ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.175.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 175/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců a) PQS Estate, SE, IČ: 29080291, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, zast. JUDr. Annou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, b) Ing. Z. F., Ph.D., zast. JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, proti žalované Ing. Z. P., zast. Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o zaplacení 1.542.602,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 88/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č.j. 20 Co 554/2010-498, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci b) k rukám JUDr. Kateřiny Šebkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 41.599,80 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. 9. 2010, č.j. 6 C 88/2007-411, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 10. 2010, č.j. 6 C 88/2007-416, a opravného usnesení ze dne 14. 4. 2011, č.j. 6 C 88/2007-447, tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci a) 206.925,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a žalobci b) 1.542.602,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Současně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 237.010,- Kč a zákonného úroku z prodlení za dobu do 26. 5. 2007 a v rozsahu, v němž se oba žalobci domáhali zaplacení částky 1.542.602,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení společně a nerozdílně (výrok I.). Výroky II. – IV. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů vynaložených v řízeních před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná v letech 2004 až 2006 coby účetní (nejprve na základě smlouvy o dílo a následně v pracovním poměru) převedla z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelem byl žalobce b), na svůj účet v 15 případech celkovou částku 1.779.612,- Kč a poté z účtu, jehož majitelem byl právní předchůdce žalobce a), coby jeho zaměstnankyně ve 3 případech dalších 206.925,- Kč. V případě převodu částky 17.010,- Kč z účtu žalobce b), k němuž došlo v květnu 2005, se jednalo o výplatu mzdy za duben 2005. Ostatní převody žalovaná odůvodňovala existencí dohody, kterou měla uzavřít s žalobcem b) ústně v září 2001 v souvislosti s převodem jejího obchodního podílu ve společnosti Rakovnické hydraulické prvky s.r.o. o velikosti 2002/29450 odpovídajícího vkladu do základního kapitálu společnosti ve výši 2.002.000,- Kč na žalobce b) za sjednanou cenu 7.000,- Kč (písemná smlouva o převodu obchodního podílu uzavřena 10. 10. 2001). Dne 9. 1. 2002 přitom žalovaná a žalobce b) uzavřeli písemně dohodu, dle níž se žalobce b) pro případ převodu svého obchodního podílu ve společnosti Rakovnické hydraulické prvky s.r.o. na třetí subjekt zavázal uhradit žalované „dodatečné odškodnění“ odpovídající 10% obdržené úplaty. Na základě ústní dohody uzavřené s žalobcem b) v září 2001 měla mít žalovaná dle svých tvrzení dále právo na 10% podíl na zisku dosaženém žalobcem b) po zdanění ze všech jeho podnikatelských aktivit s výjimkou podílu na zisku ze společnosti Rakovnické hydraulické prvky s.r.o. Výplata jednotlivých částek přitom měla být odvislá od dílčích dohod uzavřených s žalobcem b). Žalovaná měla dosahovat podílu na zisku žalobce b) do doby, než vznikne obchodní společnost, v níž bude mít žalobce b) podíl v rozsahu 90% a žalovaná podíl v rozsahu 10%. Dle vyjádření soudního znalce z oboru ekonomika – účetní evidence částky převáděné žalovanou z účtu žalobce b) ve prospěch účtu žalované přibližně odpovídají 10% podílu na zisku žalobce b), ovšem před zdaněním. Odvolací soud z provedeného dokazování dovodil, že částky převáděné v letech 2004 až 2006 žalovanou z účtu, jehož majitelem byl žalobce b), ve prospěch jejího účtu představovaly (s výjimkou mzdy za duben 2005 ve výši 17.010,- Kč) plnění na základě ústně sjednané dohody. Dospěl přitom ovšem k závěru, že žalovaná neprokázala okolnost, že by se účastníci dohody určitým způsobem shodli na jejích podstatných náležitostech. Dohoda totiž postrádá náležitosti smlouvy o tichém společenství podle ustanovení §673 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obch. zák.“), jíž je tvrzeným obsahem nejbližší, neboť nevyjadřuje účast žalované coby tichého společníka nejen na zisku ale též na ztrátě společného podnikání; smlouva navíc nebyla uzavřena v písemné formě (§673 odst. 2 obch. zák.). Vzhledem k neurčitosti ujednání o tom, z jakého zisku měl být podíl žalované odvozován v období, kdy s žalobcem b) neprovozovala společné podnikání, nedostatku důkazů prokazujících existenci a obsah dílčích dohod žalované a žalobce b) o výši jednotlivých převáděných částek a se zřetelem ke skutečnosti, že výše převedených částek neodpovídá 10% podílu žalované na zisku žalobce b) po zdanění (jak mělo být ujednáno), odvolací soud dovodil, že měla-li být právním důvodem převodu peněžních prostředků z účtu, jehož majitelem byl žalobce b), ústní dohoda sjednaná v září 2001, jde o smlouvu, která byť by šlo o smlouvu nepojmenovanou podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – obč. zák.), je smlouvou neplatnou pro neurčitost. V důsledku převodů částek uskutečněných v letech 2004 až 2006 z účtu žalobce b) na účet žalované (s výjimkou mzdy za duben 2005) tak dle závěrů odvolacího soudu došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce b) plněním z neplatného právního úkonu (§451 obč. zák.). K námitce promlčení vznesené žalovanou odvolací soud shledal promlčeným pouze nárok žalobce b) na vydání částky 220.000,- Kč převedené na účet žalované dne 4. 3. 2004. Do dne zahájení soudního řízení (25. 4. 2007) totiž v případě uvedeného majetkového prospěchu získaného plněním z absolutně neplatného právního úkonu uplynula tříletá objektivní promlčecí doba (§107 odst. 2 obč. zák.). V případě ostatních převodů uskutečněných v době od 6. 5. 2004 pak dle závěrů odvolacího soudu ke dni zahájení soudního řízení tříletá objektivní promlčecí doba neuplynula. Neskončila přitom ani dvouletá subjektivní promlčecí doba, neboť žalobce b) se o těchto převodech prokazatelně dozvěděl až v roce 2006 z upozornění banky na duplicitní platby (§107 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud proto žalované uložil, aby žalobci b) vydala majetkový prospěch získaný převody peněžních prostředků z jeho účtu uskutečněnými v období od 6. 5. 2004 do 28. 6. 2006 na základě absolutně neplatné smlouvy v celkové výši 1.542.602,- Kč s příslušenstvím. Současně žalované uložil, aby žalobci a) vydala majetkový prospěch získaný převody peněžních prostředků z jeho účtu uskutečněnými v období od 7. 9. 2006 do 29. 11. 2006 bez jakéhokoliv právního důvodu v celkové výši 206.925,- Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části o zaplacení dalších 237.010,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Brojila pouze proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž jí bylo uloženo zaplatit žalobci b) 1.542.602,- Kč s příslušenstvím. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že z jejích účastnických výpovědí nevyplývá, že by se sjednaný 10% podíl na zisku měl odvíjet od společných podnikatelských aktivit žalované a žalobce b), jak uzavřel odvolací soud. Podává se z nich naopak, že měla mít 10% podíl na zisku z výlučného podnikání žalobce b), s výjimkou jeho zisků z účasti v obchodní společnosti Rakovnické hydraulické prvky s.r.o. Poukazovala na skutečnost, že v trestním řízení vedeném vůči ní pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měla dopustit předmětnými převody peněžních prostředků a ve kterém byla posléze zproštěna obžaloby, žalobce b) odmítl zprostit mlčenlivosti svědka Ing. Kočího, jenž měl vypovídat k obsahu schůzky konané mezi žalovanou a žalobcem b). Vytýkala odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu pominul závěry soudního znalce Ing. Josefa Nocara, jenž potvrdil, že převáděné částky odpovídají 10% podílu na zisku z podnikatelských aktivit žalobce b). Z okolnosti, že žalobce b) po dobu 2 let a téměř 9 měsíců ničeho nenamítal proti tomu, že jsou z jeho účtu odepisovány částky odpovídající 10% podílu na jeho zisku ve prospěch účtu žalované, dovolatelka dovozuje existenci platné dohody, na jejímž základě k odepisování částek docházelo. Žalovaná poukazovala rovněž na skutečnost, že vzhledem k nízkému počtu transakcí na dotčeném účtu měl žalobce b), jakožto jeho majitel, včas identifikovat případné nežádoucí pohyby peněžních prostředků. Zpochybňovala tím závěr odvolacího soudu, že se žalobce b) o předmětných peněžních převodech prokazatelně dozvěděl až ze zprávy banky v roce 2006. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce b) se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právních úkonů konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, č. sešitu 10 pod R 73/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zpochybňuje-li tedy dovolatelka závěr odvolacího soudu, že se žalovaná a žalobce b) konkrétním a určitým způsobem neshodli na způsobu vypořádání závazků žalobce b) vůči žalované souvisejících s převodem obchodního podílu žalované v obchodní společnosti Rakovnické hydraulické prvky s.r.o. na žalobce b), uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Ten je naplněn pouze tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění přitom nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Samotné hodnocení důkazů přitom dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze.
Dovolatelka konkrétně namítá, že odvolací soud vzal v úvahu okolnost, že její 10% podíl na zisku se měl odvíjet od výsledků jejího společného podnikání s žalobcem b), ačkoliv uvedený závěr z jejího účastnického výslechu nevyplývá. Byť se z jejích účastnických výpovědí (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. 3. 2008 a protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 17. 8. 2011) podává, že její podíl na zisku se měl odvíjet toliko od výsledků podnikání žalobce b) (a nikoliv od výsledků společného podnikání), je třeba mít na zřeteli, že odvolací soud svůj skutkový závěr o obsahu smluvního ujednání účastníků nezaložil pouze na tomto dílčím skutkovém zjištění, nýbrž na základě komplexního hodnocení všech provedených důkazů. Odvolacímu soudu je přitom třeba přisvědčit, že za situace, kdy obsah předmětné ústní dohody krom výpovědi žalované přímo nepotvrzuje žádný další důkaz (ať již listinný či ve formě svědecké výpovědi), částky odepisované z účtu žalobce b) neodpovídají 10% zisku z jeho podnikatelských aktivit po zdanění, jak interpretovala obsah dohody žalovaná, nýbrž 10% zisku před zdaněním, a není dán ani žádný důkaz o tom, že by účastníci vyjednávali o výši té které konkrétní vyplacené částky, jak dohoda dle tvrzení žalované rovněž předpokládala, nezbývá než uzavřít, že ani za pomoci výkladu projevu vůle účastníků nelze zjistit konkrétní a určitý obsah jejich ujednání o výši podílu žalované na zisku žalobce b). Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit námitka dovolatelky, že žalobce b) v trestním řízení odmítl zprostit mlčenlivosti svědka Ing. K., který se měl účastnit jejich vzájemné schůzky, neboť okolnost, že účastník využívá svých zákonných práv nelze vykládat v jeho neprospěch. Neobstojí ani poukaz dovolatelky na obsah vyjádření soudního znalce Ing. Josefa Nocara, jednak proto, že jeho závěry její verzi nepotvrzují (jak vysvětleno výše), jednak též proto, že žalovaná, která vykonávala účetnictví žalobců, měla přehled o výši jimi dosahovaného zisku a mohla tudíž výši odepisovaných částek přizpůsobovat vlastní představě o výši svého podílu na podnikání žalobce b). Při nedostatku jiných důkazů pak nelze obsah smluvního ujednání účastníků dovozovat ani z okolnosti, že žalobce b) žalované po dobu 2 let a 9 měsíců v odepisování předmětných částek nijak nezabraňoval. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. v posuzovaném případě z hlediska skutkových závěrů o obsahu ústní dohody ze září 2001 ujednané mezi žalobcem b) a žalovanou v souvislosti s převodem jejího obchodního podílu ve společnosti Rakovnické hydraulické prvky s.r.o. na žalobce b) tedy naplněn není.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že se žalobce b) o převodech předmětných částek realizovaných z jeho účtu žalovanou v době od 6. 5. 2004 dozvěděl až ze zprávy banky doručené mu v roce 2006, uplatňuje tím rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Při absenci jakéhokoliv jiného důkazu prokazujícího vědomí žalobce b) o tom, že z jeho účtu jsou odepisovány předmětné částky, je přitom bez ohledu na četnost transakcí na dotčeném účtu třeba přisvědčit výše uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu. Právní závěr odvolacího soudu, dle nějž pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby, v níž je právo na vydání bezdůvodného obohacení třeba uplatnit u soudu (§107 odst. 1 obč. zák.), je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž je vyžadována skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného a nepostačuje tak závěr o tom, že měl toliko možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve, přitom odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, roč. 2008, č. 6).
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že je rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolatelkou (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný. Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §142 odst. 1 má v dovolacím řízení plně úspěšný žalobce b) vůči žalované, jejíž dovolání bylo zamítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, sestávajících z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 34.080,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobci b) nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 41.599,80 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu