ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2375.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2375/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. P. , bytem L., T., zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresou pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, Nám. Republiky 3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 152/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, č. j. 23 Co 135/2012-99, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 12. 2011, č. j. 20 C 152/2010-82, kterým bylo určeno, že paní M. P., zemřelá, byla ke dni své smrti vlastníkem pozemku, nacházejícího se v kat. úz. L., obci L. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 12.600,- Kč) uloženy k platbě žalované ve prospěch žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je v posuzované věci na podání určovací žaloby dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. a že žaloba je také důvodná. Právní předchůdkyně žalobce M. P. byla ke dni svého úmrtí vlastníkem sporné nemovitosti, neboť tato jí byla rozhodnutím (přídělovou listinou) Okresního národního výboru ve Slaném ze dne 2. 5. 1957 přidělena podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Neprovedení intabulace (zápisu) vlastnického práva do pozemkové knihy netvořilo v rozhodné době překážku pro nabytí majetku. Žalobci svědčí též aktivní legitimace k podání předmětné žaloby; takové oprávnění náleží podle názoru nižších instancí každému potenciálnímu dědici.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírala o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, který spatřovala zejména v otázce, zda na podání žaloby o určení, že právní předchůdce (zůstavitel), který po sobě zanechal více dědiců, resp. právních nástupců těchto dědiců, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem určité věci, mají aktivní legitimaci pouze všichni potencionální dědici jako nerozluční společníci, nebo může být k podání takové žaloby aktivně legitimován i jen jeden z nich. Dále položila dovolacímu soudu otázku, zda v rámci rozhodování o nákladech řízení byly či jsou dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. v případě, kdy důvody sporu jsou založeny výhradně na nedbalosti (nečinnosti) žalobce, resp. jeho právních předchůdců. Dovolatelka proto žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Navrhoval, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013. Zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním (§21a odst. 2 o. s. ř.), podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Dovolání je přípustné.
Právní otázka aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby , prezentovaná v dovolání a v napadeném rozsudku odvolací instance, má v kontextu konkrétních okolností případu – řízení o určení vlastnictví právní předchůdkyně žalobce k tehdejšímu přídělu – charakter zásadního významu a zakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, dovodil-li, že právo podat žalobu o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem majetku, má jednotlivě každý potencionální dědic .
Pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; o nerozlučné společenství jde přitom pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby byl nárok uplatněn samostatně kterýmkoli ze společníků. Jestliže z hmotněprávních předpisů nevyplývá, že by předmět řízení nemohl být projednán ve vztahu ke kterémukoli ze společníků – zde případných pozdějších dědiců – samostatně, jde na jejich straně o společenství samostatné podle ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011).
Předmětné řízení směřovalo k určení, že právní předchůdkyně žalobce byla ke dni své smrti vlastníkem dotčeného majetku . K takové žalobě je oprávněn kterýkoli z potencionálních dědiců samostatně , neboť jde pouze o fázi předcházející dodatečnému projednání dědictví po zůstavitelce a výsledek předestřeného sporu nijak nepředjímá postavení žalobce v rámci dědického řízení, jež bude ohledně sporné nemovitosti následně vedeno. V tomto směru se tedy o nerozlučné společenství podle §91 odst. 2 o. s. ř. nejedná.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo rozsudku první instance) je i ve svém výsledném závěru v souladu s právním řádem, včetně obecných principů platné právní regulace a soudního rozhodování.
Soudy obou nižších stupňů založily své právní posouzení na existenci přídělového rozhodnutí Okresního národního výboru ve S. ze dne 2. 5. 1957, svědčícího ve prospěch paní M. P., právní předchůdkyně žalobce. Ze skutkových zjištění je také patrno, že sporný pozemek byl v restituci v roce 1993 příslušným pozemkovým úřadem vydán Ing. P. Š. jako oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a po jeho smrti připadl v dědickém řízení žalované (státu) jako odúmrť podle §462 obč. zák. – viz dědické usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2010, č. j. 32 D-479/2008-142.
Příděl v době jeho nabytí právní předchůdkyní žalobce (tj. v roce 1957) nebyl zapsán do pozemkové knihy a intabulace vlastnického práva nebyla provedena ani později. Předmětný pozemek byl však užíván jako zahrada paní M. P. a její rodinou až do současnosti. Žalobce vlastní spolu se svou matkou J. P. v blízkosti dotčeného pozemku v kat. úz. L. nemovitosti, konkrétně dům (objekt k bydlení) a stavební parcelu č. 133. Nejeví se jako pravděpodobné, že by stát sporný pozemek měl v úmyslu užívat či s ním právně nakládat pro své účely. Za takto nastolené situace je žádoucí, aby podanému určovacímu návrhu bylo vyhověno. Důsledkem tohoto postupu pak bude dodatečné projednání dědictví po M. P. (ohledně přidělené půdy) a následné provedení duplicitního zápisu v katastru nemovitostí (pro žalobce či jiné eventuální dědice M. P. a nadále pro žalovanou – jako právní podklad by zde figurovala dvě dědická rozhodnutí). S cílem odstranění takto vzniklého nežádoucího stavu pak bude nezbytné vést další řízení – o určení vlastnického vztahu k předmětnému pozemku, v němž dojde k posouzení otázky relevance právních titulů obou stran sporu. Vyloučení možnosti žalobce, potažmo případných dalších dědiců M. P., domoci se určení vlastnického práva vůči žalované, by s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nebylo přiléhavé. Nelze tu opomíjet princip individuální spravedlnosti, jež by byla v důsledku odepření soudní ochrany žalobcovu nároku výrazně narušena. Vyzdvižení individuální spravedlnosti nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu používanému při řešení právních otázek v majetkových věcech s restituční tematikou, mají-li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.
Právní posouzení věci nyní směřuje pouze k otázce určení, že právní předchůdkyně žalobce byla vlastníkem dotčeného pozemku ke dni svého úmrtí v roce 1968. Okolnosti nastalé později proto nejsou z hlediska daného sporu podstatné (podrobněji viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004). Právní hodnocení vlastnického titulu žalované (2010) dojde relevance až v pozdějším řízení o určení vlastnického práva , bude-li mezi státem a dědici M. P. vzhledem k následnému duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí vedeno. Nutno tu poznamenat, že vlastnictví právní předchůdkyně žalobce k přídělu z roku 1957 a její dobrá víra v platnost nabytí majetku jsou prokázány. Neprovedení intabulace vlastnického práva nabytého na základě přídělu (tj. rozhodnutím státního orgánu) v rozhodné době netvořilo překážku vzniku vlastnického vztahu k nemovitosti. Skutečnost, že žalobce v 90. letech nijak nezasahoval do restitučního řízení, vyznívajícího ve prospěch Ing. Š. (právního předchůdce žalované), považuje Nejvyšší soud za důsledek jeho nevědomosti o probíhající restituci, když sporný pozemek byl v řádném užívání jeho rodiny po desetiletí a on v tomto směru ve výkonu vlastnických oprávnění a v jeho obhospodařování nadále v dobré víře (spolu se svou matkou) pokračoval.
Z pohledu koherence judikatorní praxe a regulativní ideje spravedlivého rozhodování je dále namístě upozornit, že obdobný spor byl – na základě jinak totožných skutkových zjištění – veden Okresním soudem v Kladně (řízení sp. zn. 20 C 53/2011) z návrhu paní J. B. ohledně pozemku, sousedícího s předmětnou nemovitostí. Žalobě o určení vlastnického práva právní předchůdkyně tamní žalobkyně bylo také vyhověno, s tím, že následné odvolací řízení bylo pro zpětvzetí odvolání ze strany žalované zastaveno. Jednota právního řádu je přitom ohrožována v samém jádru, je-li o analogickém subjektivním nároku (právu) nestejně judikováno (srov. k tomu teze nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Všechny prezentované okolnosti ve svém souhrnu svědčí pro udržení právního závěru nižších instancí o určení vlastnictví M. P. ke spornému pozemku ke dni jejího úmrtí.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za použití ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku (zde žalobci), jsou-li pro tento postup shledány důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto dovolací soud spatřuje v nečinnosti M. P. a jejích právních nástupců, spočívající v nedostatku péče o zápis vlastnictví v pozemkové knize a posléze v příslušné evidenci nemovitostí, a vedoucí ke vzniku souzeného sporu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu