ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2570.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2570/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. D. , bytem K. V., K. Č. 8/1327, zastoupeného JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti žalované PALACE ENGEL ESTATE s.r.o. , IČ 264 75 332, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 25/35, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, o zaplacení 638.111,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 600.783,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 30/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2012, č. j. 19 Co 32/2012-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2012, č. j. 19 Co 32/2012-185, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, č. j. 27 C 30/2010-154, uložil žalované zaplatit žalobci částku 638.111,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 600.783,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce žalovanou částku vymezil jako zálohu na kupní cenu zaplacenou na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní, kterou jako budoucí kupující uzavřel se žalovanou jako budoucí prodávající dne 24. 7. 2007 na ve smlouvě konkrétně určenou bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na společných částech budovy, jakož i na pozemcích, na nichž se budova nachází. Dle smlouvy měla být kupní smlouva uzavřena do 14 dnů od doručení výzvy žalované žalobci, nejpozději však do 31. 12. 2008, tj. nejzazšího data předpokládaného vydání kolaudačního souhlasu. Do uvedené lhůty žalobci výzva k uzavření smlouvy doručena nebyla a žalobce o uzavření smlouvy ztratil zájem. Jelikož tímto odpadl právní důvod, na základě nějž plnil žalované, domáhal se vydání žalovanou nabytého majetkového prospěchu. Žalovaná jako svou obranu uplatnila započtení i vzájemný návrh, v jejichž rámci se po žalobci domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši zálohy na kupní cenu a rezervačního poplatku a dále náhrady škody, které na její straně vznikla v důsledku porušení povinností žalobcem. Svůj nárok zdůvodnila poukazem na skutečnost, že žalobce nesplnil své závazky vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to předně povinnost ještě před uzavřením kupní smlouvy zaplatit žalované doplatek kupní ceny nebo prokázat, že tuto cenu bude možné uhradit z hypotečního úvěru poskytnutého žalobci. Žalovaná dopisem ze dne 27. 5. 2009 informovala žalobce, že výstavba byla úspěšně dokončena a bude tedy možné uzavřít kupní smlouvu, na což žalobce reagoval až dne 22. 6. 2009 výzvou k vrácení zaplacených záloh, neúspěšná komunikace mezi účastníky následně vedla žalovanou k odstoupení od smlouvy dopisem ze dne 4. 11. 2009. Nepředložení dokumentů dokládajících, že žalobce disponuje dostatečnými prostředky k úhradě svých závazků, přitom dle žalované představovalo takové porušení smlouvy o smlouvě budoucí ještě před 31. 12. 2008, jež vylučovalo vznik povinnosti žalované zaslat žalobci výzvu k uzavření smlouvy. Prodlení na straně žalobce dle jejího mínění nastalo nejpozději na základě výzvy k uzavření smlouvy odeslané dne 17. 7. 2009, jež zůstala bez odezvy, pročež žalované nezbylo než od smlouvy odstoupit.
Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím závěrům. Dle ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí měla být kupní smlouva uzavřena nejpozději do 31. 12. 2008 po splnění všech podmínek uvedených ve smlouvě. Jelikož k uvedenému datu zaviněním žalované předmět koupě (bytová jednotka) neexistoval v právním ani faktickém smyslu, nemohla být v uvedené době smlouva uzavřena a žádná ze stran se ani nemohla domáhat nahrazení projevu vůle dle §50a odst. 2 obč. zák. Nemožnost plnění vedla v souladu s §50a odst. 3 obč. zák. k zániku závazku. Na pozdější změnu okolností spočívající v tom, že předmět koupě s odstupem téměř půl roku vznikl, již nelze brát zřetel, neboť závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl. Na plnění poskytnuté žalované je tak třeba pohlížet jako na bezdůvodné obohacení, jež je žalovaná povinna vydat žalobci, přičemž v daném případě je zřejmé, že k datu podání žaloby nedošlo k promlčení práva na jeho vydání. Soud dále poukázal na to, že ani jeden z dopisů žalované neobsahoval výzvu k uzavření kupní smlouvy, ale toliko výzvu k zaplacení doplatku na stanovený účet, aniž by takto byly vymezeny smlouvou o smlouvě budoucí podmínky uzavření smlouvy. Žalobce tudíž nebyl v prodlení a nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy žalovanou. K vzájemnému návrhu soud nadto konstatoval, že žalované vznikla škoda v důsledku prodlení s plněním jejích povinností ke dni 31. 12. 2008, nehledě na to, že krom škody spatřované v nákladech na údržbu a správu bytové jednotky nemohou být ostatní tvrzené majetkové újmy v příčinné souvislosti se zdůrazňovaným prodlením žalobce, neboť byly závislé výlučně na vůli žalované. Soud poukázal i na vnitřní rozpornost požadavku žalované, neboť v případě důvodnosti nároku na smluvní pokutu nemůže dle §545 odst. 2 obč. zák. požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě vyhověl a vzájemný návrh žalované zamítl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 3. 2012, č. j. 19 Co 32/2012-185, potvrdil „ve výrocích o věci samé a o vzájemném návrhu žalované“, změnil je ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečná a přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že nárok žalobce je v souladu s §451 a §456 obč. zák. důvodný, aniž by došlo k jeho promlčení, neboť žalobce si byl vědom rozhodných skutečností ke dni 1. 1. 2009, a dvouletá subjektivní promlčecí doba od tohoto data běžící tak byla zachována ke dni podání žaloby dne 1. 2. 2010. V dalším se však od právních úvah soudu prvního stupně poněkud odchýlil. Konstatoval, že hlavní (kupní) smlouva měla být uzavřena do 31. 12. 2008, aniž by bylo možno přisvědčit výkladu žalované, že se o takovouto lhůtu nejedná, neboť v opačném případě by na smlouvu o smlouvě budoucí bylo třeba pohlížet jako na neplatnou pro absenci stanovení lhůty. Nebyla-li smlouva v uvedeném termínu uzavřena, byl na místě postup dle §50a odst. 2 obč. zák., tedy podání žaloby na nahrazení projevu vůle. Žalobce však za daných okolností neměl povinnost reagovat na návrh kupní smlouvy předložený žalovanou po marném uplynutí této lhůty a žalovaná nemohla platně od smlouvy odstoupit, protože povinnost uzavřít kupní smlouvu žalobce již neměl. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvého stupně o změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák., pro niž nelze spravedlivě požadovat uzavření kupní smlouvy, neboť skutečnost, že předmět smlouvy neexistoval, zde byla od začátku. Za dané situace pak nemůže být důvodná ani námitka započtení, nemohla-li totiž žalovaná dne 4. 11. 2009 platně odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí, nemohla ani požadovat původně sjednanou smluvní pokutu pro případ odstoupení. Rovněž nárok na náhradu škody nelze pokládat za důvodný, neboť nebyla-li smlouva hlavní uzavřena ve sjednaném termínu především proto, že předmět koupě ještě neexistoval, a uzavření kupní smlouvy tak nebylo možné, nemohl žalobce porušit svou povinnost vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, a chybí zde příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním žalobce. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v meritorních výrocích jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že dovolacím soudem doposud nebyla řešena pro rozhodnutí odvolacího soudu stěžejní otázka, jakým způsobem se vypořádávají práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené dle §50a odst. 1 obč. zák., na jejímž základě nebyla ve stanovené době uzavřena hlavní smlouva, nepodala-li žádná ze stran žalobu na nahrazení projevu vůle. Dovolatelka současně poukázala na to, že k této otázce vyslovují jednotlivé senáty odvolacího soudu odlišné právní závěry. Za zásadně právně významnou pokládá i otázku, zda doba k uzavření smlouvy může být platně dohodnuta odkazem na splnění stanovených objektivních skutečností. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval její argumentací, dle níž nebyla doba uzavření kupní smlouvy stranami sjednána formou kalendářního data, ale určením ve smlouvě výslovně stanovených podmínek. Nesprávnou je dle ní i úvaha, dle níž by smlouva o smlouvě budoucí byla neplatná bez uvedení předpokládaného data kolaudačního souhlasu. Smlouva o smlouvě budoucí výslovně stanoví, že žalovaná jako budoucí prodávající je oprávněna vyzvat žalobce k uzavření kupní smlouvy po vydání kolaudačního souhlasu, přidělení čísla popisného, vkladu prohlášení vlastníka do katastru nemovitostí a po té, co budoucí kupující uhradí doplatek kupní ceny nebo prokáže, že disponuje dostatečnými prostředky k její úhradě. Vůlí stran bylo tedy stanovit dobu uzavření kupní smlouvy v návaznosti na skutečný stav výstavby a průběh plnění smlouvy o smlouvě budoucí oběma stranami. Datum 31. 12. 2008 bylo uvedeno čistě jako orientační. Podmínky stanovené smlouvou o smlouvě budoucí sice nebyly ke dni 31. 12. 2008 splněny, ovšem nestalo se tak pouze zaviněním žalované, neboť ani žalobce nesplnil svou povinnost uhradit doplatek kupní ceny nebo doložit dispozici s dostatečnými finančními prostředky.
Dovolatelka se domnívá, že doposud neřešenou je i otázka dopadů neexistence předmětu koupě ke dni uplynutí dohodnuté doby k uzavření smlouvy na závazek vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí. Dovolatelka označila závěry odvolacího soudu v tomto ohledu za nesprávné a nepřezkoumatelné a zdůraznila, že smluvní strany při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí výslovně vyjádřily vůli být vázány svými závazky i po 31. 12. 2008, stanovily-li ve smlouvě oprávnění žalobce jako budoucího kupujícího od smlouvy odstoupit, pokud nebude vydán kolaudační souhlas do 31. 6. 2009. Závěr odvolacího soudu o zániku smlouvy o smlouvě budoucí ke dni 1. 1. 2009 vychází z nesprávného posouzení smluvních ujednání a porušuje zákon, dovozuje-li zánik závazku bez opory v právních předpisech. V daném případě přitom není aplikovatelné ustanovení §575 obč. zák., neboť strany si dohodly možnost plnění po sjednaném čase dle §575 odst. 2 obč. zák.
Pochybení odvolacího soudu je dovolatelkou spatřováno i v posouzení právních následků marného uplynutí lhůty k podání žaloby na nahrazení projevu vůle jedné ze smluvních stran. Občanský zákoník nestanoví následky marného uplynutí této lhůty ve vztahu k existenci smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Dle dovolatelky je zřejmé, že závazky ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě zůstávají v platnosti po dobu určenou v §50a odst. 2 obč. zák. Opačný výklad, dle nějž by se okamžikem marného uplynutí lhůty stalo plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí bezdůvodným obohacením, by zásadně ohrozil vymahatelnost závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť poskytnutá plnění by v takovém případě musela být vrácena z titulu bezdůvodného obohacení a projev vůle by mohl být soudem nahrazen i za situace, v níž nemá druhá strana jistotu, že dojde k uhrazení kupní ceny.
Dovolatelka dále vytkla rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost v části týkající se jejího vzájemného nároku. Odvolací soud se dle dovolatelky ani nepokusil posoudit, zda byly splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu. Úvahu odvolacího soudu, že nedošlo-li k uzavření smlouvy především z důvodů na straně žalované, nemohl porušit žalobce své povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí, dovolatelka označila za nelogickou. Samotná neexistence předmětu koupě nemůže sama o sobě vyloučit možnost jakéhokoliv porušení smluvních ujednání žalobcem. Právní posouzení odvolacím soudem je tak nesprávné, zvláště neposoudil-li v rozporu s §420 obč. zák. splnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by Nejvyšší soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě lze dovolatelce přisvědčit, že na napadené rozhodnutí lze pohlížet jako na zásadně právně významné ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť závěry v něm vyslovené se odchylují od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu.
Předně je na místě poněkud korigovat závěry odvolacího soudu vyslovené k otázce vzniku bezdůvodného obohacení. Žalovaná částka byla vymezena jako záloha, kterou žalobce zaplatil žalované jako zálohu na budoucí koupi dle smlouvy o smlouvě budoucí, právním důvodem poskytnutí plnění byla tedy zamýšlená koupě. Záloha byla tudíž důvodnou platbou a to až do okamžiku, v němž bylo zřejmé, že zamýšlená smlouva nebude uzavřena (tedy, v němž byl vytvořen takový stav, z něhož bylo seznatelné, že zamýšlená kupní smlouva realizována nebude). Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005). Za tento okamžik přitom nelze pokládat datum, jež mělo být dle smlouvy o smlouvě budoucí nejzazším dnem uzavření realizační smlouvy, nebylo-li zde okolnosti, pro niž by již přepokládanou koupi nebylo možno realizovat. Jak rovněž plyne z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vznik bezdůvodného obohacení nelze v takovýchto případech spojovat ani s uplynutím jednoroční lhůty dle §50a odst. 2 obč. zák., ale s tím, že nastane stav, z nějž je evidentní, že koupě již nebude realizována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007). Tyto úvahy samozřejmě obstojí pouze, nejsou-li práva a povinnosti mezi budoucím prodávajícím a budoucím kupujícím smluvně upraveny odlišným způsobem (např. sjednáním možnosti odstoupení od smlouvy či rozvazovací podmínky) či nepůjde-li o případy, na něž by dopadalo ustanovení §50a odst. 3 obč. zák. Vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované ovšem nelze bez dalšího spojovat s termínem stanoveným smlouvou o smlouvě budoucí pro uzavření smlouvy realizační, jak bylo výše uvedeno. Ustanovení §50a obč. zák. umožňující účastníkům učinit písemně závazek, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se dohodnou, dává stranám této smlouvy možnost, aby se v případě, že nedojde do dohodnuté doby k uzavření předpokládané smlouvy, mohly ve lhůtě jednoho roku od daného termínu domáhat nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Po tuto dobu se tak právo na uzavření smlouvy stává soudně vymahatelným nárokem. Dané ustanovení dále uvádí, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniká při takové změně okolností, při níž nelze spravedlivě požadovat uzavření smlouvy. Nevyplývá z něj ovšem, jak v podstatě naznačuje ve svém posouzení soud odvolací, že by již uplynutím dohodnuté doby závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí bez dalšího zanikly, a v podstatě se přeměnily pouze v soudně vymahatelný nárok na uzavření smlouvy, jenž po roce prekluduje. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2003), že nepředložením návrhu budoucí smlouvy nezaniká závazek uzavřít smlouvu, tak by tomu bylo jen v případě platného odstoupení od smlouvy (eventuálně v případě jejího zániku v důsledku jiné právní skutečnosti).
Dále je třeba uvést, že zhodnotil-li odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně jako dostatečná a spolehlivá, aniž by je jakkoliv pozměnil či doplnil, pak bylo na místě zohlednit při posouzení práv a povinností účastníků i to, jak dle v řízení zjištěného obsahu smlouvy byla upravena jejich vzájemná práva a povinnosti; tedy zabývat se i vázaností povinnosti budoucího prodávajícího vyzvat budoucího kupujícího k uzavření smlouvy nejpozději do jednoho měsíce na splnění smluvených podmínek, tj. vydání kolaudačního souhlasu (k čemuž mělo dojít do 31. 12. 2008), přidělení čísla popisného, vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí a splnění závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí budoucím kupujícím (uhrazení zálohy a doplatku, případně prokázání zajištění prostředků k úhradě doplatku hypotečním úvěrem). Je na smluvních stranách, aby si při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí upravily vzájemné vztahy způsobem, jenž bude odpovídat jejich představám o tom, za jakých vzájemně provázaných podmínek chtějí uzavřít realizační smlouvu. Těmito podmínkami nemusí být pouze stanovení určitého termínu, k němuž se váže předpokládané uzavření realizační smlouvy. Při posouzení práv a povinností smluvních stran je pak nutno vycházet z veškerých ujednání obsažených ve smlouvě a tato vyložit v souladu s pravidly obsaženými v §35 obč. zák. V obecné rovině přitom nelze a priori vyloučit sepjetí počátku běhu lhůty pro uzavření smlouvy realizační s určitou událostí (srov. např. případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008). Zohlednil-li odvolací soud ve svých úvahách pouze ustanovení, dle nějž měl být kolaudační souhlas vydán do 31. 12. 2008, aniž by se jakkoliv vypořádal s významem dalších ujednání týkajících se předpokladů uzavření realizační smlouvy pro posouzení práv a povinností účastníků, nelze jeho právní posouzení věci pokládat i z tohoto důvodu za správné. Jelikož v případě přípustného dovolání přihlíží dovolací soud i k procesním nedostatkům představujícím vady řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (tj. dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze v tomto směru shledat opodstatněnou i výtku dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací argumentací poukazující na smluvní ujednání, dle nichž žalobce mohl od smlouvy odstoupit, nebude-li vydán kolaudační souhlas do 31. 6. 2009. Jak již dříve ve svých rozhodnutích upozornil Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1969, svazek 26/2004), přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu si žádá, aby soud v odůvodnění svého rozhodnutí reflektoval (přihlédl k nim, či je vyvrátil) odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Jelikož zmíněnou výtkou se žalovaná snažila poukázat na pro posouzení věci významné skutečnosti, soudem prvního stupně navzdory provedení příslušného důkazu v rámci právního posouzení věci (v tomto případě stanovení práv a povinností stran smlouvy o smlouvě budoucí) nezohledněnými, bylo na místě, aby se s touto námitkou vypořádal soud odvolací – přihlédl k ní, popř. vysvětlil, proč ji nepokládá za případnou.
Již z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aniž by se blíže zabýval dalšími dovolacími námitkami směřujícími proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť bude na odvolacím soudu, aby se věcí zabýval s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům a při jejich zohlednění reagoval na námitky žalované týkající se práv a povinností účastníků plynoucích ze smlouvy, jakož i z jejího porušení, a to i těch, na nichž žalovaná staví svou procesní obranu v podobě vzájemného návrhu.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu