ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2678.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2678/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 68 Co 583/2010-133, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 9. 2010, č. j. 13 C 47/2007-85, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 10. 2010, č. j. 13 C 47/2007-90, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2.022.300,- Kč, žalobu co do částky 1.350.600,- Kč a úroku z prodlení z částky 90.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění vyšel ze zjištění, že žalobce dne 8. 3. 2003 při nehodě autobusu, v němž cestoval, utrpěl vážná zranění, která zanechala trvalé následky (ztráta sleziny s následným defektem imunity, poškození břišní stěny, četné jizvy na těle a obličeji, mozková porucha, vážné duševní poruchy, komplikovaná fraktura dolní čelisti apod.). Úraz utrpěl ve svých 15 letech, do té byl naprosto zdráv, byl aktivním sportovcem, věnoval se plavání na vrcholové úrovni. Soud posoudil nárok podle §6 odst. 2 písm. a) a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a §444 odst. 1 obč. zák. a shledal předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, jež bylo ohodnoceno znalci z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, stomatologie a psychiatrie, - včetně zvýšení dle §6 odst. 1 písm. c) uvedené vyhlášky – 3.365 body, zvýšil náhradu na šestinásobek základního bodového ohodnocení (2.422.800,- Kč) a po odečtení částky již vyplacené 403.800,- Kč přiznal žalobci částku 2.019.000,- Kč a dále náhradu za posudek 3.300,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 68 Co 583/2010-133, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 807.600,- Kč potvrdil a ve zbytku jej změnil tak, že žalobu na zaplacení 649.800,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel plně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v případě žalobce je na místě mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., nikoliv však v takové výši, jak uvažoval soud prvního stupně. Jakkoli jsou následky úrazu žalobce ve svých dopadech na možnost jeho společenského uplatnění vážné, nejde o důsledky zbavující jej schopnosti zapojení do velké většiny či všech sfér společenského života. Žalobce byl před úrazem aktivním sportovcem, po úrazu se věnuje sportu rekreačně, žije běžným životem, studuje vysokou školu, neztratil pracovní schopnost, možnost založit rodinu, zplodit děti apod. V řadě svých dosavadních životních aktivit je omezen, nikoliv však vyloučen. Odvolací soud dovodil, že vedle náhrady podle základního bodového ohodnocení se zvýšením ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky odpovídá všem zvažovaným hlediskům a proporcionalitě přiměřeného odškodnění zvýšení ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky o čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, a to po odečtení částek již žalobci vyplacených (403.800,- Kč a 564.900,- Kč).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podrobně popisuje následky zranění a jejich vliv na jeho život a zdůrazňuje závažnost a trvalost omezení v běžném životě. Uvádí, že před nehodou byl zdravým patnáctiletým studentem gymnázia s výborným prospěchem, byl mimořádně talentovaným sportovcem s nadějnou sportovní kariérou, po nehodě musel takřka všechny sporty vyloučit pro zdravotní omezení, věnuje se nyní pouze plavání a chůzi, má sníženou imunitu a došlo i ke zhoršení jeho studijních výsledků. Po nehodě se u něj projevily výpadky paměti, musel se znovu učit mluvit, číst a psát. Studuje nyní sice lékařskou fakultu, musí však překonávat značné obtíže jako jsou bolesti páteře, migrény, třes rukou, ztráta soustředěnosti na delší dobu, atd. Pokud jde o pracovní schopnost, založení rodiny a možnost zplodit děti, jedná se pouze o domněnky, jeho psychický stav není dobrý a nelze bez dalšího činit závěry o tom, zda je schopen navázat partnerský vztah či založil rodinu. Do většiny či všech sfér společenského života se zapojuje pouze s nezměrným úsilím, denně překonává omezení fyzická i psychická. Znemožnění závodně sportovat je pro něj nesmírnou ranou, kdy přišel o radost, o využití volného času, kamarády, jakož i životní náplň a plánovaný způsob obživy. V této souvislosti odkázal i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03, Pl. ÚS 50/05 s tím, že odvolací soud závěry těchto rozhodnutí nerespektoval, pominul zejména princip proporcionality a dostatečně neosvětlil stanovení výše náhrady. Domnívá se, že přiměřenému odškodnění následků jeho úrazu odpovídá náhrada stanovená v rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu se zásadou přiměřenosti náhrady, jak je obecně vykládána soudní judikaturou. Odvolací soud poměřoval všechna rozhodná hlediska a jeho závěr o přiměřeném zvýšení odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Žalobce uplatnil nárok ve výši extrémně nepřiměřené a neodpovídající jeho reálnému zdravotnímu stavu a prokazatelným dopadům na jeho společenské uplatnění. Skutečnost, že žalobce jakožto nadaný mladý sportovec již nemůže vykonávat sportovní činnost na předešlé výkonnostní úrovni, je jistě pro žalobce nepříjemným faktorem, nicméně takové situace mohou nastat v životě každého člověka a příčiny toho nemusí vždy spočívat jen ve špatném zdravotním stavu. Odvolací soud vycházel ze skutkového základu, jenž byl objektivně zjištěn na základě provedených důkazů, některá žalobcem tvrzená zdravotní omezení nebyla objektivním zkoumáním potvrzena. Žalovaná se dále vyjadřuje k jednotlivým zdravotním poškozením žalobce, jak byla v řízení zjištěna s tím, že výše přiznaného odškodnění odpovídá požadavku srovnatelnosti s jinými soudně řešenými případy. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání, jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 2. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Především je třeba připomenout, že odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě představuje náhradu za nepříznivé důsledky trvalého rázu, jež mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, a již samo základní odškodnění předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny, přičemž v rámci sazby je zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky náleží jen ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho předchozích aktivit (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu posoudit, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození. Rozhodující pro posouzení výše odškodnění je reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel; při jejím určení je podstatné, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená a srovnatelná s výší náhrad v obdobných případech.
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se projevují v rozdílné míře zvýšení náhrady.
S ohledem na skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu nelze ani podle názoru dovolacího soudu považovat přiznané zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky za nepřiměřené, neboť hodnocení následků odvolacím soudem odpovídá popsaným kritériím a vychází ze srovnání schopností a možností poškozeného pro další uplatnění v životě v době před úrazem a po poškození zdraví. Výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je podle ustálené judikatury vyhrazeno těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života, kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, popř. není schopen se sám obsloužit apod.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž má být tento nárok odškodněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, nebo ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011). V dané věci odvolací soud při vymezení částky, která by odrazila míru závažnosti zdravotního poškození žalobce a jednorázově odčinila jeho doživotní omezení, přihlédl k tomu, že k poškození jeho zdraví došlo ve věku 15 let a že ho závažná poškození budou provázet celý život, že úraz mu znemožnil pokračovat ve slibně započaté závodní kariéře plavce, zhoršil jeho psychiku i schopnost koncentrace. Vzal v úvahu, že společenské, kulturní, sportovní i studijní zapojení žalobce je po ustálení jeho zdravotního stavu ztíženo, ve vztahu k vrcholovému sportu dokonce vyloučeno, zcela správně však zároveň zohlednil schopnosti žalobce po úrazu a možnosti jeho životních aktivit. Hlediska, která odvolací soud při právním posouzení věci zvažoval, respektují požadavky zákona a zásadu přiměřenosti, a nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou, pokud na základě zjištěných skutkových okolností považoval částku 1.773.000,- Kč za přiměřené odškodnění tohoto nároku, a to i ve srovnání s výší náhrad v obdobných případech (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, popř. ze dne 28. března 2013, sp. zn. 25 Cdo 4138/2011).
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním názoru nebo že by míra zvýšení odškodnění podle hledisek §7 odst. 3 vyhlášky neodpovídala rozsahu, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a v uplatnění ve společnosti. Namítá-li dovolatel, že jeho zdravotní stav se zhoršuje a své sportovní aktivity musel ještě více omezit, je třeba poukázat na ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky, podle nějž se při odškodnění bere v úvahu i předpokládaný vývoj zdravotního stavu; případné výrazné zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, je-li v příčinné souvislosti s odškodňovaným úrazem, může zakládat nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení by měla žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Avšak vzhledem k tomu, že na jedné straně sporu stojí zdravotně postižená fyzická osoba, jejíž zdravotní stav výrazně negativně ovlivňuje její sociální poměry, zatímco na straně druhé stojí ekonomicky silná právnická osoba, jejíž majetkové poměry nebudou odepřením náhrady nákladů řízení závažně dotčeny, a s přihlédnutím k tomu, že posouzení přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění závisí do značné míry na úvaze soudu, dovolací soud žalované náhradu nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu