ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1221.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1221/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce Ing. Jaroslava Karáska , správce konkurzní podstaty úpadce PIVOVARY BOHEMIA PRAHA, a.s. v likvidaci (Breweries Bohemia Praha, Braureien Bohemia Praha, Brasseries Bohemia Praha, Fabriche di birra Bohemia Praha), se sídlem v Příbrami, Jinecká 320, IČO: 452 74 002, zastoupeného Mgr. Ladislavem Proškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovanému MaxDrinks, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Vrstvách 216/22, IČO: 26479893, zastoupenému Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zaplacení částky 282.030,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 250/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 20 Co 12, 480/2012-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 20 Co 12, 480/2012-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. června 2009, č. j. 27 C 250/2009-30, ve znění usnesení ze dne 11. srpna 2009, č. j. 27 C 250/2009-41, a doplňujícího rozsudku ze dne 16. května 2012, č. j. 27 C 250/2009-43, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 282.030,- Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokuty ve výši 0,5% za každý den prodlení z částky 47.005,- Kč od 3. 6. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 5. 7. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 5. 8. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 9. 9. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 9. 10. 2008 do zaplacení a z částky 47.005,- Kč od 8. 11. 2008 do zaplacení, s tvrzením, že žalovaný byl nájemcem nebytových prostor, jejichž pronajímatelem byl úpadce, a za červen – listopad 2008 nezaplatil nájemné ve výši celkem 282.030,- Kč, ani smluvní pokutu, která byla sjednána v nájemné smlouvě pro případ prodlení nájemce s placením nájemného ve výši 0,5% za každý den prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) dne 5. 5. 2009, č. j. 27 C 250/2009-19, rozhodl ve věci platebním rozkazem, jímž uložil žalovanému zaplatit částku 282.030,- Kč s úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 0,5% za každý den prodlení z částky 47.005,- Kč od 3. 6. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 5. 7. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 5. 8. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 9. 9. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 9. 10. 2008 do zaplacení, z částky 47.005,- Kč od 8. 11. 2008 do zaplacení a náklady řízení a pro případ podání odporu mu podle §114b odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů od podání odporu k žalobě písemně vyjádřil a poučil ho o následcích neuposlechnutí výzvy. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor, a protože se po té ve lhůtě třiceti dnů ve věci nevyjádřil, měl soud v souladu §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že nárok žalobce uznal a rozsudkem (pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.) ze dne 22. 6. 2009, č. j. 27 C 250/2009-30, ve znění usnesení ze dne 11. 8. 2009, č. j. 27 C 250/2009-41, a doplňujícího rozsudku ze dne 16. 5. 2012, č. j. 27 C 250/2009-43, žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, č. j. 20 Co 12, 480/2012-66, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný se ve věci včas nevyjádřil. Námitky žalovaného, že nárok na smluvní pokutu může být důvodný jen za uzavřené období, považoval za námitky proti věcné správnosti rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou, zda lze vydat platební rozkaz spojený s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř., je-li žalobou uplatněno více nároků a z žalobních tvrzení nelze učinit závěr o projednatelnosti některých z nich, a zda může fikce uznání nastat i u tohoto nároku. Namítal, že odvolací soud nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4311/2011 řešící obdobnou právní otázku, nevypořádal se správně s jeho námitkami, v nichž poukazoval na nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, neboť ze skutečností uvedených v žalobě uplatněný nárok nevyplýval, protože žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty nevyčíslil uvedením peněžité částky, ale požadoval její zaplacení procentní sazbou do budoucna (jako u příslušenství, jímž ale smluvní pokuta není). Zdůraznil, že platební rozkaz lze vydat jen v případě, že soud dospěje k závěru o důvodnosti celého žalobního návrhu (všech jednotlivých nároků), nejsou-li splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, nelze s ním spojit ani kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., nemůže nastat fikce uznání nároků a soud proto nemůže ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11) je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení).
Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu spojeného s výzvou podle §114b odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009 (tedy v době rozhodování soudu prvního stupně) a rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Argumentace, kterou dovolatel brojí proti výkladu procesního práva, na němž založil soud své rozhodnutí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem), je argumentací uplatněnou v režimu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §237. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1886).
Protože právní otázka, zda lze vydat platební rozkaz spojený s výzvou k vyjádření ve věci samé podle §114b odst. 1 o. s. ř., je-li předmětem žaloby několik nároků a ze skutečností uvedených žalobcem nevyplývají všechna uplatněná práva, je soudy rozhodována rozdílně, ač již byla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena, a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Domáhá-li se žalobce ve sporném řízení zaplacení peněžité částky, může soud rozhodnout ve věci platebním rozkazem (§172 odst. 1, 2 o. s. ř.) a spolu s ním může vyzvat žalovaného k vyjádření ve věci podle §114b odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009. Podmínky k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. jsou v takovém případě splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §172 odst. 1, 2 o. s. ř., tedy vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení §172 odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze o některých nárocích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod č. 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace nelze proto vydat ani kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou.
V souzené věci uplatnil žalobce žalobou dva nároky se samostatným skutkovým základem, a to právo na úhradu dlužného nájemného a právo na zaplacení smluvní pokuty. Žaloba v části týkající se nároku na zaplacení smluvní pokuty trpí vadami, neboť nárok na zaplacení smluvní pokuty je přes jeho akcesorickou povahu majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem, nejde o příslušenství pohledávky ani opětující se plnění, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006).
Domáhá-li se žalobce zaplacení smluvní pokuty stanovené procentní sazbou, a to do budoucna, nelze jeho žalobě zcela vyhovět, a proto nebyly splněny podmínky pro vydání platební rozkazu a tím ani pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. Nemohla se tak ani uplatnit fikce uznání nároku (§114b odst. 5 o. s. ř.) a ve věci nemohlo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á, v. r.
předsedkyně senátu