ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1765.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1765/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Petrou Valčíkovou Borákovou, advokátkou se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 1, proti žalovanému RPG Byty, s. r. o., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 2582/3, zastoupenému Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Čs. legií 5, o určení nájemkyně bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 167/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2011, č. j. 11 Co 322/2011-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 11 Co 322/2011-228, potvrdil rozsudek ze dne 8. 3. 2011, č.j. 13 C 167/2010-174, kterým Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nájemkyní „bytu č. 31 o velikosti 3+1 nacházejícího se na ulici Pionýrů 1509 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; současně jej změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalobkyně původně užívala předmětný byt (ve vlastnictví žalovaného) jako družka J. L., jemuž byl byt – jenž měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace – přidělen rozhodnutím právního předchůdce žalovaného (rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 14. 2. 1979), že poté, co J. L. podal „výpověď z bytu“ (dne 22. 3. 1991), jej žalobkyně nadále užívala a jelikož neplatila řádně nájemné, vyhověl soud žalobě právního předchůdce žalovaného a uložil jí povinnost byt vyklidit do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu (viz rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 10. 1996, č.j. 11 Co 93/96-37, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 1995, č.j. 14 C 5/95-14) a že v rámci soudního výkonu rozhodnutí byla žalobkyně přestěhována do „náhradního bytu“, jejž dosud užívá. Na tomto skutkovém podkladě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně není v řízení aktivně věcně legitimována, neboť z citovaných rozhodnutí je zřejmé, že byt nikdy neměla v osobním užívání a nestala se ani jeho nájemkyní; navíc neprokázala, že by po jeho vyklizení uzavřela s žalovaným k bytu nájemní smlouvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že je v řízení aktivně věcně legitimována a vyjadřuje přesvědčení, že věc měla být správně posouzena tak, že jí k předmětnému bytu svědčí „právní vztah“, neboť byt užívala 21 let a žila v něm v druhovském poměru se svým druhem, o nějž a jeho biologickou dceru se starala. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že z dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, č.j. 14 C 5/95-14, nelze vycházet tak, jak to učinil soud prvního stupně. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. září 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelka výslovně neoznačila otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že není ve věci aktivně věcně legitimována, resp. že jí nikdy nesvědčilo právo osobního užívání (nyní právo nájmu) bytu.
Činí tak prostřednictvím námitek, jimiž tvrdí opak, tj. že je v řízení aktivně věcně legitimována a že jí k předmětnému bytu svědčí „právní vztah“, neboť jej užívala 21 let, žila v něm se svým druhem a jeho biologickou dcerou, o něž se starala.
Dovolací soud však zastává názor, že uvedené obecné výtky dovolatelky nelze považovat za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka své námitky totiž nijak nerozvádí a není z nich ani patrno, jakou měl tento tvrzený „právní vztah“ povahu, a tudíž není ani zřejmé, zda vůbec touto námitkou zpochybňuje právní názor odvolacího soudu, na němž založit svůj závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, tj. že jí k předmětnému bytu nesvědčí nájemní právo, jehož určení se v souzené věci domáhá. Není tedy zřejmé, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura 3/2005).
Pokud jde o námitku, že soud prvního stupně nesprávně vycházel z rozhodnutí soudu prvního stupně č.j. 14 C 5/95-14, uplatňuje jí dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu v dané věci přichází v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu. Navíc nelze přehlédnout, že dovolatelka tuto námitku formulovala opět natolik obecně, že by se jí dovolací soud – i kdyby shledal přípustným dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – nemohl blíže zabývat (není z ní totiž patrno, v čem dovolatelka spatřuje nesprávnost postupu soudu, ani jaké ustanovení občanského soudního řádu jím mělo být porušeno).
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu