ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2896.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2896/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického, v.v.i. , se sídlem Zdiby, Ústecká 98, zastoupeného JUDr. Jitkou Němcovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Prouzova 2, proti žalovanému V. R. , bytem P. 3, B. 551/56, zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 7, Poupětova 3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 21 C 79/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č.j. 72 Co 375/2011-147, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, k rukám JUDr. Jitky Němcové, advokátky se sídlem Praha 9, Prouzova 2, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 2. 2011, č.j. 21 C 79/2006-107, zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve 2. nadzemní podlaží domu č.p. 551, B. ulice v P. 3 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č.j. 72 Co 375/2011-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně ze závěru, že předmětný byt neměl charakter bytu služebního ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 102/1992 Sb., a proto se taktéž zabýval naplněním předpokladů pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – poté, co doplnil dokazování obsahem spisu soudu prvního stupně sp.zn. 13 D 1054/2005 – vzal za prokázáno, že žalobci svědčí právo hospodaření k domu (ve vlastnictví České republiky), v němž se nachází předmětný byt, že jeho nájemcem byl otec žalovaného Ing. A. R., který zemřel v nemocnici v B. n. L., že jmenovaný se v roce 1989 seznámil s paní E. S., s níž začal posléze bydlet, a to v letních měsících v jejím bytě v Č. a v zimních měsících v předmětném bytě, že oba „dávali svoje důchody dohromady“ a hospodařili s nimi společně, že v letech 2004 a 2005 býval často nemocen a pobýval v Č., přičemž většinu svých ošetřujících lékařů měl v B. n. L., že žalovaný pracoval mimo P. (na horské chatě, kde i bydlel) a do bytu (v němž měl hlášeno trvalé bydliště od roku 2002) za otcem jednou až dvakrát do měsíce dojížděl a přispíval mu na domácnost, že v době, kdy se v bytě zdržoval, společně s otcem a paní S. nakupovali a vařili a že v červenci roku 2005 se žalovaný do bytu nastěhoval i se svojí manželkou N. (s níž uzavřel manželství v únoru téhož roku) a začal platit nájemné z bytu a úhradu za odběr energií.
Zatímco soud prvního stupně na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný vedl se svým otcem v bytě společnou domácnost a přešlo na něho právo nájmu podle §706 odst. 1 věty prvé obč.zák., neboť k datu smrti svého otce neměl jiný byt, odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru. Zdůraznil, že rozhodnou pro posouzení existence společné domácnosti žalovaného a jeho otce vedené v předmětném bytě byla skutečnost, zda se jejich soužití vyznačovalo oboustranným souhlasným úmyslem založit a vést trvalé, předem časově neomezené životní společenství. S poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že i když otec žalovaného a jeho družka lpěli na svých bytech a nechtěli je opustit, trávili spolu převážnou většinu času střídavě v bytě jednoho z nich a společně hospodařili, že jeho družka o něj ve svém bytě pečovala v době jeho nemoci, že byl před svojí smrtí hospitalizován v blízké nemocnici, kde zemřel, že mu na svoje náklady vypravila pohřeb, což se projevilo i v rozhodnutí o dědictví (nepatrný majetek jí byl vydán jako vypravitelce pohřbu), konstatoval, že jejich spotřební společenství nebylo narušeno přestěhováním se žalovaného do bytu. Uzavřel-li žalovaný před tím manželství a do bytu se nastěhoval se svojí manželkou, svědčí to o jeho úmyslu udržovat nadále trvalé spotřební společenství primárně s ní a nikoliv též s družkou svého otce. Žalovaný se svojí manželkou předmětný byt od nastěhování užívali, zatímco jeho nemocný otec i v této době pobýval u své družky a jeho občasné pobyty v bytě měly charakter dočasných návštěv. Podle názoru odvolacího soudu tak nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o existenci trvalého společného soužití žalovaného a jeho otce v den jeho smrti, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst.1 věty první obč.zák., tedy že na žalovaného přešlo právo nájmu bytu. Proto jeho rozsudek změnil tak, že žalobě na vyklizení vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že pojem společné domácnosti je pro účely ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. vykládán soudní praxí tak, že se nevyžaduje spotřební společenství s nájemcem bytu a za postačující je považována skutečnost, že se trvalé společné soužití vyznačuje souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé životní společenství. Takovéto soužití nemusí být nezbytně každodenní, a proto okolnost, že se jeho otec v bytě po určitou dobu nezdržoval, není relevantní. Dovolatel má za to, že v dané věci byly uvedené podmínky splněny a že na něho přešlo právo nájmu bytu. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho názor na charakter pobytu jeho otce v bytě jako „dočasných návštěv“ nemá oporu v provedeném dokazování; rovněž mu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda v daném případě nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §708 obč.zák., ani tím, zda jeden člověk může být členem více domácností (jako tomu bylo v případě jeho otce). Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že žalovaný neprokázal okolnosti, svědčící o úmyslu jeho otce vytvořit s žalovaným trvalé životní společenství, že jeho otec žil ve společné domácnosti se svojí družkou a vyjádřil názor, že žalovaný nesplnil (z důvodů, jež rozvedl) zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny; existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 1 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Právní posouzení věci je nesprávné (241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty první obč.zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Z konstantní judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1826/96, z 14. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 71/99, z 28. 5. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2515/2007) vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč.zák. se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že soužití žalovaného a jeho otce nemělo charakter trvalého životního společenství, jež je jednou ze zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu (§706 odst.1 věta první obč.zák.), přičemž dovolatel uvedený závěr zpochybnil.
Činí tak jednak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že názor odvolacího soudu, že občasné pobyty otce v bytě nepřekročily hranici pouhých dočasných návštěv, nemá oporu v provedeném dokazování.
Z obsahu spisu vyplývá, že součástí skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, bylo též zjištění, že otec žalovaného a jeho družka E. S. společně hospodařili se svými důchody, že velmi často pobýval v jejím bytě v Č., že v nedalekém B. n. L. měl většinu svých ošetřujících lékařů, že ve zdejší nemocnici byl opakovaně hospitalizován a v ní také zemřel, že v letech 2004 a 2005 měl vážné zdravotní problémy a pečovala o něho jeho družka ve svém bytě a že žalovaný se do bytu přestěhoval na jaře roku 2005 a užíval ho spolu se svojí manželkou a synem. Uvedená skutková zjištění učinil soud prvního stupně z výpovědí svědkyň E. S., V. V. a M. R., svědka Ing. J. L. i z výpovědi žalovaného, a odvolací soud z nich vycházel. Závěr odvolacího soudu, že po nastěhování žalovaného a jeho rodiny do předmětného bytu měly občasné pobyty jeho otce v bytě (až do jeho smrti v listopadu 2005) charakter občasných návštěv, má tudíž oporu v provedeném dokazování.
V dovolání byl dále uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jehož prostřednictvím byl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu, neboť nebyla splněna zákonná podmínka existence trvalého společného soužití s jeho otcem v předmětném bytě.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě skutkových zjištění (i s přihlédnutím ke skutkovému závěru, jehož správnost se dovolateli nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně zpochybnit) dospěl k uvedenému právnímu závěru, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť z těchto zjištění nelze dovodit souhlasnou vůli žalovaného a jeho otce žít v trvalém životním společenství v předmětném bytě, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst. 1 věta první obč.zák.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími dovolacími námitkami.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu