ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.639.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 639/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Leona Richtera , místem podnikání v Kutné Hoře, Benešova 634, IČ: 63843781, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, proti žalovanému D. B. , bytem v H., zastoupenému Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze, Hybernská 1007/20, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 67/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2012, č. j. 32 Co 247/2012-157, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. října 2012, č. j. 32 Co 247/2012-157, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře (soudu prvního stupně) ze dne 14. prosince 2011, č. j. 5 C 67/2011-109, tak, že zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 24. března 2011 z tam uvedené smlouvy o nájmu „blíže specifikovaných nebytových prostor v budově, nacházející se na pozemku parc. č. 785/72, k. ú. Sedlec u Kutné Hory“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 – především dovodil, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. V poměrech posuzované věci pak uvedené právní názory aplikoval tak, že otázka platnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor mohla být řešena jako předběžná ve sporu o určení existence nájemního vztahu; teprve rozhodnutím vydaným v takovém sporu by bylo právní postavení účastníků zcela vyjasněno. Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále rovněž jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především namítl, že napadené rozhodnutí je překvapivé (ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 220/04), jelikož ho vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nebylo možné předvídat. Z toho dovozoval, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména jde-li o poučovací povinnost soudu. Podle jeho mínění totiž nemohl odvolací soud své poučovací povinnosti dostát jen tím, že po předestření svého právního názoru mu „formálně“ dal možnost na něj reagovat, ačkoliv již bylo zřejmé, jak odvolací řízení dopadne. Dále rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V této souvislosti předně uvedl, že vůči žalovanému nemá žádnou peněžitou pohledávku a tudíž nemůže žalovat na plnění; proto bylo namístě žalovat pouze na určení. Současně odvolacímu soudu vytkl, že není správná jeho úvaha, že k odstranění nejistoty v jeho právním postavení, resp. k zamezení ohrožení jeho práv nájemce nebytových prostor, mohlo vést pouze určení, zda tu nájemní poměr je či není. Podle jeho názoru totiž „určením neplatnosti výpovědi z nájemního vztahu bude zároveň postaveno najisto, že tento vztah trvá, neboť není jiného právního úkonu, v jehož důsledku by nájemní vztah končil“ . Měl za to, že tedy „je nutné prvotně rozhodnout o platnosti či neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, které ve svém důsledku znamená i rozhodnutí o tom, zda tu právní vztah je či není“ ; jinak hrozí zbytečné rozmnožování sporů, v nichž by otázka platnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor musela být řešena jako předběžná, a to jak mezi účastníky řízení, tak mezi ním a jeho podnájemci. Vyjádřil přesvědčení, že k rozmnožování sporů účastníků pak ve svém důsledku vede právě zamítnutí žaloby v dané věci, neboť bude muset být zahájen další spor (tentokrát o určení, zda tu nájemní vztah je či není). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. října 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil námitkou, že napadené rozhodnutí je překvapivé. Uvedená dovolací námitka je však zjevně bezdůvodná. Napadené rozhodnutí totiž nemohlo být pro dovolatele překvapivé už proto, že otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se zabývaly oba soudy a na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat jen z toho, že uvedenou otázku – na rozdíl od soudu prvního stupně – vyřešil negativně. Navíc při odvolacím jednání dne 1. října 2012 odvolací soud předestřel účastníkům řízení svůj právní názor ohledně otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a umožnil jim, aby se k němu vyjádřili, čehož také oba (prostřednictvím svých zástupců) využili (viz protokol o odvolacím jednání na č. l. 145 – 147 spisu). Nešlo přitom o pouhé „formální“ poučení, jež dovolateli neposkytovalo reálnou příležitost ovlivnit výsledek odvolacího řízení. Naopak i v dané procesní situaci měl možnost v reakci na toto poučení využít svá procesní práva mimo jiné i tak, aby se předestřený právní názor neprosadil (v úvahu přicházela zejména změna žaloby). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.
Podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Při výkladu citovaného ustanovení odvolací soud správně nepřehlédl, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na které odkázal odvolací soud). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 str. 113). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura (tj. v rozhodnutí, na které odvolací soud rovněž odkázal), v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1186/2013). Pro úplnost zbývá dodat, že výjimku z tohoto pravidla představuje žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (o níž však v souzené věci nejde), pro kterou platí zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení §711 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že v dané věci určovací žaloba postrádá preventivní charakter, neboť – s přihlédnutím k povaze požadovaného určení – není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků. Je tomu tak proto, že právní otázka (platnost výpovědi z nájmu nebytových prostor), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci (trvání) nájemního vztahu účastníků k předmětným nebytovým prostorám. Za této situace žaloba v projednávané věci neskýtá dostatečnou záruku odvrácení budoucích sporů účastníků ohledně nájmu nebytových prostor. Pro závěr o (ne)existenci nájemního poměru totiž není významné jen posouzení platnosti právního úkonu, který měl uvedený právní vztah ukončit, nýbrž je zapotřebí zodpovědět řadu dalších právních otázek předběžné povahy, jež zmíněné posouzení bez dalšího nemůže obsáhnout. Mylná je tudíž úvaha dovolatele, že „určením neplatnosti výpovědi z nájemního vztahu bude zároveň postaveno najisto, že tento vztah trvá, neboť není jiného právního úkonu, v jehož důsledku by nájemní vztah končil“ . Ve skutečnosti – uvažováno z pohledu žalobce (nájemce nebytových prostor) – mohla spor účastníků týkající se trvání nájemního poměru s konečnou platností vyřešit pouze žaloba na určení existence nájmu, jíž však žalobce nepodal, ačkoli – objektivně posuzováno – mu v tom nic nebránilo. Lze proto uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení obstojí. Pro úplnost zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani další (poněkud demagogická) úvaha dovolatele, že k rozmnožování sporů účastníků ve svém důsledku vede právě zamítnutí žaloby v dané věci, neboť bude muset být zahájen další spor (tentokrát o určení, zda tu nájemní vztah je či není). Akceptovat tuto úvahu a vyvodit z ní nesprávnost zmíněného závěru by se totiž rovnalo naprosté rezignaci na zkoumání preventivní funkce určovací žaloby, jelikož ve „světle“ uvedené úvahy se podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení stává zcela nadbytečnou a ztrácí jakýkoli smysl.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu