ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1057.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1057/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. D. , proti žalovanému ROKETNICE, bytovému družstvu, IČO 60721600, se sídlem Mokrá 351, zastoupenému doc. JUDr. Milanem Pekárkem, advokátem, se sídlem Brno, Stamicova 18, o 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 4 C 67/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2011, č.j. 44 Co 227/2011-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov poté, co bylo jeho usnesení ze dne 15. 10. 2010, č.j. 4 C 67/2010-34, jímž byla žaloba odmítnuta, změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, č.j. 44 Co 392/2010-39, tak, že se žaloba neodmítá, vyzval usnesením ze dne 20. 12. 2010, č.j. 4 C 67/2010-49, žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil k připojené žalobě, a poučil jej o fikci uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ani soudu nesdělil vážný důvod bránící mu ve vyjádření. Proto okresní soud rozsudkem pro uznání ze dne 19. 4. 2011, č.j. 4 C 67/2010-57, uložil žalovanému zaplatit žalobci 70.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č.j. 44 Co 227/2011-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud provedl dokazování k námitce odvolatele, že mu výzva k vyjádření podle §114b o. s. ř. nebyla doručena, a zjistil, že do datové schránky žalovaného byla doručena datová zpráva obsahující dva datové soubory ve formátu pdf (přílohy), z nichž jeden obsahoval listiny, jejichž doručení žalovaný připouští, a druhý usnesení ze dne 20. 12. 2010, č.j. 4 C 67/2010-49, jehož doručení žalovaný popírá. Odvolací soud neshledal, že by uplatnění fikce uznání bylo nepřiměřenou tvrdostí zákona. Námitka promlčení vznesená až v odvolacím řízení nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, resp. nenastaly předpoklady fikce podle §114b odst. 5 o. s. ř., neboť mu nikdy nebylo doručeno usnesení soudu prvního stupně vydané podle 114b o. s. ř. Dne 5. 1. 2011 sice od soudu prvního stupně obdržel datovou zprávu, obsahovala však pouze žalobu a další listiny, nikoli však výzvu k vyjádření ve věci. Na podporu svého tvrzení předložil odvolacímu soudu „fotokopii monitoru počítače“ a navrhl ustanovení znalce, který by posoudil, zda je možné, aby odesílatel inzeroval odeslání určitého dokumentu (usnesení), ale inzerovaný dokument ke zprávě nepřipojil. Odvolací soud však navrhované důkazy neprovedl a (nesprávně) uzavřel, že o doručení předmětného usnesení není pochyb. Dovolatel dále poukazuje na nepřiměřenou tvrdost aplikace ustanovení o fikci uznání nároku, a to nejen obecně (považuje ji za rozpornou s právem na spravedlivý proces), ale i s přihlédnutím ke specifikům jeho případu, neboť žalobce by ve standardním řízení nikdy nemohl se svou žalobou (při její kvalitě) být úspěšný. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval námitkou promlčení s odůvodněním, že byla vznesena až v odvolacím řízení, ačkoliv zákon uplatnění námitky promlčení neomezuje pouze na nalézací řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) v daném případě nejde. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel namítá, že v daném případě nebyly splněny předpoklady fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., neboť datová zpráva, která byla do jeho datové schránky doručena, výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. neobsahovala.
Podle §47 odst. 1 o. s. ř. se při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky postupuje podle zákona č. 300/2008 Sb., elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“).
Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (§18 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb.). Toto doručení má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou (§18 odst. 6 zákona č. 300/2008 Sb.).
Doručení listiny (dokumentu) do datové schránky adresáta oznamuje odesilateli Ministerstvo vnitra. Oznámení musí být opatřeno uznávanou elektronickou značkou Ministerstva vnitra [§20 odst. 1 písm. e) část věty před středníkem zákona č. 300/2008 Sb.].
Oznámení Ministerstva vnitra o doručení datové zprávy opatřené jeho elektronickou značkou je veřejnou listinou prokazující doručení listiny (dokumentu) adresátovi. Pro veřejné listiny platí, že potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, není-li prokázán opak. Opak toho, co je uvedeno v průkazech doručení, prokazuje v občanském soudním řízení adresát, který tak nese procesní odpovědnost za „nezjištění opaku“, tj. neprokázání svého tvrzení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 362 - 363).
Dovolatel tedy prostřednictvím shora uvedené námitky napadá skutková zjištění odvolacího soudu stran obsahu datové zprávy. Správnost skutkových zjištění však lze v dovolacím řízení napadnout pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jsou-li v souladu s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001). O zjevně nedůvodnou žalobu vylučující vydání rozsudku pro uznání se jedná, jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, tj. jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, publikovaný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě byl žalobou uplatněn nárok na náhradu škody, jež měla žalobci vzniknout poškozením a ztrátou jeho věcí v souvislosti s jejich stěhováním žalovaným, resp. osobami žalovaným pověřenými. O zjevně bezdůvodnou žalobu se tedy nejedná, její projednatelnost konstatoval (a podrobněji se zabýval otázkou její určitosti) odvolací soud ve svém usnesení ze dne 23. 11. 2010, č.j. 44 Co 392/2010-39. Uzavření a schválení smíru ve věci náhrady škody způsobené na movitých věcech nebrání žádná zákonná překážka, tudíž vydání rozsudku pro uznání není v této věci vyloučeno (§153a odst. 2 o. s. ř.).
Nastane-li – s marným uplynutím lhůty k vyjádření stanovené žalovanému podle §114b odst. 2 o. s. ř. – fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., r ozhodne soud v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť účinky fikce za řízení nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času; na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, proto nic nemohou změnit okolnosti, že se žalovaný opožděně ve věci písemně vyjádřil, že nárok žalobce v tomto vyjádření zcela (v plném rozsahu) neuznal a že v opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže tedy v posuzovaném případě nastala fikce uznání nároku, byl soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) a námitkou promlčení nároku vznesenou až po vydání rozsudku soudu prvního stupně se zabývat nemohl. Nebrání-li vydání rozsudku pro uznání námitka promlčení vznesená ještě před jeho vydáním, avšak po lhůtě stanovené ve výzvě dle §114b odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 1219/2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3360 a C 3870), tím spíše mu nebrání námitka promlčení vznesená až v odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2877/2008, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 8285). Vzhledem k zákonnému omezení důvodů, na jejichž základě lze rozsudek pro uznání napadnout odvoláním (§205b o. s. ř.), není námitka promlčení nároku ani způsobilým odvolacím důvodem, a již proto k ní odvolací soud nemohl přihlížet. Vydání rozsudku pro uznání při splnění zákonných předpokladů nepředstavuje porušení práva účastníka na spravedlivý proces (srov. výše citované usnesení sp. zn. 22 Cdo 2877/2008, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06).
Jelikož závěry odvolacího soudu odpovídají zákonným ustanovením i citovaným judikatorním závěrům, nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu