ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2513.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2513/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. S., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 32, proti žalovaným 1) J. Č., a 2) J. K. , o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 39/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 26 Co 198/2009-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 26 Co 198/2009-119, a rozsudek Okresního soudu v Kladně 4. prosince 2008, č. j. 18 C 39/2007-77, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. 18 C 39/2007-77, zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. a) a d) obč.zák. ze dne 10. 1. 2007, kterou dali původní žalovaní žalobci (též jen „Výpověď“), je neplatná, dále rozhodl o nákladech řízení.
Na základě provedeného dokazování vzal za prokázáno, že Z. a J. A. jako pronajímatelé a právní předchůdci žalovaných dali žalobci jako nájemci výpověď z nájmu bytu sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství nacházejícího se v domě č.p. 142 v Ř. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a to podle ustanovení §711 odst. 2 písm. a) a d) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) z důvodu, že žalobce i přes písemnou výstrahu pokračuje v hrubém porušování dobrých mravů v domě (opakovaně znečistil vstupní dveře, poplival dveře, podlahu i schody a vyvolal konflikt s dalším nájemcem panem Štětkou) a že do bytu dochází jen občas, nebydlí v něm a používá jej pouze k uskladnění věcí, že žalobce se skutečně vytýkaného jednání dopouštěl a v bytě nebydlí (nikoliv však z důvodu péče o svou nemocnou matku, která využívá pečovatelských služeb). Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že Výpověď má potřebné náležitosti (jsou v ní uvedeny výpovědní důvody, výpovědní lhůta i poučení o možnosti podat žalobu na určení neplatnosti Výpovědi), že byla žalobci řádně doručena, že s ohledem druh výpovědních důvodů žalobci zásadně bytová náhrada nenáleží, a že uplatněné výpovědní důvody byly naplněny. Žalobu proto zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č.j. 26 Co 198/2009-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve svém rozhodnutí se ztotožnil skutkovými i právním závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., aniž blíže označil dovolací důvod. Uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť spočívá na nesprávném posouzení platnosti Výpovědi. Je toho názoru, že je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť neobsahuje žádnou zmínku o závazku pronajímatelů zajistit mu přístřeší. Konstatuje, že podle judikatury je přístřeší bytovou náhradou svého druhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdo 568/97 a dále např. ze dne 28. 5. 2008, sp.zn. 20 Cdo 2922/2007) a že jednou z podmínek platnosti výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. a), b), c) či d) obč.zák. je to, že je v ní výslovně uveden závazek pronajímatele zajistit nájemci přístřeší (odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2498/2007, a ze dne 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1720/2008). Poukazuje na to, že bylo povinností soudů obou stupňů přezkoumat formální správnost Výpovědi, aniž by měl v tomto ohledu povinnost tvrzení či povinnost důkazní. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena „Vrchnímu soudu v Praze“ k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. března 2010, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda je výpověď z nájmu bytu absolutně neplatná, neobsahuje-li závazek pronajímatele zajistit nájemci bytovou náhradu (přístřeší). Uvedená otázka je totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 3 obč.zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci. V písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak náležitosti stanovené v §711 odst. 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák.; jinak je neplatná.
Právní názor, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněném pod č. 60 v časopise Soudní judikatura 8/1997, a přihlásil se k němu i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudek z 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura 6/2000, rozsudek z 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2482/2000, uveřejněný pod C 381 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 18. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněný pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a usnesení z 27. 5. 2005, sp.zn. 20 Cdo 1314/2004).
V rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp.zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném pod č. 75 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), je neplatná výpověď z nájmu bytu, která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, v daném případě ve formě přístřeší (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2498/2007, /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 11. 6. 2009, sp.zn. I. ÚS 1376/09/ ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. d/ obč.zák., a dále např. rozhodnutí z 26. 1. 2011, sp.zn. 26 Cdo 4284/2009 ) . Je třeba podotknout, že uvedený závěr se uplatní ohledně výpovědi z nájmu bytu podané v době od 31. 3. 2006 do 31. 10. 2011, neboť po účinnosti zákona č. 132/2011 Sb. již občanský zákoník nevyžaduje, aby ve výpovědi z nájmu bytu byl obsažen rovněž závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Dovolatel sice uplatnil námitku neplatnosti Výpovědi až v dovolacím řízení, nejedná se však o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 o.s.ř., neboť v řízení již vyšla najevo jinak (vyplývá z obsahu spisu, a to konkrétně z Výpovědi, jež byla provedena k důkazu) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2009, sp.zn. 21 Cdo 4419/2008, publikovaný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež k obdobnému závěru dospěl při výkladu ustanovení §205a o.s.ř.). K důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu, jež jsou z něj bez dalšího patrny (jak tomu bylo v projednávané věci, kdy v textu Výpovědi zcela chyběl závazek pronajímatele zajistit nájemci přístřeší), pak soud přihlíží z úřední povinnosti, aniž by bylo třeba, aby byly tvrzeny některým z účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 5. 2011, sp.zn. 29 Cdo 1993/2010).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu