ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3839.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3839/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 568/92, proti žalované JUDr. L. V., o zaplacení částky 1.469.342,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 118/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2011, č. j. 15 Co 407/2010-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 26 C 118/2008-63, zamítl žalobu na zaplacení částek 1.403.250,66 Kč a 79.342,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce ručil společnosti A1TG s. r. o. za úvěr svou nemovitostí, společníci této společnosti a další osoby se smlouvou dne 11. 5. 1998 zavázali zaplatit žalobci každý 250.000,- Kč v případě, že do jednoho roku nebude poznámka o zástavním právu vymazána z katastru nemovitostí. Po prohlášení konkursu na tuto společnost žalobce složil dne 11. 4. 2002 cenu zástavy zástavnímu věřiteli a 17. 6. 2002 se obrátil na žalovanou jako na advokátku s požadavkem zažalovat osoby, s nimiž sepsal uvedenou dohodu z 11. 5. 1998. Žalovaná jako jeho zástupkyně podala trestní oznámení na uvedené osoby s tím, že v rámci trestního řízení bude žalobci přiznána náhrada škody. Po odložení trestního stíhání podala proti nim v roce 2005 žalobu na zaplacení částky, kterou žalobce zaplatil za společnost A1TG s. r. o. Žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku, neplatnosti dohody a nedostatku pasivní legitimace žalovaných. Soud dovodil, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci ve výši 1.403.250,66 Kč (za nevymoženou částku) a 79.342,- Kč (za náhradu nákladů protistrany v předchozím sporu) nejsou splněny, neboť zastoupení žalobce žalovaná převzala 17. 6. 2002, kdy byl jeho nárok ze smlouvy již promlčen, a obdržela od něj pokyn zažalovat osoby, s nimiž uzavřel dne 11. 5. 1998 smlouvu. Snažila se pro něj zajistit rozsudek o náhradě škody v rámci trestního řízení, což se nepodařilo, po skončení trestního stíhání podala na pokyn žalobce žalobu s tím, že dohoda ze dne 11. 5. 1998 je uznáním dluhu, žaloba byla zamítnuta pro promlčení a žalobce musel zaplatit náklady řízení. Žalobce zaplatil za společnost A1TG s. r. o. dlužnou částku do konkursní podstaty až v průběhu konkursu, mohl ji jako podmíněnou do konkursu přihlásit, což neučinil, teprve poté žalovaná převzala jeho zastoupení a v té době již nebylo možné pohledávku do konkursu včas přihlásit. Soud uzavřel, že žalovaná v rámci smlouvy o právní pomoci vykonala vše, aby hájila zájmy žalobce, a žalobu na plnění ze smlouvy podala na žalobcův pokyn.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2011, č. j. 15 Co 407/2010-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 79.342,- Kč, jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem ohledně částky 1.403.250,66 Kč zaplacené za společnost A1TG s. r. o. Uvedl, že ze smlouvy ze dne 11. 5. 1998 nelze dovodit konkrétní závazek a podle ní by se žalobce nemohl domoci žádného plnění, navíc v době, kdy udělil žalované plnou moc k zastupování, byl již nárok na plnění z této smlouvy promlčen. Žalobce měl nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti společnosti A1TG s. r. o., v rámci konkursu však pohledávku vůči ní neuplatnil a v době, kdy se obrátil na žalovanou, již tak nebylo možno učinit. Pokud trval na žalobě proti fyzickým osobám, ta nemohla být úspěšná pro promlčení i pro nedostatek pasivní legitimace, toho si žalovaná jako advokátka měla být vědoma a v zájmu ochrany zájmů svého klienta neměla již žalobu podávat, neboť tím žalobce vystavila nebezpečí následků procesního neúspěchu a porušila tak svoji povinnost advokáta účinně hájit zájmy klienta. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu, která jejímu klientovi vznikla zaplacením náhrady nákladů 79.342,- Kč v řízení o neúspěšné žalobě.
Proti tomuto rozsudku ve výroku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce, zda a v jaké výši je advokát odpovědný za škodu, když oproti pokynu klienta neuplatní jeho nárok u příslušného orgánu (resp. v rozporu s přijatou plnou mocí nepoučí klienta, že má možnost takový nárok uplatnit), ačkoli by soudní řízení proti dlužníku bylo nepochybně úspěšné, avšak nárok by byl v době podání žaloby nedobytný z důvodu majetkové situace dlužníka. V této souvislosti poukazuje na to, že majetková situace dlužníka se může v budoucnu zlepšit. Uvádí, že mu svědčil nárok proti společnosti A1TG s. r. o., za níž plnil jejímu věřiteli, žalovaná byla zmocněna k jeho zastupování při vymáhání dlužné částky 1.972.414,- Kč s příslušenstvím a bylo na její úvaze, od koho a jakým způsobem bude částku vymáhat. Žalobu proti společníkům této společnosti podala až 7. 10. 2005 a žalobce nepoučila, že by žaloba mohla být neúspěšná, proti společnosti A1TG s. r. o. nárok nikdy neuplatnila, konkurs byl zrušen v říjnu 2003 a kdyby žalovaná po ukončení konkursu podala proti společnosti žalobu, svědčil by žalobci aspoň exekuční titul pro případ, že by společnost v budoucnosti dosáhla zisku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud potvrzující výrok ve věci samé rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 18. ledna 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání žalobce se řídí podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Otázka, v níž dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nemá pro rozhodnutí v dané věci význam, neboť je dosavadní judikaturou řešena a především - rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Obecně sice platí, že advokát odpovídá svému klientovi za ztrátu pohledávky, kterou by klient – nebýt pochybení advokáta při poskytnutí právní služby - od svého dlužníka vymohl, tedy že by klient nejen ve sporu se svým dlužníkem u soudu uspěl, ale též, že by od svého dlužníka požadované plnění obdržel, popř. pohledávku proti němu by vymohl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227, sešit 32/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Avšak napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, že žalobce požadoval na žalované uplatnit nárok na plnění podle smlouvy uzavřené se společníky A1TG s. r. o., nikoli proti této společnosti, která tehdy byla v konkursu. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, jednání žalované v rozporu s pokynem klienta nebylo zjištěno, žalobce dal žalované pokyn k uplatnění nároku vůči společníkům společnosti, uplatnit nárok vůči společnosti A1TG s. r. o. samotné vyloučil; kromě toho chybí jakýkoliv skutkový podklad pro závěr, že žalobce následkem jednání žalované přišel o plnění, jež by mohl reálně od společnosti A1TG s. r. o. obdržet. Posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), s ohledem na ust. §237 odst. 3 in fine o. s. ř. je dovolací soud vázán zjištěným skutkovým stavem a není oprávněn skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů v dovolacím řízení přezkoumávat. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel požaduje právní posouzení skutkového stavu, jenž v řízení nebyl prokázán a jenž neodpovídá skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě odvolací soud rozhodl. Se závěrem odvolacího soudu dovolatel v podstatě nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový stav, s nímž žalobce plně nesouhlasí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu není podle těchto ustanovení přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu