ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1939.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1939/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce Ing. J. B. , bytem v N., zastoupeného MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti žalovanému Sportovnímu klubu Start Praha, o. s. , se sídlem v Praze 1, Střelecký ostrov č. p. 336, IČO 00537381, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení částky 16. 215.227,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 152/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 13 Co 31/2011-417, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.563,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (soud odvolací) ze dne 22. 6. 2011, č. j. 13 Co 31/2011-417, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 25. 8. 2009, č. j. 15 C 152/2008-279, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 16.215.227,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 10. 2006, č. j. 13 Co 286,287/2006-103, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2005, č. j. 16 C 110/2005-70, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. 4. 2006, č. j. 16 C 110/2005-88, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Cdo 1222/2007-147, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel (jeho právní předchůdce) se domáhal zaplacení žalované částky s tvrzením, že se jedná o protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu, který (po dobu nájmu) na své náklady zrekonstruoval. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že společnost CASA, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 18 (právního předchůdce žalobce, dále též jen „nájemce“) jako nájemce a žalovaný jako pronajímatel uzavřeli 15. 3. 1996 smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž pronajímatel souhlasil, aby nájemce předmět nájmu zrekonstruoval a mj. se i dohodli, že s výjimkou ukončení nájmu výpovědí nájemce z důvodu hrubého porušování povinností pronajímatele, nemá nájemce při ukončení nájmu právo na náhradu vynaložených nákladů na rekonstrukci předmětu nájmu, ani právo na náhradu jeho zhodnocení. Nájem byl ukončen k 31. 12. 2002 výpovědí pronajímatele pro porušování povinností nájemce (neplacení nájemného). Uzavřel, že účastníci smlouvy o nájmu nebytových prostor se o nákladech na opravu věci dohodli odchylně od úpravy obsažené v §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Protože ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a odchylné ujednání tedy připouští, nelze takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. V souladu s dohodou účastníků smlouvy proto nájemci při ukončení nájmu nevznikl nárok na zaplacení za zhodnocení předmětu nájmu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ (že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu) se nepřihlíží.
Dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou aplikace §667 odst. 1 obč. zák. při vypořádání investic po skončení nájmu provedených nájemcem nejen na předmětu nájmu, ale i na jiném majetku pronajímatele. Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud se (v souladu se žalobními tvrzeními) zabýval jen otázkou vypořádání investic nájemce do předmětu nájmu. Protože pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní pouze otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil (§242 odst. 3 o. s. ř.), nemůže tato otázka přípustnost dovolání založit.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje správnost závěru odvolací soudu o obsahu smlouvy o nájmu v části týkající se ujednání o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu.
Namítá-li, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily obsah této dohody a vůli účastníků, kteří ji uzavírali, uplatňuje tak (podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Uplatněním nepřípustného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. jsou i námitky dovolatele, jimiž brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení vůle účastníků při uzavírání smlouvy o nájmu; nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit.
Dovolatel uplatnil i nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že „soud se nezbýval jeho stanoviskem“, „v průběhu řízení nadržoval žalovanému“). Vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o výklad či aplikaci procesních předpisů, přihlíží dovolací soud k vadám (podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s tvrzeními obou účastníků a z obsahu spisu neplyne, že by byla krácena procesní práva některého z účastníků.
Námitkou, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce, uplatnil dovolatel podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) i tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Protože v současné době není jiný předpis, kterým by byly stanoveny paušálně sazby odměny pro řízení za zastupování advokátem, stanovil dovolací soud výši nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“) – viz §151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř., §1 odst. 2 AT.
Zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT). Podle §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 AT byla sazba odměny z peněžitého plnění a příslušenství v době započetí úkonu 52.940,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT).
Při rozhodování o výši nákladů dovolacího řízení dospěl dovolací soud k závěru, že je na místě výjimečně aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému náklady zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svém nálezu č. 116/2013 Sb. zdůraznil, že výše odměny by měla být přiměřená výši vymáhané částky, složitosti věci, časové náročnosti provedených úkonů právní služby i způsobu, jakým řízení skončilo. Ke změně právních předpisů stanovících výši odměny za zastupování advokátem došlo až v průběhu dovolacího řízení, a to po té, co zástupci účastníků učinili všechny své úkony právní služby, žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukazoval na to, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. V té době byla podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. výše paušální sazby odměny v případě odmítnutí dovolání 20.000,- Kč, tuto částku lze s ohledem na konkrétní poměry projednávané věci, s přihlédnutím k obsáhlosti podaného dovolání považovat za přiměřenou, a proto dovolací soud odměnu ve výši přesahující částku 20.000,- Kč nepřiznal.
K nákladům dovolacího řízení náleží i paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a částka 4.263,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. června 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu