ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2433.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2433/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce F. T. , bytem O., Č. 427, zastoupeného Mgr. Romanem Šlechtou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Dr. Davida Bechera 24, proti žalovanému B. M. , bytem O., L. 662, zastoupenému JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 27/114, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 9 C 637/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2012, č.j. 18 Co 101/2012-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.487,- Kč k rukám Mgr. Romana Šlechty, advokáta se sídlem Karlovy Vary, Dr. Davida Bechera 24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 400.000,- Kč (tj. dlužného nájemného ve výši 40.000,- Kč měsíčně za období leden až říjen 2009) s příslušenstvím.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č.j. 9 C 637/2009-112 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 8. 11. 2010, č.j. 9 C 637/2009-54, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2011, č.j. 18 Co 136/2011-74, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s příslušenstvím tam specifikovaným a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č.j. 18 Co 101/2012-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že žalovaný užíval na základě nájemní smlouvy ze dne 10. 4. 2006 (dále též jen „Smlouva“) budovu č.p. 225 v O. včetně vnitřního zařízení (vyjma bytu v ní specifikovaného) a část pozemku p.č. st. 112 vyznačenou v plánku připojeném ke Smlouvě i po skončení dohodnuté doby nájmu (tj. i po 31. 12. 2008), aniž byla podána žaloba na jeho vyklizení, a došlo tedy k obnovení nájmu na dobu jednoho roku podle ustanovení §676 odst. 2 obč.zák. (z čl. IX odst. 1 Smlouvy nelze dovodit, že by účastníci vyloučili aplikaci citovaného zákonného ustanovení). K tvrzením žalovaného, že ke Smlouvě nebyl připojen plánek a že předávací protokol (s výjimkou stavu elektroměru a vodoměru) neobsahuje stanovené údaje, nemohl přihlédnout, neboť byly v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. uplatněny až v odvolacím řízení. Smlouvu proto považoval za platnou, stejně jako dodatky k ní ze dne 1. 4. a 1. 11. 2008, jimiž byla prodloužena doba nájmu (v době jejich uzavření nájem trval a žalovaný nemovitosti užíval).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce obnovování nájemní smlouvy, resp. v otázce „vyloučení ust. §676 odst. 2 občanského zákoníku“, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. Odvolacímu soudu v tomto směru vytýká, že se opomněl vypořádat s jeho námitkou, že účastníci si v rámci smluvní volnosti v čl. IX odst. 1 Smlouvy sjednali prodloužení nájmu do 31. 3. 2011 za splnění tam stanovených podmínek, čímž vyloučili aplikaci ustanovení §676 odst. 2 obč.zák. Uvádí, že pokud odvolací soud dospěl (dle jeho názoru nesprávně) k závěru, že je možné dodatkem prodloužit „smlouvu, která již zanikla uplynutím doby určité, mohlo dojít k prodloužení nájmu nejdéle na dobu 9 měsíců, nikoliv na dobu 1 roku. Dále poukazuje na to, že si účastníci byli vědomi ukončení nájemního vztahu ke dni 31. 12. 2008, následně si však sjednali termín vyklizení a předání předmětu nájmu žalobci na 12. 1. 2009; užívání předmětu nájmu po tuto dobu je proto třeba chápat jako nový a samostatný právní vztah (nikoliv jako pokračování v užívání předmětu nájmu na základě Smlouvy ve smyslu §676 odst. 2 obč.zák.) a pokud nedošlo v dohodnuté době k předání předmětu nájmu, stalo se tak z důvodů na straně žalobce, který se tak dostal do prodlení a přešlo na něj nebezpečí nahodilé zkázy předmětu nájmu. Aplikaci §676 odst. 2 obč.zák. za situace, kdy žalobce mu svou nečinností znemožnil předání předmětu nájmu, je třeba posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se řádně nezabýval jeho námitkou absolutní neplatnosti Smlouvy. Poukazuje na to, že Smlouva byla provedena k důkazu bez příloh, že žalobce proto neunesl důkazní břemeno ohledně existence nájemního vztahu a jeho předmětu a že soud měl (pro namítané vady) konstatovat její neplatnost pro neurčitost z úřední povinnosti (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 59/2003). Uvádí, že předávací protokol v rozporu se Smlouvou neobsahuje (s výjimkou stavu elektroměru a vodoměru) žádné stanovené údaje (nevyplývá z něj, že by jeho součástí měl být seznam movitých věcí) a že ani ve vztahu k nemovitým věcem není předmět nájmu dostatečně určitě vymezen, neboť jsou vymezeny pouze prostory, které předmětem nájmu nejsou, a pokud jde o část pozemku, odkazuje na plánek, jež ke Smlouvě není připojen. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že některá skutková tvrzení uplatnil nepřípustně až v odvolacím řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1596/2002, z nějž vyplývá, že skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu nespadají do okruhu skutečností, ve vztahu k nimž má účastník povinnost tvrzení). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím a vyvracel dovolací námitky.
Protože napadené rozhodnutí vydáno dne 28. března 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jímž bylo – stejně jako zrušeným rozhodnutím – žalobě vyhověno – nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce obnovování nájemní smlouvy, resp. v otázce „vyloučení ust. §676 odst. 2 občanského zákoníku“. Tyto otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají, neboť jsou v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny; otázka obnovování nájmu např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2002, sp.zn. 28 Cdo 1790/2002, uveřejněném pod C 1602 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, otázka vyloučení aplikace ustanovení §676 odst. 2 obč.zák. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp.zn. 26 Cdo 2689/2012. Především je třeba uvést, že výtka dovolatele, že se odvolací soud opomněl vypořádat s jeho námitkou, že si účastníci ve Smlouvě sjednali prodloužení nájmu v rámci smluvní volnosti, čímž vyloučili aplikaci §676 odst. 2 obč.zák., není důvodná. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 3 rozsudku), odvolací soud se touto námitkou zabýval a dovodil, že „z ujednání smluvních stran rovněž nevyplývá, že by ujednáním obsaženým v čl. IX. odst. 1 nájemní smlouvy ….vyloučily aplikaci ustanovení §676 odst. 2 obč.zák“. Tento závěr není v daném případě (s ohledem na obsah daného ujednání) v rozporu ani s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp.zn. 26 Cdo 2689/2012, jež možnost vyloučení aplikace ustanovení §676 odst. 2 připustilo. Ostatně pokud dovolatel zpochybňuje výklad obsahu (k tomu podrobněji níže) uvedeného ujednání, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze.
Dovolatel dále zpochybňuje především závěr odvolacího soudu, že Smlouva je platným právním úkonem. Pokud mu v této souvislosti vytýká, že nepřihlédl k jeho tvrzení, že ke Smlouvě ve skutečnosti nebyl připojen plánek, na který – pokud jde o vymezení pronajatých prostor (pozemku) – odkazovala, uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) přihlížet nelze. Ostatně řízení namítanou vadou netrpí. Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 2008, sp.zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud poukazoval na to, že soud měl dovodit neplatnost Smlouvy z úřední povinnosti, je třeba zdůraznit, že k důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o právní úkon nesrozumitelný); jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení (jako např. je-li tvrzeno, že podpis na smlouvě byl zfalšován nebo že ji uzavřela osoba jednající v duševní poruše apod.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 5. 2011, sp.zn. 29 Cdo 1993/2010.
Pokud dovolatel dovozuje neplatnost Smlouvy z neurčitého vymezení předmětu nájmu s tím, že chybí specifikace nebytových prostor (neboť jsou vymezeny pouze prostory, jež předmětem nájmu nejsou), stejně jako specifikace vnitřního zařízení budovy, tj. souboru individuálně určených movitých věcí (předávací protokol seznam těchto věcí neobsahuje), jeho námitky ve skutečnosti představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek z 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení z 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Jeho námitky proto představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze.
Vzhledem k tomu, že se dovolateli nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že došlo v souladu s ustanovením §676 odst. 2 obč.zák. k prodloužení nájmu na dobu jednoho roku, jsou jeho další námitky (týkající se předání předmětu nájmu) irelevantní; ostatně směřují ve svém důsledku proti zjištěnému skutkovému stavu a je jimi tedy rovněž uplatňován nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „vyhláška č. 117/1996.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.020,- Kč (§7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z částky 2.142,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat na návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu