ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2763.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2763/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. H. , bytem P., zastoupeného JUDr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 28/663, proti žalovanému M. H. , bytem P., zastoupenému JUDr. Lubomírem Kadaně, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 10, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 109/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j. 15 Co 418/2010-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Jana Špačka, advokáta se sídlem Praha 5, Radlická 28/663, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 15 Co 418/2010-87, potvrdil rozsudek ze dne 6. 10. 2009, č. j. 21 C 109/2009-58, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit bytovou jednotku č. 2501/13 na adrese P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), zapsanou u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha pro obec Praha a k. ú. Ž., do 1 měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé zákony); dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolatelem označená otázka, „zda vlastnické právo rodiče ke konkrétnímu bydlišti je vztahem absolutním, který nijak neovlivňuje vztah pokrevní příbuznosti mezi rodiči a dětmi, tedy konkrétně, zda dítě, jež je schopno se samo živit, ztrácí touto schopností bez dalšího oprávnění užívat bydliště svých rodičů, ačkoliv samo žádné vlastní bydlení nemá a zda tedy setrvání takového dítěte v bydlišti rodičů je od okamžiku, kdy je schopno se samo živit, podmíněno jejich souhlasem“ zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť v ustálené judikatuře dovolacího soudu je již vyřešena, a odvolací soud se od jejího řešení neodchýlil. Již bývalý Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 25. 2. 1963, sp. zn. 5 Cz 3/63, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1963, vyjádřil právní názor, podle něhož “rodiče jsou povinni starat se o děti do doby, pokud nejsou s to živit se samy. Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů o děti nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují”. Citovaný právní názor je použitelný i za současné hmotněprávní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi obsažené v §85 zákona o rodině (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1909/98, z 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a z 15. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2666/2003). Pokud tedy odvolací soud (soud prvního stupně) konstatoval (na základě skutkového stavu, který nelze v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř zpochybnit), že žalovaný s ohledem na svůj věk (narozen v roce 1963) je schopen si svou bytovou potřebu zajistit již sám (jeho poměry v minulosti, včetně jeho finanční situace nebyly natolik tíživé, aby si nemohl zajistit jiné bydlení než u otce), posoudil věc v souladu s výše uvedenou judikaturou a nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Naopak je třeba se ztotožnit s jeho závěrem, že pokud žalobce nyní odvolal svůj souhlas s bydlením žalovaného v předmětném bytě, tento jej užívá bez právního důvodu, a žaloba na jeho vyklizení je proto důvodná.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že výkon práva žalobce je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a že by jeho povinnost k vyklizení měla být vázána na zajištění „alespoň minimální bytové náhrady“. Ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou (jako tomu bylo v souzené věci), zaniká takovýto právní důvod bydlení odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 718/2002, uveřejněné pod C 1252 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jeho rozsudek z 12. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1009/2004). Povinnost takovéto osoby k vyklizení nelze vázat za použití analogie (§853 obč.zák.) na zajištění bytové náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, a z 29. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 492/2002, uveřejněné pod C 320 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek z 14. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2688/2004, na který odkazuje dovolatel). Rozhodovací praxe soudů ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia z 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Pokud odvolací soud dospěl (za situace, kdy vztahy mezi účastníky jsou konfliktní a byly řešeny i Policií ČR a žalovaný přispívá žalobci na bydlení toliko nepravidelně) k závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, nelze shledat jeho úvahu zjevně nepřiměřenou. Za těchto okolností je současně vyloučeno uvažovat o omezení vlastnického práva žalobce tím, že by vyklizovací povinnost dovolatele byla podmíněna zajištěním bytové náhrady.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 29. 2. 2012) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat
návrh na exekuci (výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. dubna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu