ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1186.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1186/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce R. L. , zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze, Legerova 1830/44, proti žalovanému Bytovému družstvu ROKYTKA , se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Na břehu 497/15, IČ: 25143964, zastoupenému JUDr. Natašou Tuvorovou, advokátkou se sídlem v Praze, K Sibřině 185/3, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 112/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 72 Co 323/2012-39 (správně 72 Co 323/2012-89), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. 72 Co 323/2012-39 (správně 72 Co 323/2012-89), změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 11. ledna 2012, č. j. 18 C 112/2010-72, tak, že zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 30. června 2009 daná žalobci z nájmu „nebytového (půdního) prostoru o výměře 80 m2 nacházejícího se nad bytem č. 14 a 15 v budově č. p. 497 v obci P., k. ú. V., ul. N., P.“ (dále jen „předmětný nebytový prostor“, resp. „nebytový prostor“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2578/2009, a z 22. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1219/2012 – především dovodil, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. V návaznosti na to dovodil, že určovací žaloba není – vzhledem k její preventivní funkci – opodstatněná mimo jiné tehdy, má-li požadované určení povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a že tak je tomu zejména v případě, kdy dotyčná předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva; proto není dán naléhavý právní zájem na určení takovéto předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Přitom podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci má požadované určení právě povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení (ne)existence nájemního vztahu účastníků k předmětnému nebytovému prostoru, neboť se týká (ne)platnosti výpovědi žalovaného, jíž měl být uvedený právní vztah ukončen. Zdůraznil, že za této situace není rozhodnutí o předmětné určovací žalobě způsobilé zabránit dalším sporům účastníků souvisejícím s nájmem nebytového prostoru. Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „o.s.ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále rovněž jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání předně uvedl, že dal-li mu žalovaný výpověď, jíž měl k určitému dni skončit sjednaný nájem nebytového prostoru, pak právě touto výpovědí se stalo nejistým jeho právní postavení v rámci do té doby existujícího nájemního vztahu; dodal, že v souvislosti s nájmem nebytového prostoru není mezi účastníky vedeno žádné řízení o žalobě na plnění, např. řízení o vyklizení nebytového prostoru. Dále namítl, že jeho žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytového prostoru nelze tudíž posuzovat jako „žalobu, ve které by se řešila nějaká předběžná otázka“ ; naopak jestliže by byl s touto žalobou úspěšný, byla by tím vyřešena všechna sporná práva mezi účastníky, neboť dospěje-li soud k závěru o neplatnosti výpovědi z nájmu nebytového prostoru, pak „žádné další spory mezi účastníky nepřichází v úvahu, protože nájemní vztah trvá dále“ . Z toho dovozoval, že předmětná určovací žaloba je způsobilá vyřešit jak ohrožení jeho nájemního práva, tak právní nejistotu ohledně trvání tohoto práva. Závěr, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, proto považoval za výraz „přísného formalismu“ , jenž vede k dalšímu narušení právních vztahů účastníků a zmaření výsledků dosavadního – dvě léta trvajícího – řízení. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. října 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí, na která odkázal odvolací soud). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 str. 113). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2012, sp. zn. 26 Cdo 185/2012; ustavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 2926/12). Pro úplnost zbývá dodat, že výjimku z tohoto pravidla představuje žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (o níž však v souzené věci nejde), pro níž platí zvláštní (hmotně)právní úprava obsažená v ustanovení §711 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že požadované určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor vskutku postrádá preventivní charakter, neboť – s přihlédnutím k jeho povaze – není způsobilé eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků. Právní otázka (platnost výpovědi z nájmu nebytového prostoru), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má totiž povahu předběžné otázky ve vztahu k určení existence (trvání) nájemního vztahu účastníků k předmětnému nebytovému prostoru. Na rozdíl od dovolatele zastává dovolací soud za této situace názor, že požadované určení neskýtá dostatečnou záruku odvrácení budoucích sporů účastníků ohledně existence (trvání) nájemního vztahu k nebytovému prostoru. Pro závěr o (ne)existenci nájemního poměru totiž není významné jen posouzení platnosti právního úkonu, který měl uvedený právní vztah ukončit, nýbrž je zapotřebí zodpovědět řadu dalších (předběžných) právních otázek, jež zmíněné posouzení bez dalšího nemůže obsáhnout. Mylná je tudíž úvaha dovolatele, že v důsledku určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytového prostoru „žádné další spory mezi účastníky nepřichází v úvahu, protože nájemní vztah trvá dále“ . Ve skutečnosti – uvažováno z pohledu žalobce (nájemce nebytového prostoru) – mohla spor účastníků týkající se trvání nájemního poměru s konečnou platností vyřešit pouze žaloba na určení existence právního vztahu, jíž však žalobce nepodal, ačkoli – objektivně posuzováno – mu v tom nic nebránilo. Lze proto uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení obstojí (nelze ho označit za výraz „přísného formalismu“ , jak to nesprávně činí dovolatel).
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2013
Dr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu