ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.163.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 163/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. M. P. , bytem v J. n. N., N. P. 4029/13, zastoupeného Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalované PaedDr. M. N. , bytem v K. n. O. 202, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, o zaplacení částky 169.578,10 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 31/2006, o dovoláních obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2012, č. j. 19 Co 32/2010-291, takto:
I. Dovolání žalobce proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2012, č. j. 19 Co 32/2010-291, se odmítá ; jinak se zamítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 169.578,10 Kč s příslušenstvím (v podobě zákonných úroků z prodlení). Částku 135.000,- Kč požadoval z titulu dlužného nájemného za užívání tam specifikovaného předmětu nájmu žalovanou v období od prosince 2002 do konce února 2003 a částku 34.578,10 Kč z titulu úhrad za služby spojené s užíváním předmětu nájmu, které byly žalované poskytovány v době od 1. srpna 2002 do 7. března 2003. Dále se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila smluvní pokutu ve výši 0,2 % za každý den prodlení s úhradou nájemného v částkách 90.000,- Kč a 45.000,- Kč za tam specifikovaná období (dále též jen „smluvní pokuta“).
V pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soudu prvního stupně) ze dne 13. února 2008, č. j. 10 C 31/2006-97, ve spojení s usnesením ze dne 17. března 2008, č. j. 10 C 31/2006-110, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (odvolacího soudu) ze dne 2. prosince 2008, č. j. 19 Co 246/2008-137, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. listopadu 2009, č. j. 10 C 31/2006-203, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 135.000,- Kč (z titulu dlužného nájemného) s tam uvedeným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z částek 90.000,- Kč a 45.000,- Kč za tam specifikovaná období (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 34.578,10 Kč (z titulu úhrad za služby) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 19 Co 32/2010-236, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil v odvoláním napadeném výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 135.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z částek 90.000,- Kč a 45.000,- Kč za tam specifikovaná období (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II., III. a IV.).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 26 Cdo 117/2011-270, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. září 2012, č. j. 19 Co 32/2010-291, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 135.000,- Kč (z titulu dlužného nájemného) a ohledně tam uvedených úroků z prodlení (výrok I. – dále jen „potvrzující výrok“); jinak ho změnil tak, že zamítl žalobu ohledně tam uvedených úroků z prodlení a ohledně smluvní pokuty (výrok II. – dále jen „měnící výrok“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního následující skutkový stav. Dne 29. července 2002 uzavřeli žalobce (vlastník předmětu nájmu) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně písemnou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 29. července 2002“, resp. „nájemní smlouva“). Podle čl. I. bodů 1.1. a 1.5. nájemní smlouvy učinili předmětem nájmu „nebytový objekt čp. 234, ulice K., T., na pozemku p. č. 62/1, včetně jeho zařízení, v katastrálním území T. a obci T., zapsané (správně zřejmě zapsaný) na LV u KÚ v Jablonci nad Nisou“ , vyjma kanceláře v prvním patře objektu, půdních prostor, garáže a parkoviště (dále jen „ujednání o předmětu nájmu“, resp. „předmět nájmu“). Účelem nájmu bylo provozování ubytovacích a hostinských služeb (čl. II. bod 2.1. nájemní smlouvy). Nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1. srpna 2002 do 1. srpna 2012 (čl. III. bod 3.1. nájemní smlouvy). Žalovaná byla oprávněna smlouvu předčasně ukončit výpovědí, jestliže žalobce bude po dobu delší tří měsíců porušovat povinnosti pronajímatele a bude na to žalovanou bez zbytečného odkladu písemně upozorněn (čl. III. bod 3.5. nájemní smlouvy). Výpovědní lhůta činila tři měsíce a začala běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení písemné výpovědi (čl. III. body 3.6. a 3.7. nájemní smlouvy). Nájemné „za předmět nájmu specifikovaný v čl. 1.1 (správně zřejmě v čl. I. bodu 1.1.) “ bylo stanoveno dohodou a činilo „za objekt, pozemek a zařízení“ celkem 45.000,- Kč měsíčně, přičemž zahrnovalo i 5% DPH (čl. IV. bod 4.1. nájemní smlouvy – dále jen „ujednání o výši nájemného“). Splatnost nájemného byla účastníky dohodnuta tak, že žalovaná složí při podpisu nájemní smlouvy „nájemné ve výši dvou měsíčních nájmů dopředu“ ; nájemné do konce roku 2002 pak bude hradit vždy jeden měsíc dopředu a od 1. ledna 2003 vždy dva měsíce dopředu (čl. IV. bod 4.2. nájemní smlouvy). Nájemné bylo splatné „v hotelu Koruna v hotovosti v jedné splátce na dva měsíce předem, (jinak) na základě fakturace“ (čl. IV. bod 4.4. nájemní smlouvy“). Pro případ „prodlení … s placením jednotlivých splátek“ si účastníci sjednali „úrok z prodlení ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení“ (čl. IV. bod 4.6. nájemní smlouvy). Dopisem ze dne 31. října 2002, který žalobce obdržel dne 4. listopadu 2002, žalovaná nájemní smlouvu vypověděla; předmět nájmu poté předala žalobci dne 7. března 2003. Přitom mu neuhradila nájemné za období od prosince 2002 do konce února 2003.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 29. července 2002 je platná. V této souvislosti – s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 21. září 2011, č. j. 26 Cdo 117/2011-270 – zejména zdůraznil, že nájemní smlouva není neurčitá v ujednání o předmětu nájmu (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru je však objektivně pochopitelné rovněž ujednání o výši nájemného a nemůže tak vzbuzovat důvodné pochybnosti o svém obsahu ani u třetích osob. Uzavřel, že je-li nájemní smlouva platná, byla žalovaná povinna platit žalobci po dobu trvání nájemního poměru dohodnuté nájemné ve výši 45.000,- Kč měsíčně; jelikož za období od prosince 2002 do konce února 2003 mu v tomto směru neposkytla žádné plnění, je povinna uhradit mu z titulu dlužného nájemného částku 135.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaná není povinna žalobci cokoli platit z titulu smluvní pokuty. Zde – oproti svému dřívějšímu názoru vyslovenému v kasačním usnesení ze dne 2. prosince 2008, č. j. 19 Co 246/2008-137 – zejména dovodil, že ujednání obsažené v čl. IV. bodu 4.6. nájemní smlouvy je dohodou o (sjednaných) úrocích z prodlení a nikoli o smluvní pokutě, jak tvrdil žalobce. V této souvislosti uvedl, že svůj předchozí právní názor změnil proto, že „soudní praxe se ustálila na výkladovém pravidlu, že písemné právní úkony lze vyložit i podle vůle účastníků, ale ta nesmí být v rozporu s jazykovým projevem v právním úkonu obsaženém“ . Poté rovněž konstatoval, že „žalobce uzavíral nájemní smlouvu se žalovanou jako fyzická osoba – nepodnikatel“ , a pokračoval, že vzhledem k občanskoprávní povaze závazkového vztahu účastníků tak měl právo pouze na úroky z prodlení, a to ve výši stanovené v §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. K tomu – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod R 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dodal, že povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. totiž vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí (tj. citované nařízení). Uzavřel, že žalobci tudíž nepřísluší vedle přisouzeného příslušenství z dlužného nájemného (v podobě zákonných úroků z prodlení) ještě smluvní pokuta ve výši 0,2 % za každý den prodlení s úhradou nájemného.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a jeho nákladovým výrokům podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že „ani ustálením výkladových pravidel nelze odůvodnit naprostou změnu v posouzení stále stejného ujednání účastníků“ , konkrétně ujednání obsaženého v čl. IV. bodu 4.6. nájemní smlouvy, jež bylo dosud oběma soudy posuzováno shodně jako dohoda o smluvní pokutě. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkl, že ho – navzdory principu předvídatelnosti rozhodování soudu – neupozornil na možnou změnu svého právního názoru, v důsledku čehož na ni nemohl argumentačně reagovat. K samotnému posouzení ujednání obsaženého v čl. IV. bodu 4.6. nájemní smlouvy odvolacím soudem pak uvedl, že není pochyb o tom, že v citovaném ujednání se smluvní strany dohodly na „smluvní sankci pro případ prodlení nájemce s hrazením nájemného“ a že v něm užitá „nesprávná formulace „úrok z prodlení“ nepochybně vzešla z obecně vžitého vyjádření jakéhokoli plnění v procentech jako úroku“ . Dále rovněž namítl, že je chybné konstatování odvolacího soudu, že „žalovaná uzavírala nájemní smlouvu jako fyzická osoba – nepodnikatel“ . Podle jeho mínění totiž z jejího označení v nájemní smlouvě mimo jiné i identifikačním číslem, jakož i z účelu nájmu (provozování ubytovacích a hostinských služeb), je zřejmé, že žalovaná uzavírala nájemní smlouvu jako podnikatelka k provozování své podnikatelské činnosti. Z toho – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010 – dovozoval, že odvolací soud „mohl dospět k nesprávnému závěru i ohledně občanskoprávní povahy závazkového vztahu“ a v důsledku toho pominout, že obchodní zákoník – na rozdíl od občanského zákoníku – připouští, aby si strany platně sjednaly „smluvní úrok z prodlení, který by při přiznání nároku soudem měl jistě přednost – jak plyne z ustanovení §369 obchodního zákoníku, před úrokem z prodlení určeným dle předpisů občanského práva“ . Konečně – z příčin rozvedených v dovolání – vyjádřil nesouhlas také s nákladovými výroky rozsudku odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud v napadených výrocích rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaná svým dovoláním napadla potvrzující výrok citovaného rozsudku. Přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání – z důvodů tam rozvedených – vyjádřila nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu na otázku určitosti vymezení předmětu nájmu v nájemní smlouvě (ujednání o předmětu nájmu). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku (a závislých nákladových výrocích) a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. září 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání žalobce dovolací soud nepřehlédl, že jeho dovolání směřuje nejen proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, nýbrž i proti jeho nákladovým výrokům III. a IV. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ovšem není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Naproti tomu dovolání žalobce proti měnícímu výroku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady žalobce ve svém dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnil, a to konkrétně dovolacími námitkami vztahujícími se ke změně právního náhledu odvolacího soudu na ujednání obsažené v čl. IV. bodu 4.6. nájemní smlouvy. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Předně je zapotřebí zdůraznit, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poté je namístě připomenout, že ochranu práv účastníka tak, aby výsledkem řízení nebylo tzv. „překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí“, sledují ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. Postup podle citovaných ustanovení ovšem přichází v úvahu jen tehdy, jestliže dosud uvedená tvrzení, popř. navržené důkazy nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemena tvrzení, resp. důkazního břemena. Protože v posuzovaném případě není měnící výrok napadeného rozsudku založen na závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno o právně významných skutečnostech, jež byl (z hlediska aplikované hmotněprávní normy) povinen tvrdit, nelze je – ve smyslu shora uvedeného – pokládat za rozhodnutí (pro něj) překvapivé (nepředvídatelné). Z hlediska právního názoru odvolacího soudu byl totiž skutkový stav věci provedenými důkazy dostatečně objasněn a nebylo tudíž zapotřebí přistupovat k poučení žalobce podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o.s.ř.
Lze uzavřít, že žalobce nepoužil opodstatněně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu); kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 1108/2000, uveřejněný pod C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Při úvaze o správnosti posouzení ujednání obsaženého v čl. IV. bodu 4.6. nájemní smlouvy odvolacím soudem jako dohody o (sjednaném) úroku z prodlení nelze opomenout následující. Občanský zákoník (a v návaznosti na něj i obchodní zákoník) rozeznává úroky a úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním závazku (§517 odst. 2 obč. zák.). Platí se vedle vlastního plnění stanoveným procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení (srov. Knapp, V. a kolektiv: Občanské právo hmotné. Svazek II. Vydání první. KODEX Praha 1995, str. 74 – 75, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněného pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.); uvedené platí nejen ve vztazích občanskoprávních, ale i v obchodních závazkových vztazích (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě byl v ujednání, jímž si smluvní strany dohodly pro případ prodlení s plněním určitého peněžitého závazku sankci v podobě povinnosti dlužníka zaplatit vedle vlastního plnění ještě další plnění vyjádřené procentem z té části dluhu, s níž je v prodlení, užit právní pojem „úrok z prodlení“, tedy – řečeno jinak – zmíněný pojem byl použit ve smlouvě v souladu s tím, jak ho po obsahové stránce vymezují příslušné právní předpisy. V této situaci, a to i s přihlédnutím k zájmům žalované, která vzhledem k užitému slovnímu vyjádření nemohla předpokládat, že jde o ujednání o smluvní pokutě, nelze důvodně pochybovat o vůli smluvních stran sjednat si pro případ prodlení dlužníka s plněním hlavního závazkového vztahu příslušenství pohledávky (v podobě úroku z prodlení) v jiné než zákonné výši a nikoli samostatné právo, které povahu příslušenství pohledávky nemá (smluvní pokutu); okolnost, zda hlavní závazkový vztah má charakter občanskoprávní či obchodněprávní, je v tomto směru nerozhodná. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže ujednání obsažené v čl. IV. bodu 4.6. nájemní smlouvy posuzoval jako dohodu o (sjednaném) úroku z prodlení; v projednávaném případě totiž nevyšla najevo žádná okolnost způsobilá vyvolat důvodné pochybnosti o tom, že skutečnou vůlí účastníků, vyjádřenou v citovaném ujednání, bylo určit si smluvně právě výši případného příslušenství pohledávky – úroků z prodlení.
Rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tedy žalobce použil neopodstatněně.
Zbývá dodat, že je-li správný právní názor, že ujednání obsažené v čl. IV. bodu 4.6. nájemní smlouvy, o něž žalobce opíral uplatněný nárok na smluvní pokutu, je dohodou o (sjednaném) úroku z prodlení (a tedy nikoli o smluvní pokutě), obstojí i jeho právní závěr, že žalovaná není povinna mu z titulu smluvní pokuty cokoli platit. Za tohoto stavu je bezpředmětné zabývat se dalšími žalobcovými dovolacími námitkami, neboť správnost měnícího výroku již nemohou zvrátit. Jde totiž o námitky, které se svou povahou vztahují nikoli k samostatnému nároku na smluvní pokutu, nýbrž k nároku na smluvené příslušenství pohledávky – sjednaný úrok z prodlení. O takovém nároku však odvolací soud citovaným výrokem nerozhodoval a ostatně ani nemohl rozhodovat, jelikož žalobce ho v daném případě neuplatnil (na příslušenství žalované pohledávky požadoval pouze zákonný úrok z prodlení).
Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalobce proti uvedenému výroku podle téhož ustanovení zamítl. Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku – vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolání žalované směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku nerozhodl jinak než v prvním /odvolacím soudem zrušeném/ rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který žalovaná ve svém dovolání uplatnila a jeho prostřednictvím brojila proti správnosti právního názoru, jenž odvolací soud přijal při posouzení otázky určitosti nájemní smlouvy v ujednání o předmětu nájmu. Uvedenou právní otázku však již dovolací soud vyřešil ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 117/2011 (na nějž pro stručnost odkazuje), od něhož se odvolací soud v napadeném rozsudku neodchýlil; jeho potvrzujícímu výroku proto nelze přiznat zásadní právní význam. Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalované ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že účastníkům nevznikly podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči sobě právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu