ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.615.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 615/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) V. P., b) D. P., c) R. P. a d) J. Ž., všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Husitská 692/3, proti žalovanému K. L., zastoupenému Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, nám. Svobody 1/40, o 101.438,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 203/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 14 Co 740/2010-154, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2011, č. j. 14 Co 740/2010-154, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 97.780,40 Kč s příslušenstvím, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody, kterou jim v letech 2002 a 2003 způsobil žalovaný tím, že pro svou potřebu použil peníze, které byly určeny na správu domu, jehož jsou všichni účastníci spoluvlastníky.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 27 C 203/2005-129, zastavil řízení ohledně částky 90,- Kč s příslušenstvím, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně částku 16.924,95 Kč, žalobkyni c) částku 7.241,19 Kč a žalobci d) částku 16.225,70 Kč, to vše s příslušenstvím, co do 60.956,86 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky domu č.p. v T., pro účely správy domu měli zřízen účet, na který každý měsíc skládali určitou částku podle výše spoluvlastnického podílu. Správou domu a hospodařením s prostředky ve fondu oprav byl pověřen žalovaný, který však finanční prostředky z tohoto účtu vybral a použil pro svou potřebu. Od ledna 2002 do srpna 2003 neoprávněně odčerpal částku 72.963,70 Kč a pokusil se to zastřít vystavením fiktivních faktur. Za tento skutek byl pravomocně odsouzen v trestním řízení. Ohledně částky 28.475,- Kč dospěl soud k závěru, že žalobci své tvrzení ani přes poučení soudu nedoplnili a neprokázali vznik škody v této výši, a dále zohlednil částky 3.568,30 Kč a 24.666,- Kč žalovaným již zaplacené.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 5. 2011, č. j. 14 Co 740/2010-154, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 97.780,40 Kč s příslušenstvím, potvrdil jej ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu 3.568,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Neztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně ohledně důkazního břemene o výši škody a dovodil, že žalovaný je odpovědný za škodu nejen ve výši 72.963,70 Kč, na kterou vystavil fiktivní faktury, ale též ve výši 28.475,- Kč, neboť ani dodatečně nebyl schopen doložit, na co konkrétně tyto prostředky použil. Žalobci prokázali vznik škody v uvedené výši, kterou způsobil žalovaný zaviněným porušením smluvní povinnosti, za což byl pravomocně odsouzen. Za podstatné soud označil, že se účastníci vzájemně dohodli na pravidlech ohledně fondu oprav při správě společné věci a na přísně účelovém použití prostředků na společném účtu účastníků, k jinému účelu mohly být složené prostředky použity pouze na základě dohody všech spoluvlastníků, případně rozhodnutí soudu. K tomu v daném případě nedošlo, každý ze spoluvlastníků je ve vztahu k těmto prostředkům oprávněn společně a nerozdílně (§139, 513 a násl. obč. zák.) a jestliže žalobu podali všichni poškození spoluvlastníci (kromě žalovaného, který škodu sám svým protiprávním jednáním způsobil), je dána jejich aktivní legitimace a k přijetí plnění jsou oprávněni společně a nerozdílně (§513 obč. zák.). Žalovaný neprokázal, že žalobcům na uvedený dluh uhradil ještě částku 15.038,- Kč z jeho podílu na zisku za rok 2004.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že žalobcům bylo přiznáno solidární právo na přijetí částky 97.780,40 Kč, aniž by k tomu byly dány podmínky. S odvolacím soudem souhlasí, že účastníci jsou vázáni dohodou o správě společné věci, namítá však, že zaplacení žalované částky do rukou žalobců tuto dohodu o účelovém určení a nakládání s fondem oprav nerespektuje a navíc do rukou žalobců se má dostat i částka, kterou do fondu oprav vložil sám žalovaný. Dovozuje, že úspěch žalobců mohl být založen pouze v případě, že by žaloba zněla na povinnost vrátit zpronevěřené peníze zpět do fondu oprav na společný účet, neboť se nelze spolehnout na to, že žalobci sami dobrovolně přiznanou částku do fondu oprav vrátí. Protože žaloba nebyla správně formulována, měla být zamítnuta. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je zčásti přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 3. 5. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci, které žalovaný uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podstatou námitek dovolatele je, že žalobcům nepřísluší jimi požadované plnění, neboť přisouzená částka měla být vrácena zpět do fondu oprav, z něhož žalovaný vybral prostředky, jejichž náhrady se žalobci domáhají.
V dané věci je podstatné, že ve vzájemném vztahu mezi žalobci a žalovaným nejde o tzv. vyúčtovací spor, tedy o nároky spoluvlastníků z vyúčtování správy nemovitosti či o nároky týkající se hospodaření se společnou věcí, nýbrž o náhradu finanční újmy způsobené protiprávním jednáním žalovaného. Předpokladem úspěchu žaloby na náhradu škody je samozřejmě aktivní věcná legitimace žalobců, tedy zda žalobci jsou nositeli práva, které ve sporu uplatnili. Z hlediska hmotněprávní věcné legitimace žalobců, tj. z hlediska, zda žalobcům podle hmotného práva přísluší uplatněný nárok, odvolací soud nepochybil. Rozhodl na základě zjištění, že žalobci se žalovaným jako podíloví spoluvlastníci nemovitosti zřídili společný fond určený zejména k údržbě a opravám společné nemovitosti a finanční prostředky byly uloženy na účtu u banky. Jestliže žalovaný si tyto finanční prostředky neoprávněně přivlastnil, vybral je z účtu a ponechal si je, jsou žalobci oprávněni domáhat se na něm náhrady škody, jež jim vznikla z jeho protiprávního činu (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, č. j. 32 Odo 1057/2005). Bez ohledu na to, zda na účtu u banky jsou uloženy finanční prostředky ve fondu oprav, zda a jak s nimi spoluvlastníci nemovitosti podle vzájemné dohody hospodaří a jak je vyúčtují, je zřejmé, že odcizením finančních prostředků vznikla žalobcům majetková újma, jejíž náhrady se domáhají. Dohoda spoluvlastníků o platbách do fondu oprav nemění nic na aktivní legitimaci žalobců coby poškozených ve sporu o náhradu škody. Fond oprav není totiž nositelem hmotného práva namísto žalobců a ve sporu o náhradu škody není ani obligatorním platebním místem.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. z hlediska námitek v dovolání není naplněn; jelikož dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věta první o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli ve vztahu k potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 3.568,30 Kč s příslušenstvím není k podání dovolání subjektivně legitimován. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem nebyla žalovanému žádná újma na jeho právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo jeho obraně vyhověno, a žalovaný tedy nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného i v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu