ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2696.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2696/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného Prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 221/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. 64 Co 5/2012-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2011, č.j. 10 C 221/2009-77. Soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že je žalobce spoluvlastníkem ideální ½ budovy č.p. 922 na pozemku parc. č. 2135 a pozemku parc. č. 2135, obojí v kat. úz. V., zapsáno pro obec Praha na LV č. 1783. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dovodily, že žalobce oproti svým tvrzením není vlastníkem nemovitostí, jenž by mohl založit svůj vlastnický titul na aplikaci ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce totiž nenabyl do 31. 12. 1949 vlastnictví k předmětným nemovitostem (tzv. historický majetek obcí), ale nemovitosti byly jeho (státnímu) orgánu až v roce 1950 svěřeny pouze do správy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého zástupce dovolání. Žalobce tvrdil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel podrobně namítá, že odvolací soud měl rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci posoudit jako přídělovou listinu splňující náležitosti podle dekretu č. 108/1945 Sb., a v důsledku toho naplňující skutkovou podstatu §2a zákona č. 172/1991 Sb. Další obsah dovolání se s poukazy na judikaturu podrobně zabývá důvody zařazení ustanovení §2a do příslušného zákona jeho novelou č. 114/2000 Sb. Zdůrazňuje se, že rozhodnutí o přídělu ze strany Ústředního národního výboru hlavního města Prahy je veřejnoprávním rozhodnutím a pravomoc civilního soudu je posoudit toto rozhodnutí je omezena vzhledem k vymezení soudní pravomoci v §7 o. s. ř. Dovolatel proto navrhl, aby byly oba rozsudky nižších instancí zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil prostřednictvím své odborné složky a navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v otevřené lhůtě advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ještě před meritorním přezkumem věci však byl dovolací soud povinen posoudit, zda je při shodě rozsudků nižších instancí dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího osudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví obcí nemovitosti vyjmenované v jednotlivých odstavcích tohoto ustanovení, které byly obcím přiděleny státem podle dekretů prezidenta republiky, mj. podle dekretu č. 108/1945 Sb. Podle §2a odst. 2 téhož předpisu přecházejí nemovitosti uvedené v odstavci 1 do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.
Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 2898/12 , v němž přezkoumával na základě podané ústavní stížnosti též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, že po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabýt žádný majetek a národní výbory byly pouze pověřeny správou národního majetku. K přechodu vlastnictví na obce podle zákona č. 114/2000 Sb., tedy podle novely zákona č. 172/1991 Sb., sice může dojít, avšak v intencích důvodové zprávy k novele je též podstatné, zda obce do zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily. Pokud nikoli a správním rozhodnutím vydaným po datu 1. 1. 1950 bylo rozhodnuto již jen o správě národního majetku přidělením nemovitostí do správy národního výboru, není uplatněný návrh obce na určení vlastnictví k nemovitostem důvodný.
Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003 , že v posuzované věci bylo při rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci použito předtisku, který měl z hlediska nabytí majetku obcí právní účinky jen do 31. 12. 1949. Text, který byl dopsán v závěru rozhodnutí, vydaného 12. 6. 1951, odpovídá tehdy platné zákonné úpravě a znamená, že se již rozhodovalo nikoli o tzv. historickém majetku obcí, ale o převodu správy národního majetku příslušnému státnímu orgánu.
S odkazem na posledně citované rozhodnutí dovodil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011 , že rozhodl-li příslušný národní výbor dne 30. 9. 1950, tedy v době po 1. 1. 1950 a po nabytí účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., po právní stránce o přidělení konfiskovaných nemovitostí orgánu státu oprávněnému k jejich správě, nemohly se tyto nemovitosti stát ke dni 31. 12. 1949 vlastnictvím obce. Právní relevanci postrádá použití předtisku o odevzdání konfiskovaného majetku obci a zákon č.172/1991 Sb., v tomto případě jeho ustanovení §2 odst. 1, nelze aplikovat.
V nyní posuzované věci došlo k použití právě již zmíněného předtisku (formuláře rozhodnutí původně Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy); předmětné nemovitosti byly rozhodnutím ze dne 12. 6. 1951 vyňaty z přídělového řízení (podle přiloženého seznamu) a převedeny do správy Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, který ostatně citované rozhodnutí sp. zn. U II – 2001/51 vydal. Jde tedy o situaci, která je obdobná judikátům citovaným výše. Jestliže odvolací soud vycházel z jejich právních závěrů a straně žalující nevyhověl, pak postupoval v souladu s hmotným právem i konstantní judikaturou.
Dovolání žalobce tedy nelze přiznat přípustnost z hlediska zásadního právního významu posuzované věci a Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Podle výsledku řízení byl sice v intencích §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. úspěšný žalovaný, žádné náklady řízení mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu