ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3662.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3662/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce V. L. , bytem D., proti žalované GANEX CZECH, s. r. o. , se sídlem Bonětice 57, IČO: 49787624, zastoupené Mgr. Janem Křivánkem, advokátkem se sídlem Plzeň, sady 5. května 303/46, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení částky 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 168/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2012, č. j. 18 Co 567/2011, 18 Co 406/2012-295, takto:
I. Dovolání proti odstavci II. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2012, č. j. 18 Co 567/2011, 18 Co 406/2012-295, se zamítá , jinak se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.502,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 13 C 168/2007-254, ve znění usnesení ze dne 1. 12. 2011, č. j. 13 C 168/2007-277, a usnesení ze dne 30. 4. 2012, č. j. 13 C 168/2007-285, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím (odstavec I.), uložil žalobci zaplatit žalované částku 90.000,- Kč do tří od právní moci rozsudku (odstavec II.), v části, v níž se žalovaná domáhala zaplacení další částky 210.000,- Kč, vzájemný návrh zamítl (odstavec III.) a rozhodl o náhradě řízení účastníků a státu (odstavec IV. - VI.).
Zjistil, že účastníci uzavřeli dne 16. 6. 2005 smlouvu o nájmu nebytových prostor, účelem nájmu bylo provozování klubu s hudební produkcí, baru a herních automatů, a to na dobu určitou do 31. 12. 2011, že žalovaná neuhradila nájemné ve výši 120.000,- Kč za září – prosinec 2006, že nájem skončil dohodou účastníků k 31. 12. 2006, že žalovaná během nájmu prováděla se souhlasem žalobce v pronajatých prostorách stavební práce, jimiž došlo k modernizaci objektu, že investicemi žalované došlo ke zvýšení hodnoty nemovitosti ve výši 210.000,- Kč, že tuto pohledávku započetla žalovaná dopisem ze dne 30. 1. 2007 proti pohledávce žalobce na zaplacení dlužného nájemného a že zbývající část ve výši 90.000,- Kč jí žalobce doposud neuhradil. S odkazem na §580, §667 odst. 1 a §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel, že započtením došlo k zániku pohledávky žalobce na zaplacení částky 120.000,- Kč představující dlužné nájemné, žalobu proto zamítl, vyhověl vzájemné žalobě v části, jíž se žalovaná domáhala zaplacení částky 90.000,- Kč představující zbývající část pohledávky za zhodnocení prostor a zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná domáhala za zhodnocení prostor další částky ve výši 210.000,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č. j. 18 Co 567/2011, 18 Co 406/2012-295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II., jímž uložil žalobci zaplatit částku 90.000,- Kč (odstavec I. výroku, dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v odstavci I. tak, že uložil žalované zaplatit částku 120.000,- Kč s úroky s prodlení (odstavec II. výroku, dále jen „měnící výrok“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů účastníků a státu (odstavec III., IV. výroku).
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nezaplatila nájemné ve výši 120.000,- Kč, a že se souhlasem žalobce prováděla práce, jimiž se zvýšila hodnota nebytových prostor o 210.000,- Kč.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nedošlo k řádnému započtení pohledávky žalované. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3028/2008 a sp. zn. 33 Odo 1642/2006, podle nichž nelze v jedné listině vyzvat k zaplacení pohledávky a zároveň tuto pohledávku započítat, neboť jednostranné započtení lze provést až po splatnosti započítávané pohledávky. Vyzvala-li žalovaná dopisem ze dne 30. 1. 2007 žalobce k zaplacení pohledávky, která jí vznikla vůči žalobci zhodnocením pronajatých prostor a zároveň tuto částku započetla na pohledávku žalobce představující nezaplacené nájemné, započetla tak doposud nesplatnou pohledávku, a protože další úkon, kterým by svou pohledávku započetla, již neučinila, k řádnému započtení nedošlo. Pohledávka žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 120.000,- Kč proto nezanikla a žaloba je tak důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k platnému započtení pohledávky. Namítala, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně jasně a srozumitelně projevila svoji vůli směřující k započtení pohledávky, a to ve vyjádření ze dne 12. 11. 2007, 18. 12. 2007, 24. 9. 2008, při jednání dne 12. 3. 2008 a ve vzájemné žalobě ze dne 25. 3. 2008. Vytýkala odvolacímu soudu, že se otázkou zápočtu zabýval jen formalisticky, aniž by posoudil vůli vyjádřenou v jejích podáních. Dále namítala, že kdyby k řádnému započtení nedošlo, měl být přiznán nárok uplatněný vzájemnou žalobou ve výši 120.000,- Kč za zhodnocení pronajatých prostor (nedošlo by k jeho zániku započtením) a odvolací soud měl proto změnit i odstavec III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla ohledně částky 210.000,- Kč zamítnuta její vzájemná žaloba. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že závěry odvolacího soudu, které učinil o (ne)započtení pohledávky dovolatelky, považuje za správné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolatelka podala výslovně dovolání proti celému výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však platí, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2000, pod číslem 138). Výrokem, jímž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 90.000,- Kč (částečně tak vyhověl vzájemné žalobě žalované), žádná újma v poměrech žalované nenastala. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Proti měnícímu výroku odvolacího soudu je dovolání - podané včas účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) - přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení namítla (vytýkala odvolacímu soudu, že nerozhodl o odvolání proti odstavci III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla, co do částky 210.000,- Kč, zamítnuta její vzájemná žaloba).
Podle obsahu spisu však tento výrok odvoláním účastníků napaden nebyl (žalovaná proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodala a žalobce – v jehož prospěch bylo tímto výrokem rozhodnuto - jej svým odvoláním nenapadl), a proto ho ani odvolací soud nemohl přezkoumat (§212 o. s. ř.).
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.
Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že nedošlo k zániku dluhu z nezaplaceného nájemného ve výši 120.000,- Kč započtením.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), jež nebyla v dovolacím řízení zpochybněna, a dovolací soud z nich proto vychází, provedla dovolatelka se souhlasem žalobce změny na předmětu nájmu, k úhradě vzniklých nákladů se žalobce nezavázal, po skončení nájmu dovolatelka dopisem ze dne 30. 1. 2007 tyto náklady vyčíslila, vyzvala žalobce k jejich úhradě a zároveň část z nich - částku 120.000,- Kč - započetla na dluh, který jí vznikl vůči žalobci na nájemném.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej rozsudky ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3028/2008, na něž odkázal odvolací soud, dále např. usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012) úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky.
Dovolatelka se podle §667 odst. 1 poslední věta obč. zák. mohla domáhat po skončení nájmu po žalobci protihodnoty toho, o co se změnami, jež provedla, zvýšila hodnota pronajatých nebytových prostor. Toto zhodnocení byl žalobce povinen podle §563 obč. zák. zaplatit dovolatelce poté, co jej o to požádala (doba splnění nebyla mezi účastníky dohodnuta, není stanovena ani právním předpisem a nebylo ani vydáno žádné rozhodnutí, v němž by byla lhůta k plnění stanovena). Vyzvala-li dovolatelka v jedné listině k zaplacení pohledávky a zároveň učinila projev k jejímu započtení, započetla tak jednostranně nesplatnou pohledávku, a proto nemohlo dojít k jejímu zániku započtením.
Neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že jako úkon směřující k započtení měl odvolací soud posoudit její vyjádření učiněná v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že ve všech svých projevech – písemných, či ústních u jednání – jen odkazovala na již učiněné započtení provedené dopisem ze dne 30. 1. 2007. Projev, kterým by svou pohledávku nově započetla, však neučinila.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly procesně úspěšnému žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak náklady ve výši celkem 7.502,- Kč, sestávající z odměny z peněžitého plnění v době započetí úkonu podle §6 odst. 1, §7 bod 5 AT ve výši 5.900,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.302,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Protože zastoupení žalobce již skončilo (Mgr. Aleš Hájovský byl vyškrtnut ze seznamu advokátů), byla žalovaná zavázána zaplatit náklady dovolacího řízení žalobci, a to do tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu