ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2136.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2136/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Mgr. J. K. , b) JUDr. S. K. , c) M. P. , proti žalované ČE-NOVA CZ spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, M. Pujmanové 880, identifikační číslo osoby: 48111147, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Uralská 770/6, o 136.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 123/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 21 Co 105/2010-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 30. 9. 2010, č. j. 21 Co 105/2010-174, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 29. 6. 2009, č. j. 27 C 123/2006-125, ve znění usnesení ze dne 1. 10. 2009, č. j. 27 C 123/2006-136, jímž uložil žalované zaplatit částku 136.300,- Kč (částku 68.150,- Kč žalobcům a/, b/ a částku 68.150,- Kč žalobkyni c/) s tam uvedenými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. lednem 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že soudy nepřezkoumaly správnost závěrů znalce o výši nájemného revizním znaleckým posudkem). Vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních, přihlíží dovolací soud k vadám (podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Námitkami, že soudy nesprávně zjistily, v jakém rozsahu užívá pozemky žalobců a že nesprávné jsou i závěry znalce o výši obvyklého nájemného v daném místě, uplatnila dovolatelka (§41 odst. 2 o. s. ř.) i nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, však nelze zjištěný skutkový stav úspěšně zpochybnit.
Odvolací soud (soud prvního stupně) zjistil, že žalovaná je vlastníkem budovy (kupní smlouvu uzavřela dne 22. 12. 2003, právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly k 31. 3. 2004), která se zčásti nachází na pozemku žalobců parcela č. 946, katastrální území R., že kromě budovy (bývalý kravín) užívá i manipulační plochu v jejím okolí, celkem tedy užívá pozemek žalobců o rozloze 470 m2 (dále též jen „předmětný pozemek“, popř. „pozemek“) a že účastníci neuzavřeli smlouvu o nájmu užívaného pozemku a že se o výši nájemného nedohodli.
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jimž dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že je povinna za užívání pozemku hradit cenu obvyklou v době jeho užívání.
Dovolatelka namítala, že soudy měly při stanovení výše úhrady za užívání předmětného pozemku respektovat závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, a stanovit nájemné za užívání zastavěného pozemku podle §22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) a vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách pozemků a úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků ve znění k 24. 6. 1991. Dovolatelce však koupí budovy bývalého kravína nevzniklo právo užívat předmětný pozemek podle §22 zákona o půdě. Nájemní vztah, který podle §22 odst. 2 (§22 odst. 8) zákona č. 229/1991 Sb. vznikl vlastníku stavby k pozemku, na kterém stavba spočívá, totiž při převodu stavby na jejího nového vlastníka nepřechází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011). Nájemní vztah podle §22 zákona o půdě měl jen provizorní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1399/2001), není proto důvod, aby tento nájemní vztah – i s nepřiměřeným nájemným vycházejícím z ceny pozemku v roce 1991 stanovené vyhláškou - přešel na osobu, která věc začala užívat až po účinnosti zákona o půdě, a která musí mít stejné podmínky jako každý, kdo kupuje stavbu na cizím pozemku.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalované tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady; za takové náklady nelze totiž považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, neboť svým obsahem k výsledku řízení nevedlo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá, v. r.
předsedkyně senátu