ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2617.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2617/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. M. Č. , bytem P., adresa pro doručování P., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské nám. 458, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 23.143.461,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 61/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2012, č. j. 13 Co 89/2011-393, takto:
I. Na straně žalované bude v řízení pokračováno s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 2. 2009, č. j. 6 C 61/2006-336, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 23.143.461,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 23.143.461,- Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk způsobený jednáním právního předchůdce žalované (Pozemkového fondu České republiky), v jehož důsledku nedošlo k nabytí spoluvlastnického podílu na části pozemku katastrálního území J. o výměře 203.602 m2, byť o jeho koupi bylo ve smyslu ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. ve znění účinném do 24. 7. 2001 včas požádáno. Majetková újma má přitom spočívat ve ztrátě majetkového přínosu v hodnotě rozdílu mezi cenou, za níž měl žalobce spoluvlastnický podíl dle nabídky Pozemkového fondu České republiky nabýt, a tržní hodnotou tohoto podílu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce, coby soukromě hospodařící rolník, jemuž byl smluvně postoupen nárok na vydání náhradních zemědělských pozemků (§11 odst. 2 zák. o půdě), dne 3. 4. 2001 požádal Pozemkový fond České republiky na základě jeho nabídky (vyhlášené dne 6. 3. 2001) o převod spoluvlastnického podílu k předmětné pozemkové části. Jelikož ovšem ve stavebním řízení zahájeném na návrh Pozemkového fondu České republiky dne 5. 2. 2001 nedošlo k rozdělení pozemku katastrálního území J. a vydělení části, jež dle nabídky měla být předmětem převodu (rozhodnutím Městského úřadu v Hostivici ze dne 14. 6. 2001, č. j. SÚ-1821/01-Ga, jež nabylo právní moci dne 10. 7. 2001, bylo územní řízení zastaveno s tím, že se územní rozhodnutí o dělení pozemku nevydává), žádosti žalobce o převod spoluvlastnického podílu k předmětné pozemkové části nebylo vyhověno. Pozemkový fond České republiky následně kupní smlouvou uzavřenou dne 2. 12. 2002 nerozdělený pozemek katastrálního území J. prodal obci Jeneč, jež dne 16. 5. 2001 požádala o jeho převod ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. Na základě těchto skutečností odvolací soud dovodil, že škoda v podobě ušlého zisku ve výši rozdílu mezi cenou, za kterou žalobce mohl dle akceptované nabídky Pozemkové fondu České republiky nabýt spoluvlastnický podíl k dotčené pozemkové části, a tržní cenou tohoto spoluvlastnického podílu, vznikla již dne 10. 7. 2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o rozdělení pozemku, neboť od uvedeného okamžiku bylo zřejmé, že k rozdělení pozemku a jeho převodu dle žalobcem přijaté nabídky nedojde. Dle názoru odvolacího soudu tak uvedeným okamžikem počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (§106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Jelikož žalobce uplatnil svůj nárok u soudu až dne 7. 6. 2005, shledal jej odvolací soud k námitce žalované strany ke dni zahájení soudního řízení promlčeným. Odvolací soud uzavřel, že nárok je promlčen též v dvouleté subjektivní promlčecí době, neboť žalobce se o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne 21. 9. 2001 při jednání se zástupci Pozemkového fondu České republiky a obce Jeneč ohledně převodu předmětné pozemkové parcely (§106 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že uplatněný nárok promlčen není, neboť škoda v podobě ušlého zisku způsobená tím, že na žalobce nebyl převeden spoluvlastnický podíl k pozemku nabízený k prodeji Pozemkovým fondem České republiky, vznikla teprve dnem 2. 12. 2002, kdy Pozemkový fond České republiky pozemek převedl na obec Jeneč. Ke dni zahájení soudního řízení (7. 6. 2005) tudíž objektivní tříletá promlčecí doba dosud neuplynula. Vzhledem ke skutečnosti, že škoda vznikla až 2. 12. 2002, zpochybňoval rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet již dne 21. 9. 2001. Tvrdil přitom, že se o vzniku škody dozvěděl až v roce 2004. V uplatnění námitky promlčení spatřoval též rozpor s dobrými mravy. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Vzhledem k tomu, že původní žalovaný Pozemkový fond České republiky po zahájení dovolacího řízení ztratil způsobilost být jeho účastníkem, rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §107 odst. 1, 3 o. s. ř., že v řízení bude nadále pokračováno s jeho procesní nástupkyní Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, která s účinností od 1. 1. 2013 vstoupila do práv a povinností zaniklého Pozemkového fondu České republiky (§22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na náhradu škody uplatnit u soudu, počala běžet dnem 10. 7. 2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o rozdělení pozemku, neboť od uvedeného okamžiku bylo zřejmé, že k rozdělení pozemku a převodu jeho části na žalobce dle přijaté nabídky nedojde. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pak počala běžet dnem 21. 9. 2001, kdy se žalobce při jednání se zástupci Pozemkového fondu České republiky a obce Jeneč dozvěděl o vzniklé škodě i o tom, kdo za škodu odpovídá.
Teorie i praxe chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/71). Majetkovou hodnotu samozřejmě má i věc - nemovitost. Dojde-li k její ztrátě či zničení, vzniká vlastníkovi věci skutečná škoda, spočívající v hodnotě (tržní ceně) věci v době, kdy ke ztrátě nebo zničení došlo (§443 obč. zák.). Naopak, nenabyl-li ten, kdo byl oprávněn, vlastnictví k věci, ztratil tím majetkový přínos, neboť jeho majetkový stav se o tuto hodnotu nezvětšil. Charakter ušlého zisku může proto mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti, jež na poškozeného měla být převedena. Poškozenému tak mohl ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi kupní cenou, za níž měl nemovitost nabýt, a hodnotou nemovitosti, neboť tím, že nemovitost nenabyl, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že koupí nemovitosti k očekávanému majetkovému přírůstku dojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1727, svazek 24, ročník 2003). Právo na náhradu škody se s ohledem na požadavek právní jistoty promlčí nejpozději za tři roky, jde-li o škodu způsobenou z nedbalosti, popř. o škodu, za kterou se odpovídá objektivně, nebo za deset let, jde-li o škodu způsobenou úmyslně (nerozhoduje, jde-li o úmysl přímý či nepřímý – eventuální). Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (§106 odst. 1 obč. zák.) je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoliv z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001).
V projednávané věci je uplatňován nárok na náhradu ušlého zisku spočívajícího ve ztrátě majetkového přínosu způsobené tím, že Pozemkový fond České republiky nabízený spoluvlastnický podíl k předmětné pozemkové části nepřevedl na žalobce, jenž o něj včas projevil zájem, nýbrž posléze jakožto součást pozemkové parcely č. 520/1 katastrálního území Jeneč na obec Jeneč. Majetková újma (škoda) záležející v tom, že u žalobce nedošlo k očekávanému rozmnožení majetkových hodnot (nabytí spoluvlastnického podílu k pozemku za výhodnou cenu), přitom v posuzovaném případě vznikla již okamžikem, kdy bylo stavebním úřadem pravomocně rozhodnuto o tom, že pozemková parcela, jejíž součást měl převáděný pozemek tvořit, rozdělena nebude. Od tohoto okamžiku totiž již bylo zřejmé, že žalobce spoluvlastnický podíl za podmínek vyplývajících z nabídky Pozemkového fondu České republiky nebude moci nabýt. Ke škodě, jejíž náhrady se žalobce domáhá, tudíž došlo již dne 10. 7. 2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o rozdělení pozemku, a nikoliv až dnem 2. 12. 2002, kdy byla předmětná pozemková parcela jako celek převedena na obec Jeneč. Od 10. 7. 2001 tedy počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (§106 odst. 2 obč. zák.). Subjektivní dvouletá promlčecí doba pak ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. počala běžet nejpozději dne 21. 9. 2001, kdy se žalobce, jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně, při jednání se zástupci Pozemkového fondu České republiky a obce Jeneč dozvěděl o vzniklé škodě (o tom, že dotčená pozemková parcela nebude rozdělena a nebude tak moci být na něj převedena její část, o níž projevil zájem) a věděl i o tom, kdo za škodu odpovídá (Pozemkový fond České republiky, jenž nedostál své nabídce). Ke dni zahájení soudního řízení (7. 6. 2005) byl tedy nárok žalobce na náhradu škody promlčen jak v objektivní tříleté tak též v subjektivní dvouleté promlčecí době. Závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku tedy odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Za situace, kdy žalobce nejpozději od 21. 9. 2001 věděl o tom, že Pozemkový fond České republiky na něj spornou pozemkovou část nepřevede, a nebyl žalovanou stranou žádným způsobem ujišťován o tom, že by snad k převodu mohlo dojít kdykoliv v budoucnu, pak bylo pouze na něm, aby svůj nárok uplatnil z hlediska běhu zákonné promlčecí doby včas (žalovaná strana uplynutí promlčecí doby nezavinila). Námitka dovolatele, že vznesení námitky promlčení v posuzovaném případě odporuje dobrým mravům, tudíž za daných skutkových okolností důvodnou není (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu