ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.500.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 500/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ B. L. a b/ L. L. , zastoupených JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400/9, proti žalovanému M. J. , zastoupenému Mgr. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení, že žalobci jsou nájemci bytu a členy OSBD Česká Lípa, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 42/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. září 2012, č. j. 29 Co 95/2010-202, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 7.800,- Kč k rukám Mgr. Milana Schuberta, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 6 C 42/2009-69, vyhověl žalobě a určil, že žalobci jsou společnými členy OSBD Česká Lípa (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“) a společnými nájemci „bytu č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve II. podlaží domu čp. 2548, ulice Bardějovská, Č.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dne 5. května 2003 uzavřeli žalobci (společní členové bytového družstva a společní nájemci předmětného /družstevního/ bytu) jako převodci a žalovaný jako nabyvatel písemnou dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 5. května 2003“). Téhož dne žalovaný jako nájemce a žalobci jako podnájemci uzavřeli také smlouvu o podnájmu předmětného bytu. Dne 20. prosince 2004 se pak dohodli na (zpětném) převodu členských práv a povinností z žalovaného jako převodce na žalobce jako nabyvatele. Další dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu uzavřeli žalobci jako převodci a žalovaný jako nabyvatel dne 25. října 2006 (dále jen „dohoda ze dne 25. října 2006“, resp. „dohoda o převodu členských práv a povinností“). Žalovaný jako nájemce a žalobci jako podnájemci pak dne 1. srpna 2007 uzavřeli smlouvu o podnájmu bytu. Učinil rovněž skutkový závěr, že skutečnou vůlí účastníků projevenou v dohodě ze dne 25. října 2006 bylo – stejně jako v případě předchozí dohody ze dne 5. května 2003 – zřídit touto dohodou zástavní právo k členskému podílu žalobců v bytovém družstvu, sloužící k zajištění pohledávky žalovaného z půjčky, kterou žalobcům poskytl. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že dohoda ze dne 25. října 2006 je pro obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření této dohody (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že uvedenou dohodou měli účastníci v úmyslu členská práva a povinnosti v bytovém družstvu „zastavit a nikoli převést“ . Uzavřel, že žalobci jsou tak nadále společnými členy bytového družstva a společnými nájemci předmětného (družstevního) bytu. Za této situace žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 29 Co 95/2010-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 26 Cdo 4635/2010-150, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 29 Co 95/2010-202, rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po zopakování dokazování v odvolacím řízení přečtením některých listinných důkazů (mimo jiných příjmového dokladu z 25. října 2006) a výslechem některých svědků (mimo jiných M. K.) a po doplnění dokazování výslechem žalobce b/ učinil odvolací soud tam uvedená skutková zjištění (mimo jiných rovněž zjištění, že podle příjmového dokladu ze dne 25. října 2006 žalovaný uhradil bytovému družstvu dluh žalobců na nájemném z bytu v částce 36.052,- Kč, což by podle odvolacího soudu nečinil v případě fiktivního převodu sloužícího k pouhému zajištění poskytnuté půjčky) a na jejich základě dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – ke skutkovému závěru, že v případě dohody ze dne 25. října 2006 nešlo o „fiktivní převod bytu sloužící k zajištění poskytnuté půjčky“ ; uvedenou dohodu pak posoudil jako skutečnou dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Poté uzavřel, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla tedy účastníky uzavřena platně a v jejím důsledku se žalovaný stal „členem OSBD Česká Lípa a nájemcem družstevního bytu č. 3 …“. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítli, že jde-li o příjmový doklad z 25. října 2006, „odvolací soud nesprávně přiznává této listině vypovídací hodnotu v neprospěch žalující strany“ , jestliže z ní dovozuje vůli účastníků „uskutečnit platný převod členských práv“ . Měli za to, že zmíněná listina nemá v tomto ohledu žádnou vypovídací hodnotu, neboť „s převodem členských práv a povinností, i když fiktivním, přešly na žalovaného veškeré závazky a pohledávky z titulu dlužného nájemného, nedoplatků za služby spojené s užíváním bytu, náhrady způsobené škody apod.“ , a proto uhrazení dlužného nájemného, jehož je uvedená listina dokladem, „není otázkou dobré vůle žalovaného, ale … povinností vyplývající ze stanov družstva“ . Podle jejich mínění je tudíž mylná úvaha odvolacího soudu, že „žalovaný by takto nečinil v případě fiktivního převodu členských práv“ . V návaznosti na to vyjádřili přesvědčení, že naopak „stěžejním důkazem pro rozhodnutí ve věci je výpověď svědkyně M. K.“ , kterou – z tam uvedených příčin – pokládali za věrohodnou. Poté zdůraznili, že „nikdy nechtěli fakticky převést svá členská práva k družstevnímu bytu a nájem bytu na jiného“ a že cílem, který při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností sledovali, bylo „zajistit pohledávku na vrácení půjčky“ . Pokračovali, že tato jejich skutečná vůle vyplývá z toho, že „žalovaný se nikdy neměl v úmyslu do družstevního bytu nastěhovat a užívat ho k bydlení“ , že „nikdy neuhradil za členský podíl žádnou finanční částku“ , že ze skutečnosti, že v dohodě ze dne 25. října 2006 je uvedeno něco jiného, nelze dovodit, že se tak skutečně stalo, a že citovanou dohodu nelze porovnávat s dřívějšími dohodami o převodu členských práv a povinností, jelikož „bez ohledu na formu právního úkonu byla vůle účastníků, tj. zajistit pohledávku žalovaného, vždy shodná“ . Dodali, že vzhledem k tomu odvolací soud „nesprávně zjistil skutkový stav věcí a dospěl tak na základě těchto zjištění k nesprávnému právnímu posouzení o platnosti, resp. neplatnosti uzavřené dohody“ . Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky platnosti dohody o převodu členských práv a povinností. Jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (přečtených listinných důkazů a výpovědí svědků a účastníků) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou – zvlášť s přihlédnutím k tomu, že šlo již o druhou dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, po níž následovaly odvolacím soudem zjištěné platby ze strany žalovaného – výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že není naplněn ani uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesprávnost právního posouzení věci totiž dovolatelé spojovali právě s tou (nesprávnou) verzí skutkového základu sporu, jíž předestřeli v dovolání, a nikoli se skutečně zjištěným skutkovým stavem, který se jim nepodařilo úspěšně zpochybnit. Jinými slovy řečeno, je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu názoru ohledně platnosti dohody o převodu členských práv a povinností.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu