ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1265.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1265/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 536.860,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 19/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 13 Co 513/2010-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení o dovolání částku 14.895,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Luboše Chalupy.
Odůvodnění:
O žalobě na zaplacení 536.860 Kč s příslušenstvím rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 38 C 19/2010-53 tak, že ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále výrokem sub. II rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla v období od 1. 2. 2008 do 31. 1. 2010 vlastnicí pozemků parc. č. 2342/664, 2342/665, 2342/667, 2342/669, 2342/672, 2342/674, 2342/675, 2342/677 a 2342/689, vše v kat. úz. S., obec Praha, o celkové výměře 3.662 m2, přičemž tyto pozemky byly v tomto období veřejným prostranstvím. Vzal za prokázané, že za užívání pozemků parc. č. 2342/675 a 2342/689 o výměře 504 m2 byla žalobkyni za zmíněné období žalovaným zaplacena částka 85.680 Kč. V tomto rozsahu žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a nadále po žalovaném požadovala zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemků o výměře 3.158 m2. Mezi účastníky bylo nesporné, že předmětné pozemky, za jejichž užívání se žalobkyně domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení, měly charakter veřejného prostranství - sídlištní zeleně, byly tedy předmětem veřejného užívání.
Podle odvolacího soudu se v dané věci bylo třeba zabývat žalovaným vznesenou výhradou nedostatku pravomoci obecných soudů. Soud dovodil, že žalovaný zjevně zaměňuje institut vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva s omezením užívání prostor v soukromém vlastnictví ve prospěch užívání obecného, tedy jako tzv. veřejné prostranství. Odkázal zejména na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, s tím, že pravomoc civilního soudu je dána.
Odvolací soud následně věc posoudil podle ustanovení §451 odst. 1, 2, §456 obč. zák. a podle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Pokud soukromý vlastník vlastní pozemek, který splňuje znaky veřejného prostranství, je nutné též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství ve smyslu §14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, a §84 odst. 2 zákona o obcích. Není-li proto v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. Jestliže předmětné pozemky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je vlastník povinen strpět omezení vlastnického s práva tím, že pozemky jsou užívány jako veřejné prostranství za náhradu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, 32 Odo 823/2003, 32 Odo 872/2003, 33 Odo 29/2003). Odvolací soud též uvedl, že hlavní město Praha je pasivně věcně legitimováno. Ohledně výše bezdůvodného obohacení shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že při jejím stanovení lze podpůrně vycházet z ceny nájemného pozemků nesloužících k podnikání, kterou v předmětném období svými výměry stanovilo Ministerstvo financí ČR, tedy v Praze z částky 85 Kč/m2/rok. Právě použití maximální ceny v daném případě spravedlivě vyvažuje nepoměr u ceny pozemků nesloužících k podnikání, která je obecně nižší, než v případě pozemků určených ke komerčnímu užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí podle něj nespočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že předmětné pozemky jsou veřejným prostranstvím ve smyslu §34 zákona o obcích a že se žalovaný jejich užíváním bezdůvodně obohatil. Namítal, že se jedná o případ, kdy vlastnické právo bylo omezeno před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod. Dovozoval též, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze žalobkyni poskytnout právě z důvodu obecného užívání předmětných pozemků; vlastnické právo není právem absolutním (Pl. ÚS 11/01 i jiná rozhodnutí). Obecné užívání jakožto omezení vlastníka ve smyslu článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je na rozdíl od vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny zásadně bezplatné. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, event. zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, zastavení řízení a postoupení věci příslušnému správnímu orgánu.
Žalobkyně navrhla v písemném vyjádření k dovolání, vypracovaném jejím právním zástupcem, odmítnutí dovolání.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a že splňuje formální a obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolání posouzeno podle znění o. s. ř. před účinností zákona č. 404/2012 Sb., tedy ve znění platném před datem 1. 1. 2013. Dovolání tedy mohlo být přípustné, při shodě rozsudků nižších instancí, jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v návaznosti na odst. 3 téhož ustanovení.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud nemá pochybnost o tom, že v posuzované věci je dána pravomoc soudu posuzovat předmětný nárok v civilním soudním řízení; stejně tak je z konstantní judikatury zřejmé, že kvalifikace nároku zní na bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. obč. zák. (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, 28 Cdo 4525/2011 a další, viz též citace v rámci rekapitulace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu výše).
V rámci posouzení přípustnosti dovolání musela být právně posouzena též výše náhrady za užívání pozemků, představující bezdůvodné obohacení na straně žalované. Odvolací soud výslovně uvedl, že „právě použití výše uvedené maximální ceny v daném případě spravedlivě vyvažuje … nepoměr, kterým by nepochybně ve prospěch vyšší ceny mohla argumentovat žalobkyně“, přičemž tento závěr odvolací instance se opíral o zjištěné skutkové okolnosti konkrétního případu. Jinými slovy, nemohla-li být žalobkyni přiznána vyšší náhrada za užívání („komerční“), pak považoval odvolací soud právě v této věci za přiléhavé, aby byla náhrada stanovena na samotné horní hranici ceny stanovené výměry Ministerstva financí ČR (č. 01/2008 a následující) ve vztahu k pozemkům nesloužícím k podnikání. Proti diskreci v rámci stanovení ceny pozemků lze sice postavit jiné argumenty, např. jaký je či byl charakter užívání pozemků (sídlištní zeleň) a zda žalovaný naopak sám nevydával náklady na jejich údržbu (srov. §458 odst. 3 obč. zák.). Je však třeba vzít v úvahu, že stanovení výše náhrady zůstalo ve sféře úvahy odvolací instance (srov. závěr odůvodnění jejího rozsudku, str. 7, 8) a že jde o jedinečné okolnosti případu, jež při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. zabraňují meritornímu dovolacímu přezkumu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 1731/99, 604/2000, publikovaná v Souboru rozhodnutí NS jako C 103, 111, 203). Ostatní aspekty právního posouzení věci přitom jsou konstantně judikovány, jak již výše zdůrazněno.
Zákonné podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly naplněny a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání strany žalované odmítl.
Úspěšné žalobkyni byla tak přisouzena náhrada nákladů řízení o dovolání (§243c odst. 1, §146 odst. 3 a další ustanovení o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tyto náklady byly vynaloženy ještě v době účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. (konkrétně 4. 4. 2011), je třeba respektovat legitimní očekávání strany žalující (jejího zástupce), že náklady vzniklé z úkonu právní služby tehdy učiněného budou uhrazeny podle tehdy platného právního předpisu. Z toho plyne, že žalobci nyní náleží za jeden úkon krácený dvakrát o polovinu (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1; §3 odst. 1, bod 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) částka odměny ve výši 12.010,- Kč, s přičtením paušálu 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) 12.310,- Kč. Po zohlednění DPH 21% jde o náklady řízení ve výši 14.895,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu