ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3518.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3518/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalované E. B., zastoupené JUDr. Pavlem Tenklem, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 531/12, o 576.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 308/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 5. 2011, č. j. 15 Co 355/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Tenkla, advokátka se sídlem v Táboře, Husovo nám. 531/12.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 18. 2. 2011, č. j. 9 C 308/2009-80, zamítl žalobu na zaplacení 576.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (matka žalované) se svým manželem darovala žalované rodinný dům s pozemkem v k. ú. Ratibořské Hory. Současně s podpisem darovací smlouvy se žalovaná zavázala osobním závazkem, že rodičům v domě poskytne doživotní bezplatné bydlení, a až do smrti manžela žalobkyně dárci skutečně nemovitost užívali společně s obdarovanou. Darovací smlouvou ze dne 6. 4. 2007 žalovaná darovala všechny tyto nemovitosti svému manželovi V. B., avšak ve smlouvě již nezajistila závazek vůči své matce vyplývající z práva osobního užívání nemovitosti, a žalobkyně tak pozbyla právo v nemovitosti bydlet. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře (sp. zn. 11 C 114/2007) byla žalobkyni uložena povinnost vyklidit bytové prostory v domě a předat je manželu žalované do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Poté, co se v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 145/2007 žalobkyně neúspěšně domáhala vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů, podala žalobu na vrácení finančního ekvivalentu daru s tím, že se jedná o škodu, která jí byla jednáním žalované způsobena. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná sice nedostála svému závazku z darovací smlouvy a tím, že nemovitosti převedla, připravila žalobkyni o právo doživotního užívání nemovitostí, žalobkyni však z toho odškodnitelná újma v její majetkové sféře nevznikla. Jak sama uvedla, jiné bydlení dosud nemá a v souvislosti s řešením své bytové situace žádnou částku nevynaložila. Újma spočívající ve ztrátě možnosti užívat nemovitost není skutečnou škodou, jestliže účastník nevynaložil žádné náklady na pronájem srovnatelné (náhradní) nemovitosti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, č. j. 15 Co 355/2011-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že v daném případě žalobkyni škoda nevznikla, čímž není naplněn jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu §420 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení právní otázky, zda samotným zánikem jejího práva na bezplatné doživotní užívání nemovitosti jí vznikla škoda, když dosud žádné náklady spojené se zajištěním jiného bydlení nenesla. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že samotným zánikem jejího práva nedošlo ke vzniku škody, a dovozuje, že právo doživotního bezplatného užívání nemovitosti je penězi ocenitelné, i užívací právo obdobné věcnému břemeni zřízené jinak než věcným břemenem, je majetkovým právem určité hodnoty, jejíž výše je závislá na výši užitku oprávněné osoby v obvyklých cenách. Jednáním žalované jí byla způsobena majetková újma, spočívající právě v samotném zániku jejího práva, jež má ocenitelnou hodnotu ve výši užitku z předmětného práva za dobu od jeho zániku do konce života žalobkyně (v podstatě ve výši obvyklého nájemného za prostory, které byla žalobkyně podle zaniklého práva původně oprávněna užívat). Škoda tak žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované. Poukazuje na to, že jako starobní důchodkyně není v situaci, kdy by si mohla dovolit nájemní bydlení, a v současnosti zcela nedůstojně přežívá porůznu u známých. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť právní otázka nastíněná v dovolání byla již cestou mimořádných opravných prostředků řešena Nejvyšším soudem, a proto nejde o otázku zásadního právního významu. Navrhla zamítnutí dovolání s tím, že pokud došlo k zániku osobního závazku, došlo i k zániku všech dalších povinností a právo bydlení pro žalobkyni nebylo sjednáno i pro případ převodu vlastnického práva na jinou osobu.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 26. 5. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Žalobkyně skutkově vylíčila újmu, jejíž náhradu požaduje, ve výši užitku z předmětného práva za dobu od zániku práva do konce jejího života (v podstatě ve výši obvyklého nájemného za prostory, které byla podle zaniklého práva původně oprávněna užívat). Ze skutkových zjištění soudů (jimiž je dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán) vyplynulo, že žalobkyně v souvislosti s potřebou náhradního bydlení žádné prostředky nevynaložila. Náhrada škody přísluší poškozenému za skutečnou škodu nebo ušlý zisk (§442 odst. 1 obč. zák.). Skutečná škoda představuje újmu projevující se ve snížení majetkového stavu poškozeného, k tomu v dané věci nedošlo a požadavek žalobkyně není ani náhradou za ztrátu zisku.
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3184/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 6329, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2176/2006) soudy obou stupňů dovodily, že samotná ztráta možnosti užívat bytové prostory nepředstavuje odškodnitelnou újmu (nejde o náhradu skutečné škody za náklady vynaložené poškozenou ani o ušlý zisk, nelze-li důvodně očekávat, že by se její majetkový stav při pravidelném běhu věcí, tj. pokud by jí nebyl znemožněn přístup k nemovitosti, zvětšil).
Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným ve shora uvedených rozhodnutích, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, a protože nejde o právní otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je soudy rozhodována rozdílně, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, který není rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (576.000,- Kč), a podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.; tj. celkem 10.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu