ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2381.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2381/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně D. K. , zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná–Fryštát, K. Sliwky 34, proti žalované Fakultní nemocnici Brno, příspěvkové organizaci , IČO 65269705, se sídlem Brno, Jihlavská 20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem Brno, Špitálka 23b, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 167/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012, č.j. 44 Co 309/2009-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované bolestného a odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 2.254.001,- Kč s příslušenstvím a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 11.394,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 6. 2003 do budoucna, a to jako náhrady škody na zdraví, jíž utrpěla při operačním zákroku u žalované dne 1. 6. 2001, spočívající v přerušení vláken hlasivkového nervu na obou stranách, kolapsu hlasivek, porušení hlasu a podstatném zúžení dýchací štěrbiny s následnou dušností.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č.j. 46 C 167/2003-224, zamítl žalobu na zaplacení 2.254.001,- Kč s příslušenstvím a na uložení povinnosti platit žalobkyni formou renty 11.394,- Kč měsíčně od 1. 6. 2003 do budoucna a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil tím, že neshledal porušení právní povinnosti na straně žalované ve smyslu §420 obč. zák., neboť znaleckým posudkem Fakultní nemocnice v Praze – Motole byl operační i pooperační postup shledán lege artis, a stejně tak neshledal předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §421a obč. zák., když ani znaleckým posudkem nebyla objasněna příčina oboustranného poškození hlasivkového nervu žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č.j. 44 Co 309/2009-309, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud k objasnění skutkového stavu věci provedl další důkazy, zejména výslechy členů operačního týmu MUDr. T. a MUDr. K., kteří se vyjádřili přímo k průběhu samotné operace ze dne 1. 6. 2001, k postupu operatéra se vyjádřil i MUDr. Š., zpracovatel znaleckého posudku, dále odvolací soud provedl dokazování listinami, např. lékařskou dokumentací žalobkyně vedenou v průběhu její hospitalizace. Na základě výsledků takto doplněného dokazování v kontextu s výsledky dokazování před soudem prvního stupně, zejména znaleckých posudků MUDr. F., MUDr. H. a posudku Fakultní nemocnice v Praze – Motole, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti žalované, tj. postup žalované při operačním zákroku a následně při pooperační péči byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, neboli byl adekvátní charakteru úrazu páteře, který žalobkyně utrpěla. Samotná příčina poškození zůstala neobjasněna, když možných příčin přicházelo podle vyjádření znalců do úvahy několik, ale žádná nebyla jednoznačně určena. Jednou z nich byla též možnost, že žalobkyně již před operací trpěla jednostrannou parézou hlasivkového nervu, aniž by o ní sama věděla. Jelikož nebylo v řízení prokázáno ani poškození hlasivkových nervů v důsledku použití lékařského přístroje či nástroje, soud uzavřel, že žalobkyni byla poskytnuta standardní zdravotní péče přiměřená okolnostem případu, když opak prokázán nebyl a mechanismus poškození hlasivkových nervů žalobkyně zůstal neznámý.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že k odpovědnosti žalované za vzniklou škodu na zdraví nemusí prokázat konkrétní protiprávní chování žalované, když v daném případě je žalovaná odpovědna za nežádoucí výsledek. K postižení hlasivkových nervů totiž došlo v rámci hospitalizace, má proto za to, že příčinou postižení byla nešetrná práce s operačními nástroji, např. rozvěračem, jak konstatovali znalci H. a S. Namítá nedostatečné provedení dokazování, zejména neprovedení výslechu navrhovaných svědků, kteří mohli osvědčit stav hlasivek dovolatelky před nástupem do nemocnice. Dovolatelka dále upozorňuje, že žalovaná nikdy nepředložila její kompletní zdravotní dokumentaci. Podle dovolatelky by měla být za nežádoucí následek v podobě škody na zdraví odpovědna žalovaná bez ohledu na to, že nelze objektivně zjistit, kterým konkrétním krokem léčby k postižení došlo. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil vedle rozsudku soudu odvolacího také rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření neshledává dovolání žalobkyně přípustným, jelikož neuvádí otázku, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět je „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní procesní úprava, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.) zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Pro vznik obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. musejí být kumulativně splněny předpoklady, kterými jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nimi. Odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu na zdraví způsobenou pacientovi se posuzují podle §420 obč. zák., pokud právě chybný způsob provedení zdravotnického zákroku či při poskytování zdravotnické péče byl vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2992 – dále jen „Soubor“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753).
Odpovědnost podle §421a obč. zák. je dána za předpokladu, že škoda byla způsobena v důsledku kvalifikované události - vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použitého přístroje či věci. Zákonnými předpoklady této odpovědnosti je vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. O vztah příčinné souvislosti se v případě této objektivní odpovědnosti jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky přístroje či jiné věci použité při poskytnutí služby, které vyplývají právě z povahy této věci. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Z hlediska existence příčinné souvislosti jako jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku škodní události, nýbrž musí být příčinná souvislost prokázána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007).
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze skutkového závěru, jehož správnost nemůže být v tomto řízení přezkoumána (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), že nebyla prokázána příčina vzniku škody, když postup žalované byl v souladu s poznatky dosavadní lékařské vědy a praxe, tj. lege artis, tedy při samotném lékařském zákroku a následném ošetření nebyla porušena právní povinnost (§420 obč. zák.) a nebylo ani zjištěno, že škoda měla příčinu v povaze konkrétní věci použité při poskytování zdravotnické služby (§421a obč. zák.). Pokud za této situace nebyla shledána odpovědnost žalované za poškození zdraví žalobkyně, je právní posouzení věci v souladu s ustálenou judikaturou, a napadené rozhodnutí tedy nemá zásadní právní význam. Názor žalobkyně, že je dána bez dalšího odpovědnost žalované za výsledek, jen proto, že k poškození zdraví došlo „v rámci hospitalizace“ je v rozporu s právní úpravou odpovědnosti i jejím ustáleným výkladem v rozhodovací praxi soudů.
Pokud žalobkyně v dovolání polemizuje s údaji uvedenými ve znaleckých posudcích a zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, je zřejmé, že se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalobkyně nesouhlasí. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Námitky dovolatelky, že soud neprovedl důkazy, které ke zjištění skutkového stavu věci navrhovala, představují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; uplatnitelnost tohoto dovolacího důvodu je však právní úpravou dovolání výslovně vyloučena (§237 odst. 3 o. s. ř.). Navíc je věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o. s. ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné nebo nadbytečné), nelze soudu v tomto směru vytýkat pochybení.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud toto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. s ohledem na povahu uplatněného nároku a složitost jeho posouzení s tím, že zaplacení nákladů by bylo pro žalobkyni (fyzickou osobu poškozenou na zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry, než ztráta, kterou utrpí žalovaná (velká právnická osoba) v důsledku aplikace §150 o. s. ř. Vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu