ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1816.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1816/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem Příbram VII, 28. října 184, proti žalované OXYGEN s.r.o., se sídlem Příbram VIII, Školní 148, IČO 26710374, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram III, Na Flusárně 168, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 32/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2011, č. j. 10 C 32/2011-52, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č. j. 25 Co 504/2011-90, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2011, č. j. 10 C 32/2011-52, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č. j. 25 Co 504/2011-90, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566,- Kč k rukám JUDr. Dagmar Říhové, advokátky se sídlem Příbram VII, 28. října 184, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 8. 2011, č. j. 10 C 32/2011-52, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 59.069,- Kč a 20.490,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 2. 1. 2009 před 18. hodinou upadla na neošetřené zamrzlé louži v areálu provozovny žalované, když šla na hodinu spinningu, a utrpěla mnohočetné zlomeniny bérce. Byla operována, do 16. 1. 2010 byla v pracovní neschopnosti a od 17. 1. 2010 jí byl přiznán invalidní důchod. Žalovaná, která je vlastníkem pozemku (uzavřeného areálu), který slouží jejím klientům k příjezdu, parkování a k příchodu do sportovního zařízení, neučinila dostatečná opatření ke schůdnosti přístupové komunikace, kde bylo více namrzlých neošetřených úseků. Soud dovodil, že nejde o odpovědnost žalované za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti podle §26 a 27 zákona č. 13/1997 Sb., ani o škodu způsobenou její provozní činností ve smyslu §420a obč. zák., avšak podle §415 a §420 obč. zák. žalovaná odpovídá za škodu na zdraví, neboť tím, že neučinila opatření k bezpečné schůdnosti účelové komunikace, ačkoli její klientela navštěvuje provozovnu do pozdních večerních hodin, zanedbala svou prevenční povinnost. Soud neshledal spoluzavinění žalobkyně a uzavřel, že její úraz byl způsoben především neošetřením namrzlých ploch na parkovišti a ne příliš intenzívním osvětlením areálu.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 25 Co 504/2011-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Dovodil, že žalobkyně unesla důkazní břemeno o průběhu úrazového děje a prokázala, že jí vznikla škoda na zdraví na pozemku v areálu ve vlastnictví žalované, když pozemek nebyl udržován a v zimě ošetřen tak, aby bylo možno pádu na zamrzlé louži předejít. Žalovaná neprokázala, že by učinila veškerá možná a vhodná opatření k zabránění úrazu žalobkyně a odpovídá tak žalobkyni za způsobenou škodu.
Tento rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako důvod uvádí jejich rozpor s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu. Namítá, že žalobkyně upadla na zbytku namrzlého a uježděného sněhu – vody, která se v zimních měsících na povrchu parkoviště nachází. Jde o přirozený projev zimních měsíců a nikoliv o závadu, za kterou by nesla odpovědnost. Zásadní právní otázkou zůstává, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2731/2008 se vztahuje i na povrchy veřejně přístupných parkovišť, když žádný právní předpis neupravuje přesný způsob úpravy povrchů parkovišť v zimním období. Namítá nesprávné skutkové zjištění, že žalovaná neučinila dostatečná opatření ke schůdnosti a sjízdnosti svého areálu v předmětné době, a je přesvědčena, že bylo prokázáno, že v předmětný den byl povrch areálu řádně posypán. S poukazem na svědeckou výpověď P. V. dovozuje, že učinila všechna vhodná opatření k předejití vzniku škody. Žalobkyně nepřizpůsobila svou chůzi, rychlost a způsob nepříznivému stavu povrchu, který byl hůře schůdný v důsledku klimatických podmínek. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s provedeným dokazováním a rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena nebo je soudy rozhodována rozdílně. Argumentace žalované judikaturou Nejvyššího soudu není na daný případ přiléhavá, neboť zde nejde o odpovědnost vlastníka komunikace určené k veřejným účelům. Rovněž námitky žalované ke skutkovému stavu jsou z hlediska dovolání bezvýznamné. Navrhla proto odmítnutí dovolání.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 1. 2. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Pokud jde o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena. Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o. s. ř.), proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně přípustné odvolání. Nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2011, proti němuž dovolání rovněž výslovně směřuje, je rozhodnutím soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti tomuto rozsudku zastavil (§104 odst. 1, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přípustnost dovolání je dána jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam.
Dovolatelka v dovolání nevymezuje právní otázku, v níž spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, rekapituluje průběh řízení a ani dovolací soud neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Námitky, které směřují proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud vycházel, nelze v dovolání, jehož přípustnost se posuzuje podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit. Skutkové námitky o tom, co bylo či nebylo prokázáno, mohou totiž být jen dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, 2 Cdon 1172/97 a 2 Cdon 279/96 není přiléhavý. V uvedených věcech se jednalo o vymezení pojmu závady ve schůdnosti v případě objektivní odpovědnosti vlastníka, popř. správce komunikace za škody způsobené závadami ve schůdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který se na projednávaný případ nevztahuje. Nespadá-li situace pod režim objektivní odpovědnosti za závady ve schůdnosti podle uvedeného zvláštního zákona, nebrání to posouzení podle právní úpravy obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., zejména jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokátky ve výši 4.300,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. (srov. č. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalované, z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 této vyhlášky, a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21% ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 5.566,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu