodeji podniku (jak ji posoudil Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 2. srpna 2008). Žalobce tak na žalovanou převedl podnik, tedy funkční celek, který byl tvořen složkou hmotnou (zásoby a vybavení provozovna) a složkou nehmotnou (zejména závazky žalobce vztahující se k provozní jednotce z úvěrové smlouvy ve vztahu k České státní spořitelně, jakož i právo uzavřít nájemní smlouvu s pronajímatelem na nebytové prostory, kde se provozní jednotka nachází, práva k odběru zboží atd.), a to za cenu uvedenou v této smlouvě částkou
719 320,70 Kč. Na základě předmětné listiny označené jako „Převod práv a povinností“ ze dne 6. 4. 1992 došlo k převodu podniku jako celku z dovolatele na žalovanou, žalovaná provozní jednotku jako funkční celek převzala a po dobu několika let provozovala. Začala splácet předmětný úvěr, který žalobce v souladu s jejich dohodou přestal platit. Žalovaná tento úvěr splatila pouze částečně a ani nezaplatila dovolateli částku 169 000 Kč za dražební jistotu. Obě žalobcem požadované částky šly beze sporu k majetkovému prospěchu žalované.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ,
na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Námitka dovolatele, že odvolací soud zamítl žalobu z jiných důvodů než soud prvního stupně, jelikož dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je neplatná pouze v té části jejího článku II, v níž vydražitel „převádí veškeré povinnosti splácení úvěru v jednotlivých kvartálech ve vztahu k České státní spořitelně (pobočka B.)“, a v ostatních částech zhodnotil Smlouvu jako platnou, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže. Ve skutečnosti se totiž odvolací soud částečně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně pouze ohledně důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy. Odvolací soud považoval Smlouvu za neplatnou rovněž v té části, v níž se žalovaná zavázala převzít „veškeré povinnosti platby za vydraženou jednotku“, avšak nikoli pro její neurčitost (jak byla zhodnocena soudem prvního stupně), ale pro nemožnost plnění dle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák.
Argumentuje-li dovolatel, že předmětná listina ze dne 6. 4. 1992 měla být posouzena jako smlouva o prodeji podniku, pak ani tato námitka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Ze skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů se podává, že žalobce ve veřejné dražbě konané dne 8. února 1992 nevydražil ucelenou organizační složku podniku (§487 obch. zák.), která by mohla být následně předmětem převodu dle smlouvy podle ustanovení §476 obch. zák., nýbrž pouze provozovnu – prodejnu prádla a pleteného zboží (se zásobami), k níž měl právo hospodaření subjekt označený jako „T. a o. B.“, v níž po jejím vydražení žalobce ani nepodnikal. Jestliže za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že Smlouvu ze dne 6. 4. 1992 není možno hodnotit jako smlouvu o prodeji podniku, je jeho právní posouzení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005).
Dovolání není přípustné ani ve zbývající části, kdy dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o potvrzení zamítnutí žaloby o zaplacení částky 99 941,70 Kč s příslušenstvím.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012).
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu v části o zaplacení částky 99 941,70 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč (ale současně převyšujícím 50 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle obsahu spisu je žalobcem uplatňován nárok ze smlouvy ze dne 6. 4. 1992 označené jako převod práv a povinností týkající se provozní jednotky, kterou získal žalobce ve veřejné dražbě. Mezi účastníky bylo nesporné a vyplývá to i z jejich účastnických výpovědí při jednání u soudu prvního stupně dne 11. 12. 1998, že „převod práv a povinností k provozní jednotce“ se týkal podnikatelské činnosti obou účastníků, po jejich dohodě měl žalobce původně vydražit jednotku za účelem společného podnikání. Z procesního hlediska tak jde o obchodní věc.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem v části, jíž bylo rozhodnuto o potvrzení zamítnutí žaloby o zaplacení částky 99 941,70 Kč s příslušenstvím, bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000,- Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D. předseda senátu