ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3171.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3171/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. V. V. , bytem v P., b) Ing. J. V. , bytem v P., c) L. P. , bytem v P., d) Ing. P. B. , bytem v P., e) E. H. , bytem v P., f) RNDr. J. F., bytem v P., zastoupených Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou se sídlem v Praze – Břevnově, Šultysova 755/34, proti žalované Fakultní nemocnici v Motole , se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84, identifikační číslo osoby 00064203, zastoupené JUDr. Ivou Váňovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových sadů 1/422, o zaplacení částky 80.243.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 263/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2011, č. j. 68 Co 504/2010-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 31. 1. 2011, č. j. 68 Co 504/2010-90, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 19. 5. 2010, č. j. 20 C 263/2009-67, jímž zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 80,243.333 Kč (představující smluvní pokutu za opožděné vyklizení předmětu nájmu) s tam uvedeným příslušenstvím, změnil výrok o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelé zpochybnili správnost závěru soudů obou stupňů o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 30. 12. 1992 sjednané pro případ prodlení žalované s vyklizením pronajatých prostor i prostřednictvím námitek skutkových. Namítají-li, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, nesprávně zjistily vůli účastníků při uzavírání smlouvy a obsah ujednání (zejména způsob určení výše smluvní pokuty) nesprávně vyložily, uplatňují tak (podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázka výkladu smluv podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.); výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.
Závěry soudu prvního stupně, které přehledně a přiléhavě odůvodnil ve svém rozsudku a které převzal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, týkající se platnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané podle §544 a násl. obč. zák., jsou v souladu s touto ustálenou judikaturou.
V řízení bylo prokázáno (zjištěný skutkový stav nelze se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, úspěšně zpochybnit), že ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 30. 12. 1992, bylo i ujednání o smluvní pokutě pro případ, že by žalovaná prostory nevyklidila do třiceti dnů po skončení nájmu, z ujednání však není zřejmé, z jakého nájemného se má její výše vypočítat, není tedy zřejmý způsob stanovení její výše. Závěr soudů obou stupňů, že výše smluvní pokuty nebyla vymezena určitě a ujednání je proto neplatné, je tak v souladu s §37 odst. 1, §544 odst. 2 zákona obč. zák.
Přípustnost dovolání nelze tedy dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaných směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu