ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2983.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2983/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně D. M., B., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti žalovanému Ing. P. B. , B. n. P., zastoupenému Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem Brno, Krkoškova 728/2, o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 34/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 16. ledna 2012, č. j. 54 Co 625/2011-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč, k rukám Mgr. Libora Valenty, advokáta se sídlem Brno, Křížová 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2011, č. j. 14 C 34/2008-161, určil, že zvýšení nájemného v bytě č. 1 v domě v B. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“), počínaje dnem 1. 1. 2008 na 2.265,- Kč za měsíc, oznámené žalovaným žalobkyni Oznámením o jednostranném zvýšením nájemného ze dne 6. 9. 2007 (dále též „Oznámení“), je neplatné; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 1. 2012, č. j. 54 Co 625/2011-232, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (na základě skutkových závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil) dospěl k závěru, že Oznámení je neplatné. Důvody neplatnosti spatřoval jednak ve skutečnosti, že ačkoliv je předmětný byt fakticky neobyvatelný, a jde tudíž o byt se sníženou kvalitou ve smyslu ustanovení §2 písm. e) zákona č. 107/2006 Sb., Oznámení tuto skutečnost nereflektuje, a dále v tom, že vychází ze zvýšení nájemného za předchozí rok, jež bylo shledáno neplatným (a to pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2008, č. j. 21 C 1/2007-234, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 15 Co 339/2008-229). Kromě uvedených formálních nedostatků pak odvolací soud považoval Oznámení za neplatné rovněž pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to s ohledem chování žalovaného při provádění rekonstrukčních prací v domě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadané rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména proto, že řeší právní otázku, která v této podobě nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, „zda lze možnost zvýšení nájemného zakotvenou příslušným zákonem, odepřít s argumentem na nesplnění povinností pronajímatele, když zákon možnost jeho aplikace dle chování pronajímatelů nikde výslovně nepřipouští“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o neplatnosti Oznámení a namítá, že žalobkyni poskytl ochranu nad rámec právní úpravy, která jí umožňovala postupovat podle ustanovení §698 a §699 obč. zák. a požadovat slevu z nájemného; pokud tak neučinila, nemůže své nároky uplatňovat žalobou na neplatnost zvýšení nájemného. Obsáhle argumentuje proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel, a proti jeho závěru, že postupoval v rozporu s dobrými mravy, a poukazuje na to, že žalobkyně po rekonstrukci byt užívá, aniž by platila nájemné. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že Oznámení je neplatné také z toho důvodu, že výpočet nájemného v Oznámení je nesprávný neboť zvýšení nájemného ze dne 23. 9. 2006 bylo neplatné s ohledem na pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2008, č. j. 21 C 1/2007-234, které bylo potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 15 Co 339/2008-229, k jeho dovolání však byl tento rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 26 Cdo 316/2012-358, a následně odvolací soud rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem, obšírně vyvracela námitky dovolatele a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. ledna 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v časopise Soudní judikatura 2/1998). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V dané věci odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že Oznámení je neplatné proto, že zvýšení nájemného nereflektovalo skutečnost, že se jedná o byt se sníženou kvalitou, že vycházelo ze zvýšení nájemného za předchozí rok, které však bylo pravomocným rozhodnutím soudu shledáno neplatným, a že je v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že dovolatel (jak vyplývá z obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř.) napadl pouze dva (nikoliv všechny) důvody, na kterých odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí (nenapadl závěr o neplatnosti Oznámení z důvodu, že nereflektovalo skutečnost, že se jedná o byt se sníženou kvalitou), nelze shledat jeho dovolání s ohledem na výše uvedené přípustným.
Nad rámec uvedeného je možno dodat, že dovolatelem označená otázka zásadního právního významu již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 316/2012, a ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1207/2013) a že ostatní dovolací námitky pak směřují jednak proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., a dále jsou jimi nepřípustně uplatňovány nové skutečnosti v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř. (pokud poukazují na rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jež byly vydány až po napadeném rozhodnutí).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 bodem 3. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, č. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce)
V Brně dne 18. prosince 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu