ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1702.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1702/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce O. N. , zastoupeného JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Moravní nábř. 1208, proti žalovanému M. G., podnikateli s místem podnikání Praha 1, Revoluční 1403/28, IČO 60221305, zastoupenému JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Praha 10, Bělocerkevská 1037/38, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 42/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 12 Co 417/2010-123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 12 Co 417/2010-123, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 20 C 42/2007-82, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s příslušenstvím společně s R. J., jemuž byla tato povinnost uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 8. 2009, č. j. 20 C 42/2007-64, s tím, že splněním povinnosti jedním ze zavázaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce se žalovaným, který podniká v realitní činnosti, uzavřel smlouvu, na jejímž základě složil žalovanému zálohu na odstupné za převod členských práv a povinností k bytu v Bytovém družstvu Brodského 9, a podle dalších smluv (smlouva o uzavření budoucí smlouvy, dohoda o úschově) měl žalovaný částku 1.000.000,- Kč z úschovy vyplatit převodci členského podílu (R. J.) do 5 pracovních dnů po předložení účinné smlouvy o převodu, v opačném případě měly být složené prostředky vráceny žalobci, ledaže by k podpisu smluv nedošlo z důvodu na straně žalobce. Ačkoliv žalovaný v rámci zajišťování převodu předmětného družstevního bytu zjistil, že existují pochybnosti o řádném členství R. J. v bytovém družstvu, neupozornil na to žalobce, zprostředkoval mu uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 21. 7. 2005 a po předložení podepsané smlouvy s dokladem o doručení bytovému družstvu vyplatil dne 25. 7. 2005 částku 1.000.000,- Kč R. J. Vzhledem k tomu, že R. J. nebyl členem družstva a nebyl oprávněn převést členský podíl, je smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 21. 7. 2005 podle §37 obč. zák. neplatná, a žalovaný, který porušil své povinnosti, odpovídá podle §420 obč. zák. za škodu, jež žalobci vznikla výplatou odstupného 1.000.000,- Kč R. J.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 12 Co 417/2010-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neshledal však nárok žalobce důvodným. Vzhledem k tomu, že proti R. J. byl vydán rozsudek pro zmeškání, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1.000.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, má žalobce pravomocný titul na zaplacení žalované částky, a protože nebylo prokázáno, že v rámci tohoto titulu nebude ze strany R. J. řádně plněno, odvolací soud dovodil, že dosud škoda žalobci nevznikla, a nelze proto zatím rozhodnout o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že celé řízení je postiženo vadami, které vedly k nesprávnému posouzení věci. Poukazuje na to, že žalobu podal z titulu vrácení složené zálohy s tvrzením, že podmínky pro výplatu svěřené částky třetí osobě nenastaly, a odvolací soud se nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro výplatu úschovy, ačkoliv právě jejich nesplnění žalobce od počátku tvrdil jako základ povinnosti žalovaného vrátit předmět úschovy. Namítá, že nebyl soudem prvního stupně poučen ve smyslu §118a o. s. ř., že nárok bude posouzen jako náhrada škody, měl tak proto učinit soud odvolací, případně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dořešení. Soud prvního stupně rozhodl proti R. J. rozsudkem pro zmeškání z vlastní iniciativy a předčasně, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Za nesprávný a v rozporu s provedeným dokazováním považuje závěr, že dohoda o převodu členských práv nabyla účinnosti ve smyslu §230 obch. zák. dnem převzetí zásilky; poukazuje na to, že obálku s dohodou o převodu převzala osoba, která není orgánem ani zaměstnancem či zmocněncem družstva, navíc za situace, kdy žalovaný měl informace o námitkách družstva k tvrzenému členství převodce. Je přesvědčen, že žalovaný je povinen vrátit mu předmět úschovy, neboť podmínky pro výplatu svěřených peněz R. J. nebyly splněny. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek považuje za správný, odvolací soud správně posoudil skutkový stav věci a žalobce jen opakuje svoji argumentaci. Navrhl odmítnout dovolání jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.
Především je třeba říci, že nesplnění smluvní povinnosti je sice jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., avšak aplikace tohoto ustanovení nepřichází v úvahu v případě, že na účastníku závazkového právního vztahu je požadováno splnění jeho povinnosti ze smluvního ujednání, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 689).
Jak vyplývá z výsledků řízení, smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 21. 7. 2005 je absolutně neplatná, neboť převodci R. J. nenáležela členská práva v družstvu, s nimiž by mohl disponovat. Smlouva, jež je neplatná ex tunc, tedy od samého počátku, nemůže nabýt účinnosti ve vztahu mezi smluvními partnery ani vůči družstvu bez ohledu na to, zda byla družstvu řádně doručena či nikoliv, a bez ohledu na názory účastníků na její platnost. Za této situace je zřejmé, že nebyly splněny sjednané podmínky, za nichž se žalovaný coby zprostředkovatel zavázal ze složené zálohy vyplatit 1.000.000,- Kč R. J. na odstupném. Bylo proto třeba nejprve posoudit, zda přímo ze smluvního ujednání vyplývá žalobci nárok vůči žalovanému na vrácení zálohy. Je-li totiž prvotním právním důvodem vzniku povinnosti žalovaného smluvní ujednání účastníků, jde o plnění ze závazku, které má přednost před občanskoprávní odpovědností za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, jež nastupuje jen v případě, že smlouva neřeší důsledky tohoto porušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006, uveřejněný pod č. 84/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zavázal-li se žalovaný za určitých podmínek k vrácení zálohy žalobci, popř. nenastaly-li sjednané podmínky pro výplatu R. J., je uplatněný nárok po právní stránce nárokem na plnění ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou, a pak je nadbytečné uvažovat o odpovědnosti za škodu. Posouzení nároku z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu, která vzniká mimosmluvně, přichází totiž v úvahu teprve v situaci, že nárok na požadované plnění nevyplývá ze smluvního ujednání a ani ze závazkového vztahu účastníků.
Pro právní posouzení zjištěného skutkového stavu není ovšem rozhodující, zda a jak po právní stránce žalobce kvalifikoval svůj nárok v žalobě. Právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě vůbec uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy obou stupňů se věcí zabývaly pouze z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. a odvolací soud dovodil, že žalobci dosud škoda nevznikla, neboť má pravomocný rozsudek na plnění téže částky proti R. J. a nebylo prokázáno, že z jeho strany nebude nárok žalobce uspokojen. Tomuto názoru však nelze přisvědčit. Skutečná škoda v daném případě je představována majetkovou újmou 1.000.000,- Kč, o níž se snížil majetkový stav poškozeného, a to v důsledku jednání žalovaného při zprostředkování převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, a nikoliv v důsledku ztráty pohledávky žalobce vůči R. J. či její nevymožitelnosti způsobené žalovaným.
Skutečnost, že žalobce má pravomocný titul na zaplacení téže částky proti R. J., nemění nic na důvodnosti jeho nároku vůči žalovanému. Pohledávka totiž zaniká jejím splněním. Jsou-li dva subjekty povinny ke stejnému plnění a nejde-li o solidaritu (§438 obč. zák.), jako je tomu v tomto případě, kdy jeden subjekt plní z titulu bezdůvodného obohacení a druhý z jiného právního důvodu, jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků. V takové situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu