ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4296.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4296/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Koniklecová 8, proti žalované České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o zaplacení 660.239,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 194/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2010, č. j. 68 Co 81/2010-99, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2010, č. j. 68 Co 81/2010-99, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2009, č. j. 60 C 194/2008-74, ve výrocích týkajících se náhrady za bolest ve výši 345.540,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 42.000,- Kč, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 660.239,- Kč na náhradě škody na zdraví při dopravní nehodě, za kterou odpovídá osoba s pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované soukromé pojišťovny. Požadovaná částka představuje náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 252.000,- Kč, za bolest ve výši 393.840,- Kč a doplatek náhrady nákladů vynaložených na právní zastoupení při mimosoudním uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 14.399,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č. j. 60 C 194/2008-74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 258.300,- Kč, v částce 401.939,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 6. 2005 při dopravní nehodě zaviněné řidičem J. K. utrpěla závažná a bolestivá zranění, zejména etážovou zlomeninu stehenní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu lýtkové kosti, hluboké rány stehna a bérce vlevo. Byla nucena podrobit se náročné léčbě, 1,5 roku se pohybovala s pomocí berlí, má trvalé následky, zejména zkrácenou dolní končetinu o 2 cm, omezenou hybnost hlezna lehkého stupně, rozsáhlé koloidní jizvy na dolní končetině. Pro následky zranění musela žalobkyně změnit svůj dosavadní způsob života, změnit volnočasové aktivity, zanechat řady sportovních aktivit spojených s aktivním pohybem, způsob oblékání – nemůže nosit ošacení odhalující dolní končetiny. Výši škody, kterou je žalovaná pojišťovna povinna žalobkyni za pojištěného řidiče nahradit, soud určil podle §444 odst. 1 obč. zák. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), za pomoci znaleckého posudku. V případě bolestného by bodové ohodnocení za etážovou zlomeninu levé stehenní kosti, tříštivou zlomeninu holenní kosti a rány měkkých částí bérce a paty převyšovalo o 420 bodů bodovou hodnotu traumatické amputace dolní končetiny, proto vzhledem k limitu plynoucímu z §6 odst. 2 věty druhé vyhlášky soud vycházel ze základní výše bodového ohodnocení 1.095 bodů (přičetl dále zvýšení o 80 bodů přiznané znalcem) a podle §7 odst. 3 vyhlášky přiznal jedenapůlnásobek náhrady právě s poukazem na přílišnou tvrdost uvedeného limitu. Protože žalobkyni již byla poskytnuta náhrada ve výši 158.000,- Kč, uložil soud žalované k náhradě částku 48.300,- Kč. U náhrady za ztížení společenského uplatnění činí bodové ohodnocení 700 bodů a bylo zvýšeno podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % s ohledem na věk žalobkyně. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 a požadavek proporcionality považoval soud prvního stupně za přiměřené odškodnění ve výši trojnásobku základní výměry bodového ohodnocení a po zohlednění již zaplacené náhrady ve výši 84.000,- Kč uzavřel, že žalobkyni náleží náhrada ve výši 210.000,- Kč. Žalobu tedy zamítl ohledně částek 345.540,- Kč na bolestném, 42.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 14.399,- Kč na nákladech na právní zastoupení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2010, č. j. 68 Co 81/2010-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 14.399,- Kč (náklady zastoupení), jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázkách bolestného a ztížení společenského uplatnění. Výše náhrady za bolest je limitována §6 odst. 2 vyhlášky, kdy jedná-li se o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu. Uvedené ustanovení omezuje možnost bodového hodnocení bolesti, přičemž jeho povaha je kogentní, tj. soud nemá možnost odchýlení. Jestliže z provedeného dokazování vyplynulo, že bolesti žalobkyně byly mimořádné, postupoval soud prvního stupně správně, pokud aplikoval §7 odst. 3 vyhlášky a bodové ohodnocení určené znalcem v mezích uvedeného omezení zvýšil na jedenapůlnásobek a k výslednému počtu bodů připočetl navýšení ohodnocení, k němuž s ohledem na okolnosti případu přistoupil znalec. Přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění potom zohledňuje, že žalobkyně utrpěla úraz v mladém věku a následky úrazu jsou nevratné, zároveň však nezpůsobily invaliditu a neomezily ji v přípravě na budoucí povolání, v pracovních příležitostech či v možnosti založit rodinu. Přestože žalobkyně neztratila možnost seberealizace v uvedených činnostech, jsou zejména estetické důsledky poranění a léčebných zákroků a psychické obtíže v mladém věku důvodem pro navýšení znalcem stanoveného bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky. Přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění respektuje princip proporcionality a zohledňuje okolnosti případu. Oproti soudu prvního stupně však soud odvolací dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu za právní služby poskytnuté v rámci mimosoudního řešení sporu, a to v plné výši, neboť jde o účelně vynaložené náklady směřující k uplatnění nároku žalobkyně. Uzavření dohody mezi žalovanou a třetí osobou nemá na posouzení důvodnosti nároku žádný vliv, neboť uvedenou dohodou není žalobkyně vázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a namítá nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení občanského zákoníku a vyhlášky v posuzovaném případě. Podle jejího názoru není správná a spravedlivá limitace bolestného za opakované a velmi bolestivé operace; zcela opodstatněným je proto součet jednotlivých položek, nikoli jejich omezení plněním jen za ztrátu končetiny, neboť uvedené neodpovídá skutečnosti. Soud je ve svém rozhodování vázán pouze zákonem, který oproti vyhlášce č. 440/2001 Sb. výši bolestného nijak neomezuje. Rovněž předchozí právní úprava (vyhláška č. 32/1965 Sb.) vycházející z obdobných kritérií bolestné v žádném směru nelimitovala. Ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky by proto nemělo být pro zjevný rozpor s občanským zákoníkem a zásadami právního státu aplikováno; dovolatelka se cítí jeho použitím poškozena. Uvedený názor podporují i závěry znaleckého posuzování, které navrhují dokonce zvýšení bolestného o jednonásobek. Je rovněž přesvědčena, že znalecký posudek vypracovaný UK v Praze, 3. lékařskou fakultou není zcela bezvadný, když jeho zpracovatel byl dříve ve smluvním vztahu s žalovanou, zcela opomenul zhodnotit důsledky aplikace §6 odst. 2 vyhlášky na řešený případ a „slepě“ jej použil; v neposlední řadě mylně aplikuje a interpretuje §6 odst. 1 vyhlášky, kdy navyšuje hodnocení bolestného pouze vybraných položek, ačkoli pravidlem je automatické navýšení bolestného jako celku. S ohledem na uvedené závěry, na závažnost utrpěných poranění, na zdlouhavou, velmi složitou a bolestivou léčbu zastává dovolatelka názor, že odškodnění bolesti poskytnuté žalovanou je zcela nedostatečné. Rovněž v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění nebyla respektována zásada proporcionality mezi poškozením zdraví a přiznanou peněžní náhradou zdůrazněná Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03. Náhrada má kompenzovat zdravotní omezení po celou následující dobu života poškozené, která utrpěla úraz ve svých 20 letech; žalovaná však vyplatila poškozené odškodnění, jehož výše činí po přepočtu 117,- Kč měsíčně, tj. částku zjevně nekompenzující její celoživotní zdravotní omezení. S ohledem na dosud zastávanou judikaturu, výši náhrad u škod na zdraví v jiných státech EU a ekonomický vývoj společnosti navrhuje, aby přiměřenou náhradou v jejím případě byla u bolestného částka 393.840,- Kč a v případě ztížení společenského uplatnění částka 252.000,- Kč. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ačkoli může být v některých případech považován §6 odst. 2 vyhlášky za omezující, nelze paušálně dovozovat jeho škodlivý vliv na práva poškozených. Přiměřenou výši odškodného má možnost soud v každém jednotlivém případě zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, aniž by musel ignorovat kogentní ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky. Připomněla, že ústavnost vyhlášky byla potvrzena nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05; jde proto o platnou součást právního řádu, u níž nelze o souladu s ústavním pořádkem pochybovat. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o.s.ř.), zabýval se nejdříve přípustností tohoto dovolání. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, má po právní stránce zásadní význam, neboť otázka limitace bolestného ustanovením §6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena; v otázce náhrady za ztížení společenského uplatnění pak není dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobkyně napadá dovoláním vedle nepřiznané náhrady za bolest rovněž výrok, jímž jí nebylo vyhověno ohledně povinnosti žalované zaplatit náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 42.000,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti části výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Podle §2 odst. 1 vyhlášky se odškodnění bolesti určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla (dále jen "poškozený"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
Podle §6 odst. 2 vyhlášky pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu.
Gramatickým i systematickým výkladem je třeba dospět k závěru, že věta druhá ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky se vztahuje jak k bodovému hodnocení ztížení společenského uplatnění, tak i bolesti, neboť předpis v tomto směru mezi oběma dílčími nároky nerozlišuje a věta druhá navazuje na větu první, která hovoří souhrnně o hodnocení škody na zdraví, čímž nepochybně míní oba nároky. V obecné rovině tedy limitaci danou citovaným ustanovením na hodnocení bolesti nelze vyloučit, a to i s přihlédnutím ke smyslu této úpravy, která má bránit neústrojnému a nelogickému sčítání položek týkajících se částí téhož orgánu. Prvotním pravidlem je sice sčítání položek (věta první), avšak nikoliv takové, aby hodnocení méně závažné (rozsáhlé) újmy bylo duplicitně obsaženo v hodnocení újmy závažnější (rozsáhlejší). Odtud plyne logický požadavek, aby celkový součet bodových hodnot jednotlivých vzájemně propojených újem nepřevýšil bodovou hodnotu stanovenou pro ztrátu orgánu jako takového. I když z laického pohledu může být diskutabilní, zda amputace končetiny představuje větší bolest než její rozsáhlé mnohočetné poranění a komplikovaná léčba, je namístě přidržet se toho, že přílohy vyhlášky a v nich obsažený systematizovaný přehled představují odborné lékařské vyjádření vzájemných proporcí jednotlivých újem ve snaze objektivizovat jinak subjektivní hlediska tak, aby bylo možné stanovit výši náhrady v penězích. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. u snesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, rozsudek ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, a r ozsudek ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod C 8370, C 9636 a C 9037).
Žalobkyně v posuzované věci utrpěla bolesti jednak při úraze samotném a dále při nejméně šesti náročných operacích (reoperacích) bez blízké časové souvislosti s tím, že s každým dalším zákrokem se utrpěné bolesti obnovovaly, resp. prodlužovaly; ani po ustálení zdravotního stavu není poškozená zcela bez bolestí. Zatímco položky přílohy vyhlášky vztahující se k následným léčebným procedurám správně nebyly kráceny, dovodil soud v souladu s ustanovením §6 odst. 2 věty druhé vyhlášky, že souhrn bodového ohodnocení bolesti při samotném zranění (S7231 – etážová zlomenina levé stehenní kosti, S8222 – tříštivá zlomenina levé holenní kosti, S8101 a S9101 – hluboké rány bérce nepronikající ke kosti, ztrátová poranění v oblasti levé paty) nemůže přesáhnout hodnotu 350 bodů přiřazených položce S780 – traumatická amputace dolní končetiny. V tomto směru mu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. V zásadě správně soud dovodil podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest podle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť zmíněná mnohočetnost poranění i komplikovanost léčby představují důvody zvláštního zřetele hodné. Zvýšení náhrady v rozsahu pouhého jedenapůlnásobku základního bodového hodnocení, k němuž pak odvolací soud přistoupil, při své nepatrnosti nevystihuje výjimečnost případu a v celkovém výsledku neodpovídá (ani z pohledu výsledné přiznané částky) intenzitě vytrpěné bolesti.
Je proto zřejmé, že i když základní otázka, pro kterou byla otevřena přípustnost dovolání, byla vyřešena správně, nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát z pohledu dalších uplatněných dovolacích námitek. Dovolací soud je proto zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.), a protože uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v novém řízení znovu posoudí rozsah mimořádného zvýšení náhrady za bolest podle §7 odst. 3 vyhlášky tak, aby použitý násobek základního bodového ohodnocení a jemu odpovídající částka vystihovala četnost, intenzitu a délku bolestí, které žalobkyně v souvislosti s úrazem vytrpěla. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu