ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2863.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2863/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Wisdom reality, s.r.o. , v likvidaci , IČO 26932296, se sídlem Brno, Kubánky 98/6, zastoupené Mgr. Leonou Žákovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 12, proti žalovaným 1) Ing. M. S. a 2) J. S. , oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 180/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č.j. 44 Co 377/2010-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.093,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Hladíka, advokáta se sídlem Brno, Příkop 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č.j. 7 C 180/2006-237, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 4.100.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně pro účely realizace svého podnikatelského záměru – výstavby obytných domů uzavírala počátkem roku 2005 s vlastníky pozemků ve Šlapanicích smlouvy o budoucích kupních smlouvách, jimiž se vlastníci těchto pozemků zavazovali v určité době a za určitých podmínek své pozemky prodat žalobkyni; žalovaní však tuto smlouvu o smlouvě budoucí odmítli uzavřít. Dne 3. 8. 2005 žalovaní podepsali prohlášení, podle nějž „na výzvu (žalobkyně) uzavřou kupní smlouvu na prodej pozemků v k.ú. Šlapanice u Brna …“ Kupní cena byla dohodnuta na 900,- Kč za 1m2 a k jejímu vyplacení mělo dojít v hotovosti při podpisu kupní smlouvy, přičemž tento příslib platil do 31. 3. 2006. Dne 28. 3. 2006 uzavřela žalobkyně se společností European Property Group, a.s., smlouvu „zprostředkovatelskou a o převedení práv a postoupení projektu“, kdy předmětem „zprostředkovatelské smlouvy“ byl závazek žalobkyně ve prospěch uvedené společnosti zajistit vlastnictví pozemků ve smlouvě identifikovaných (mimo jiné i vlastnictví pozemků žalovaných) s tím, že vklad vlastnického práva bude proveden do 30. 6. 2006, a byly dohodnuty maximální výkupní ceny těchto pozemků. Dohodnutá provize pro žalobkyni (za předpokladu „úplného splnění předmětu smlouvy“) činila 4.100.000,- Kč. Dne 30. 3. 2006 byl zaměstnancem žalobkyně předložen žalovaným návrh „smlouvy o advokátní úschově“ mezi European Property Group, a.s., žalovanými a advokátem JUDr. P. F.; žalovaní tento návrh odmítli přijmout a setrvali na splnění podmínky platby kupní ceny v hotovosti v okamžiku uzavření smlouvy, načež došlo k fyzickému konfliktu mezi zaměstnancem žalobkyně a žalovaným 1); podle výsledků policejního šetření události měl žalovaný jednat v nutné obraně, neboť odvracel útok ze strany zaměstnance žalobkyně. Dne 17. 5. 2006 žalobkyně uzavřela se společností European Property Group, a.s., „dohodu o ukončení smlouvy zprostředkovatelské a smlouvy o převedení práv a postoupení projektu“, v jejímž důsledku byla vrácena dohodnutá provize uvedené společnosti. Při posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku představující uvedenou provizi soud zdůraznil, že žalobkyni bylo od počátku známo, že žalovaní navrhují uzavření kupní smlouvy tak, že kupní cena bude zaplacena v hotovosti při uzavření kupní smlouvy. Žalobkyni jako profesionálovi v oblasti realit muselo být známo, že podmínka zaplacení celé kupní ceny v hotovosti je v rozporu s právní úpravou, tuto skutečnost si se žalovanými v srpnu 2005 nevyjasnila a pokračovala v podnikatelské činnosti směřující k uzavření kupní smlouvy ohledně pozemků ve vlastnictví žalovaných. Pokud v závěru procesu předsmluvního jednání žalobkyně trvala na jiném způsobu zaplacení kupní ceny, byť v souladu s právní úpravou, pak nemohlo být podle soudu k tíži žalovaných, že ti odmítli jiný způsob úhrady kupní ceny, než si vymínili ve svém prohlášení ze dne 3. 8. 2005. Pokud by si žalobkyně počínala obezřetně, tj. v souladu s ustanovením §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), měla podle soudu sdělit žalovaným nemožnost placení kupní ceny v hotovosti podle platné právní úpravy již v době, kdy učinili prohlášení ze dne 3. 8. 2005. Žalovaní tedy byli oprávněni odmítnout uzavření kupní smlouvy, pokud žalobkyně striktně vázala uzavření kupní smlouvy na zaplacení kupní ceny plněním do advokátní úschovy, s čímž žalovaní nesouhlasili, jelikož měli obavu, že kupní cena by jim způsobem navrhovaným žalobkyní nemusela být zaplacena. Soud uzavřel, že žalovaní měli legitimní důvod k ukončení jednání o uzavření kupní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č.j. 44 Co 377/2010-267, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že pro posouzení existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem majetkové újmy ve formě ušlého zisku očekávaného žalobkyní bylo rozhodující, zda v době uzavření obchodní smlouvy, z níž žalobkyně dovozovala ztrátu svého zisku, již bylo očekávatelným a pravidelným během věcí, že zisku bude dosaženo; tedy zda žalobkyně měla vytvořeny předpoklady pro to, aby svůj závazek z této smlouvy mohla splnit a pouze jednání žalovaných zasáhlo do tohoto očekávatelného běhu věcí způsobem, že ke splnění závazku ze strany žalobkyně, a tím i dosažení očekávaného zisku, nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že příčinou nedosažení zisku, který měl vyplývat ze smlouvy ze dne 28. 3. 2006, nebylo nesplnění podmínek „příslibu“ ze dne 3. 8. 2005 ze strany žalovaných, nýbrž skutečnost, že žalobkyně tyto podmínky neakceptovala, a poté co žalovaní její návrh na uzavření smlouvy odmítli, bezdůvodně jednání ukončila a o vlastní újmě též dohodla ukončení smlouvy ze dne 28. 3. 2006. Podle odvolacího soudu tak nebylo prokázáno splnění předpokladu protiprávnosti (porušení předsmluvní povinnosti) ze strany žalovaných, neboť žalovaní nikdy nevyjevili, že za podmínek předem předjednaných smlouvu neuzavřou; skutečnost, že návrh žalobkyně na uzavření smlouvy za jiných podmínek nepřijali, nemohl být tímto způsobem kvalifikován, neboť v řízení nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by kdy žalovaní v rámci dojednávání podmínek převodu pozemků žalobkyní předeslané podmínky (odlišné od podmínek uvedených v jejich návrhu – příslibu) přijali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci. Po obšírném zopakování skutkového stavu věci dovolatelka konstatovala, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik předsmluvní odpovědnosti. Žalovaní po celou dobu kontraktačního procesu projevovali vážný zájem na uskutečnění celé transakce, ale poté, co byli vyzvání ke konečnému jednání o kupní smlouvě v březnu 2006, bez ospravedlnitelného důvodu odmítli smlouvu uzavřít, přičemž si byli vědomi toho, že tímto krokem dojde ke zmaření obchodu mezi žalobkyní a společností European Property Group, a.s. Dovolatelka spatřuje v chování žalovaných porušení prevenční povinnosti předcházet škodám, jak plyne z §415 obč. zák. Dovolatelka byla po celou dobu v dobré víře, že žalovaní dostojí tomu, k čemu se zavázali v prohlášení ze dne 3. 8. 2005, a předpokládala, že dojde k podpisu kupní smlouvy. Tvrdí, že žalovaní bez legitimního důvodu ukončili kontraktační proces, a aniž by se pokusili dojednat další podmínky kupní smlouvy, neracionálně trvali na tom, aby byla kupní cena uhrazena v hotovosti, jak bylo stanoveno v prohlášení, ačkoliv byli informováni, že předmětnou sumu nelze s ohledem na zákon č. 254/2004 Sb. v hotovosti zaplatit. Má za to, že nabízené složení kupní ceny do advokátní úschovy byl zástupný důvod pro odmítnutí podepsat kupní smlouvy; tím pravým byl záměr žalobců prodat předmětné pozemky za výhodnějších podmínek. V jednání žalovaných tak dovolatelka spatřuje úmyslné jednání proti dobrým mravům podle ustanovení §424 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil.
Žalovaní ve vyjádření považují dovolání žalobkyně za nedůvodné a odmítají tvrzení, že žalobkyně byla v dobré víře ohledně prodeje předmětných nemovitostí, jelikož si musela být od samého počátku vědoma omezení plateb v hotovosti vyplývajícího ze zákona. Označují přístup dovolatelky za nedbalý, když kontaktovala žalované až 30. 3. 2006 ve večerních hodinách, a požadovala po nich těsně před vypršením lhůty stanovené v prohlášení uzavření kupní smlouvy s platbou prostřednictvím advokátní úschovy. Navrhují, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a žalobkyni uložena povinnost nahradil žalovaným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) – přičemž jedním z jejích projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy se dovolací soud opakovaně zabýval, byť na poněkud odlišném skutkovém základě. V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska §415 a §420 obč. zák. řešena odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti – bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že je obecně platný právní názor, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Dále se zde uvádí, že porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky a nešlo-li o úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy (§424 obč. zák.), kdy příčinou vzniku újmy druhé strany bylo úmyslné jednání (alespoň ve formě nepřímého úmyslu), dobrým mravům odporující.
Odvolací soud se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu akceptoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaní měli legitimní důvod odmítnout uzavření smlouvy proto, že smluvní podmínky nabízené žalobkyní odporovaly jejich počátečnímu prohlášení, dále dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody, přičemž vzal v úvahu jednání dovolatelky a žalovaných v průběhu celého kontraktačního procesu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008). Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud aplikoval na projednávanou věc správný právní předpis (konkrétně ustanovení §420 obč. zák.), který vyložil se zohledněním všech relevantních skutečností zjištěných v řízení; postupoval tak v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Bylo prokázáno, že požadavek vznesený žalobkyní ohledně způsobu platby kupní ceny se lišil od předsmluvních podmínek. Namítá-li dovolatelka, že složení kupní ceny do advokátní úschovy byl zástupný důvod pro odmítnutí podepsat kupní smlouvu a že pravým důvodem byl záměr žalobců prodat předmětné pozemky za výhodnějších podmínek, tato okolnost nebyla v řízení zjištěna a jde o námitku směřující proti správnosti skutkových zjištění, jež není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovaným se stávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do novely č. 64/2012 Sb. v částce 13.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21% celkem činí 16.093,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu