ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.147.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 147/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému D. Z. , astoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o vyklizení pozemků oproti zaplacení částky 10.650,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C 206/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. října 2011, č. j. 35 Co 68/2011-243, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č. j. 35 C 206/2008-170, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (respektive její právní předchůdce, Pozemkový fond České republiky, dále též jen „žalobkyně“) domáhala, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit pozemky parc. č. 382, parc. č. 443, parc. č. 471, parc. č. 503, parc. č. 520, parc. č. 651 a parc. č. 652, všechny zapsané pro katastrální území K., obec Zákupy, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa, a předat je žalobkyni oproti zaplacení částky 7.129,- Kč, která se každý započatý měsíc počínaje měsícem září 2009 do předání pozemků snižuje o částku 55,01 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) i o soudním poplatku (výrok IV.). Soud takto rozhodl poté, co předchozím rozsudkem v této věci vyneseným dne 7. 9. 2009, č. j. 35 C 206/2008-84, pro zpětvzetí zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 28. 4. 2004 (výrok I.), určil, že Česká republika je vlastnicí a Pozemkový fond České republiky je správcem výše uvedených pozemků (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení těchto pozemků oproti zaplacení částky 7.129,- Kč snižující se shora naznačeným způsobem (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.). Na základě odvolání žalobkyně byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2010, č. j. 35 Co 519/2009-119, ve výrocích III. až VI. zrušen, neboť odvolací soud shledal řízení před soudem prvního stupně zatížené vadou spočívající v opomenutí soudu prvního stupně poučit žalobkyni dle §118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti o nabytí držby žalovaným k předmětným pozemkům a navrhnout důkazy k prokázání těchto tvrzení. Okresní soud po odstranění uvedeného nedostatku připomněl již dříve učiněný a nikterak nerozporovaný závěr o neplatnosti kupní smlouvy na předmětné pozemky, jenž jej vedl k aplikaci ustanovení §457 obč. zák. na projednávaný spor. Shledal, že žaloba na vyklizení pozemků, jež měl na základě neplatné smlouvy nabýt žalovaný, podmíněné vrácením kupní ceny v celkové výši 10.650,- Kč následně snížené o bezdůvodné obohacení nabyté žalovaným užíváním pozemků, nemůže být důvodná. Předpokladem úspěšnosti žaloby na vyklizení nemovitosti na základě §457 obč. zák. je mimo jiné skutečnost, že dochází ze strany kupujícího (zde žalovaného) k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva prodávajícího (zde žalobkyně). V daném případě ani nebylo prokázáno, že žalovaný pozemky nabyl do své držby a že nadále zasahuje do vlastnického práva státu jako skutečného vlastníka pozemků. Tvrzení žalující strany, již tížila břemena tvrzení i důkazní v tomto směru, že se žalovaný ujal držby konkludentním projevem vůle při uzavření smlouvy, nebylo prokázáno. Nelze přihlížet ani k tvrzením o uzavírání nájemních smluv žalovaným či převodu vlastnického práva k pozemkům na třetí osoby, neboť tato se skutkově netýkají projednávané věci, ale řízení vedených u jiných soudů. Za daných okolností je pak nadbytečné zabývat se žalobkyní uplatněnou námitkou započtení bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného dle §14 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, oproti jeho nároku na vrácení kupní ceny. S ohledem na uvedené tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 35 Co 68/2011-243, změnil tak, že uložil žalovanému vyklidit pozemky parc. č. 382, parc. č. 443, parc. č. 471, parc. č. 503, parc. č. 520, parc. č. 651 a parc. č. 652, zapsané pro katastrální území K., obec Zákupy, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa, oproti povinnosti žalující strany zaplatit žalovanému částku 10.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) i o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že vzniká-li v souladu s §588 obč. zák. prodávajícímu povinnost předmět koupě odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupní cenu, není v rámci vypořádání synallagmatického závazku z neplatné kupní smlouvy na nemovitosti vyloučeno, aby se prodávající domáhal žalobou též vyklizení nemovitosti, došlo-li k jejímu převzetí. Samotná kupní smlouva sice v tomto případě není důkazem o vzniku držby předmětných pozemků žalovaným, neboť neobsahuje ujednání účastníků, případně prohlášení žalovaného, stvrzující převzetí pozemků žalovaným do držby, uchopení držby žalovaným však lze prokázat jeho tvrzeními v řízení. Sdělil-li žalovaný prostřednictvím svého advokáta na jednání před okresním soudem, že není držitelem pozemků nejméně od roku 2007, lze dovodit, že dříve jím byl, tedy držbu uchopil. Za dané situace pak bylo na něm, aby předestřel důkazy o tom, že držbu předmětných pozemků pozbyl, což vyžadovalo určité aktivní jednání z jeho strany směřující k ukončení držby. Důkazem o pozbytí držby přitom nemůže být následná nečinnost – neužívání pozemků, ani korespondence žalovaného s žalobkyní (respektive jejím právním předchůdcem), v níž se žalovaný domáhal náhrady nákladů spojených se získáním pozemků. Neprokázal-li žalovaný přes navržené důkazy pozbytí držby pozemků, je požadavek žalobkyně na jejich vyklizení důvodný. Odvolací soud dále pokládal za vhodné zdůraznit odlišnosti tohoto sporu od obdobného sporu týchž účastníků, řešeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, spočívající především v tom, že ve zmíněné věci vycházel Nejvyšší soud ze závěru, že nebylo prokázáno ani převzetí (uchopení) držby žalovaným. Spojení žalobního požadavku na určení vlastnického práva a vyklizení pozemků s požadavkem na vrácení kupní ceny ve výši 10.650,- Kč zaplacené při uzavírání kupní smlouvy odvolací soud zhodnotil jako správné, odmítl však požadavek na započtení 1 % ročně z kupní ceny, tj. částku 55,01 Kč měsíčně, na celkovou kupní cenu uplatněné žalobkyní s odkazem na ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Uvedené ustanovení se vztahuje pouze na případy odstoupení od kupních smluv, a nikoliv na vztahy z neplatných kupních smluv. Tyto úvahy vedly odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a uložení povinnosti žalovanému vyklidit pozemky oproti zaplacení částky odpovídající kupní ceně žalobkyní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou měnící povahou tohoto rozsudku a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala obdobnými spory dovolatele s žalobkyní. Za významné označil především závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, z nichž vyplývá, že pozbytí držby dokládá již pravomocné vydání určovacího vlastnického výroku ve prospěch žalobkyně a že za dané skutkové situace se žalobkyně nemá čeho domáhat stran vyklizení. Vyšel-li odvolací soud v nyní projednávaném sporu z v řízení učiněného prohlášení dovolatele, že nejméně od roku 2007 není držitelem předmětných pozemků, pak tato skutečnost nepředstavuje jakoukoliv odlišnost od jiných projednávaných sporů, jež dovolatel vedl se žalobkyní. Tímto tvrzením dovolatel demonstroval svou ochotu vyřídit tyto spory mimosoudně, nemínil však akceptovat požadavky na protokolární předání pozemků, které jemu samotnému protokolárně předány nebyly, a na provádění srážek ze zaplacené kupní ceny dle §14 zákona č. 95/1999 Sb., jenž na tuto situaci nedopadá. Dovolatel pokládá za pochybení odvolacího soudu, že se blíže nezabýval okolnostmi, za jakých bylo toto tvrzení učiněno, a neprovedl důkazy, jimiž chtěl doložit, že není držitelem pozemků. Odvolací soud ve svých úvahách naznačuje, že dvě složky držby, tj. vědomí vlastnictví a faktické právní panství nad věcí, nejsou ve vztahu kumulativním, ale že k existenci držby postačuje i faktické ovládání věci. Dle zmíněných právních závěrů Nejvyššího soudu ovšem pravomocné vydání určovacího výroku o vlastnickém právu ve prospěch žalobkyně na základě toho, že dovolatel sám prohlásil, že je uznává, je důkazem toho, že není držitelem pozemků. Odvolací soud měl dle dovolatele přihlédnout k právnímu názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, dle nějž v případě neplatné kupní smlouvy stojí proti sobě povinnosti zaplatit kupní cenu a převést vlastnictví, nikoliv i povinnost vyklidit nemovitost. Ve světle tohoto právního názoru je dle dovolatele zřejmé, že posouzení věci odvolacím soudem, založené na úvaze, dle níž je vyklizení nemovitosti vrácením plnění z neplatné kupní smlouvy, nemůže obstát jako správné. Bylo povinností žalobkyně se před podáním žaloby přesvědčit, zda jí něco brání v tom, aby se ujala držby. Pokud jí nic v uchopení držby nebrání, nemá co žalovat. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, zpochybnila opodstatněnost argumentů dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původní žalobce) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v závěru, že v závislosti na obsahu absolutní neplatností stižené kupní smlouvy je možné zvažovat spjatost povinnosti vrátit kupní cenu s povinností vydat předmět kupní smlouvy (popř. jej vyklidit), jak bylo ostatně v jiném sporu týchž účastníků již dříve připuštěno Nejvyšším soudem (srov. výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010). Povinnost vyklidit nemovitost je z podstaty věci možno uložit pouze tehdy, dochází-li přinejmenším určitým způsobem (k tomu srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003) k okupaci dané nemovitosti domnělým nabyvatelem z neplatné kupní smlouvy, tedy je-li vlastníku fakticky bráněno v řádném výkonu jeho práv. Okolnost, že se „nabyvatel“ stal k určitému časovému okamžiku držitelem nemovitostí, pak sama o sobě nevypovídá o takovémto stavu v době vyhlášení rozsudku, která je pro rozhodnutí o žalovaném nároku v souladu s §154 o. s. ř. rozhodující. Nakládal-li dovolatel v určitém (předcházejícím) období s pozemky s vůlí mít je za své vlastní, neznamená to, že tak činil i v době rozhodování soudu. Stejně jako zákon nespojuje nabytí držby s nějakými formálními úkony, ale s naplněním předpokladů uvedených v §129 odst. 1 obč. zák., nestanoví ani žádné formální úkony pro její pozbytí. Osobu lze mít za držitele k určitému okamžiku pouze, nakládá-li k danému okamžiku s věcí jako s vlastní. Tuto skutečnost je však nezbytné v řízení prokázat, přičemž důkazní břemeno se i v průběhu řízení může přesouvat z jedné strany sporu na druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007), jak přiléhavě zmínil v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. Dovolatel totiž pomíjí, že odvolací soud své závěry založil na neunesení důkazního břemene žalovaným, který připustil uchopení držby pozemků k určitému časovému okamžiku, a bylo tedy na něm, aby prokázal ukončení držby k datu předcházejícímu vydání posuzovaného rozsudku, což se mu však nezdařilo přes jím navržené důkazy, s nimiž se odvolací soud vypořádal zcela správným a vyčerpávajícím způsobem ve svém rozhodnutí. Dovolatel navíc zřejmě zaměňuje institut oprávněné držby, která bezesporu skončila právní mocí rozhodnutí o určení vlastnického práva žalobkyně, s institutem neoprávněné držby, jež dle závěrů (posuzováno dle obsahu) odvolacího soudu zjevně přetrvávala i v době vyhlášení daného výroku. Odvolacímu soudu tedy lze přisvědčit, měl-li za to, že za dané procesní situace bylo na dovolateli, aby se žalobnímu požadavku bránil prokázáním toho, že svým aktivním jednání pozbyl držbu (tedy faktické ovládání věci s vůlí mít ji za svou vlastní) předmětných pozemků. Bylo tak na žalobkyni, aby svůj žalobní návrh podpořila tvrzeními a důkazy, v jejichž světle by se její požadavek na vyklizení mohl jevit důvodným, avšak za situace, kdy žalovaný připustil uchopení držby (tedy zásah do jejího vlastnického práva), bylo na něm, jak bylo uvedeno výše, aby se takovému požadavku bránil příslušnými tvrzeními a důkazními návrhy.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání nedůvodným a podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu