ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2523.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2523/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ V. P. a b/ A. P. , obou bytem P., zastoupených Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 14, proti žalovanému O. P. , bytem H., zastoupenému JUDr. Jiřím Peške, advokátem se sídlem Praha 3 – Žižkov, náměstí Winstona Churchilla 2, o zaplacení částky 151.409,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 135/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012, č. j. 21 Co 458/2011-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.497,- Kč k rukám Mgr. Jana Vlka, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská 14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci (vlastníci „bytové jednotky, situované v domě v P., nacházejícím se na pozemku, v katastrálním území V., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se změněnou (resp. postupně rozšiřovanou) žalobou nakonec domáhali, aby jim žalovaný zaplatil částku 151.409,- Kč s příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení), a to dílem z titulu dlužného nájemného z bytu a úhrad za služby a dílem z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu v období od 1. června 2005 do 18. ledna 2009 bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 6 C 135/2007-44, vyhověl tehdejší (změněné – postupně rozšířené) žalobě na zaplacení částky 69.218,- Kč s příslušenstvím a uložil žalovanému zaplatit žalobcům uvedenou částku s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. dubna 2009, č. j. 21 Co 472/2008-62, zrušil citovaný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. května 2011, č. j. 6 C 135/2007-141, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 41.711,- Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 104.459,- Kč (z toho částku 22.395,- Kč z titulu dlužného nájemného a částku 82.064,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení) s tam uvedenými poplatky z prodlení (výrok II.) a zamítl žalobu ohledně částky 5.239,- Kč (výrok III.). Současně rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit státu tam specifikovaný nedoplatek na soudním poplatku (výrok IV.) a o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 21 Co 458/2011-173, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok“) a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze ho v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že poté, co uplynula výpovědní lhůta a lhůta k vyklizení bytu, určená pravomocným rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 9 C 63/2006-26, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, užíval žalovaný předmětný byt v období od 17. května 2007 do 18. ledna 2009 (dále jen „rozhodné období“) bez právního důvodu, čímž na úkor žalobců získával majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení) odpovídající nájemnému obvyklému v daném místě a čase za srovnatelný byt, tj. tzv. tržnímu nájemnému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně nahradil podáním ustanoveného advokáta. V dovolání, které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti potvrzujícímu výroku ohledně částky 82.064,- Kč (s příslušenstvím), zpochybnil správnost právního názoru, že výše bezdůvodného obohacení, které získal v rozhodném období užíváním bytu bez právního důvodu, odpovídá tzv. tržnímu nájemnému. K dovolání se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. ledna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně nerozhodl jinak než v předchozím (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně). Navíc ve druhém případě rozhodoval soud prvního stupně poprvé o změněné žalobě na zaplacení částky 151.409,- Kč (s příslušenstvím), která předmětem původního řízení – alespoň zčásti – nebyla. Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jiné dovolací důvody nebyly v dovolání uplatněny) dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že výše bezdůvodného obohacení, které získal v rozhodném období užíváním bytu bez právního důvodu, odpovídá tzv. tržnímu nájemnému. Uvedený právní závěr je však ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, z 18. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 3395/2007, a z 10. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 1730/2008, a dále např. nález Ústavního soudu České republiky ze 7. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, uveřejněný pod č. 172 ve svazku č. 38 z roku 2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jež je dlouhodobě ustálena v názoru, že výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným, tj. právě tzv. tržnímu nájemnému.
Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí – jak vyplývá z předchozího textu odůvodnění tohoto usnesení – bylo dovoláním zpochybněno pouze v rozsahu, v němž se týkalo vydání (zaplacení) bezdůvodného obohacení, bylo předmětem dovolacího řízení peněžité plnění ve výši 82.064,- Kč. Za tohoto stavu sestávají náklady dovolacího řízení z odměny advokáta v částce 6.422,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 7. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 a §19a věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.475,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu