ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3273.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3273/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyň a) I. V. M., b) nezl. N. R. M., obou zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem Brno, Poštovská 455/8, proti žalovanému O. P., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Povovou, advokátkou, se sídlem Lysá nad Labem, Husovo nám. 550, za účasti Generali Pojišťovny a. s., IČO 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 222/2010, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č.j. 25 Co 190/2012-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) jako pozůstalá manželka a žalobkyně b) jako pozůstalá nezletilá dcera R. M. se domáhaly zaplacení jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. a výživného nezletilé žalobkyně b) s odůvodněním, že žalovaný jako řidič svým osobním automobilem srazil při dopravní nehodě R. M., který na místě nehody způsobeným zraněním podlehl.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 23. 9. 2011, č.j. 5 C 222/2010-179, ve znění usnesení ze dne 26. 3. 2012, č.j. 5 C 222/2010-212, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně 120.000,- Kč požadovaných každou ze žalobkyň, ohledně náhrady ušlého výživného žalobkyně b) ve výši 930,50 EUR a ohledně náhrady nákladů na výživu žalobkyni b) ve výši 135 EUR čtvrtletně počínaje 17. 9. 2010; žalobu zamítl ohledně zaplacení 120.000,- Kč každé žalobkyni, ohledně ušlého výživného žalobkyně b) ve výši 930,50 EUR a ohledně náhrady nákladů na výživu žalobkyně b) ve výši 135 EUR čtvrtletně počínaje 17. 9. 2010 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 9. 2008 mezi 22.00 a 23.00 h mezi obcemi Milovice a Lysá nad Labem srazil žalovaný svým osobním automobilem R. M., manžela žalobkyně a) a otce žalobkyně b), který se v silně podnapilém stavu pohyboval při pravém okraji vozovky, a těžkým zraněním, která při dopravní nehodě utrpěl, na místě podlehl. Žalovaný z místa nehody ujel, za což byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce pro trestný čin neposkytnutí pomoci; obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví byl pravomocně zproštěn. Znaleckými posudky bylo prokázáno, že poškozený vytvořil řidiči osobního vozidla (žalovanému) náhlou překážku, když vstoupil do vozovky na vzdálenost kratší, než bylo možno vozidlo zastavit. Žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, v úseku mezi obcemi jel povolenou rychlostí (60 – 81 km/h). Jelikož poškozený porušil celou řadu povinností účastníka silničního provozu – vedl nedostatečně osvětlené jízdní kolo, nepohyboval se s ním při okraji vozovky, naopak náhle vstoupil do koridoru jízdy vozidla, byl v silně podnapilém stavu, oblečen v tmavém oblečení – dospěl soud k závěru, že vzniklá škoda byla způsobena výlučně jeho jednáním, a proto je vyloučena objektivní odpovědnost provozovatele vozidla (žalovaného) ve smyslu ustanovení §427 obč. zák.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č.j. 25 Co 190/2012-236, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně náhrady nákladů mezi žalobkyněmi a Českou republikou, jinak jej v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné a odpovídají provedeným důkazům. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že vznik škody zavinil výlučně poškozený, když vytvořil žalovanému náhlou překážku v jízdě, kterou žalovaný mohl spatřit na vzdálenost 40 – 70 m, kdy již nebylo technicky možné nehodě zabránit. Naopak žalovaný mohl osvětlené vozidlo spatřit na vzdálenost 100 – 200 m a v souladu s ustanovením §415 obč. zák. škodě předejít. Podle §441 obč. zák. je objektivní odpovědnost žalovaného dle §427 obč. zák. vyloučena výlučným zaviněním poškozeného.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v otázce, zda je při posuzování spoluodpovědnosti poškozeného za škodu vzniklou provozem dopravního prostředku třeba zohlednit také počínání škůdce. Soudům obou stupňů vytýkají, že na danou věc chybně aplikovaly pouze ustanovení §441 obč. zák., aniž by věc hodnotily z hlediska naplnění liberačního důvodu podle §428 obč. zák. a zabývaly se otázkou, zda se škůdce na vzniku situace, kdy již nebylo technicky možné nehodě zabránit, podílel. V této souvislosti namítají, že řidič (žalovaný) nezapnul dálková světla, nepřizpůsobil svou rychlost okolním podmínkám, nezačal intenzivně brzdit, svou neopatrnou jízdou se tak na vzniku dopravní nehody spolupodílel. Dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázkou aplikace ustanovení §428 obč. zák. v případě, kdy se na vzniku škody způsobené provozem dopravního prostředku spolupodílel poškozený, respektive kdy škoda byla způsobena výlučně zaviněním poškozeného, se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 10426. Dovodil, že v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popřípadě náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce, což platí jak pro odpovědnost spočívající na zásadě presumovaného zavinění, tak i v případě objektivní odpovědnosti, jak ji upravuje ustanovení §427 obč. zák. Důležité ovšem je, že byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle §428 věty druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8671).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že škoda byla způsobena výlučně jednáním poškozeného, tudíž je odpovědnost žalovaného zcela vyloučena. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že v dané věci neaplikoval ustanovení §428 obč. zák.
Námitka, že odvolací soud nedostatečně zohlednil vliv způsobu jízdy žalovaného za daných podmínek na vznik škody, zpochybňuje skutkový závěr o příčinách vzniku škody. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006), tedy nezpůsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutková zjištění nelze při zvažované přípustnosti dovolání zpochybnit (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žádnému z účastníků v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyním právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu