ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2739.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2739/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Mgr. L. K., se sídlem H. K., insolvenční správkyně dlužníka Ing. A. V., bytem H. K., zastoupené JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1013, proti žalované ZVČ, s. r. o., IČO 25292315, se sídlem Hradec Králové, Bratří Štefanů 499, zastoupené JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343, o zaplacení 4.531.945,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 128/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2012, č. j. 47 Co 33/2012-322, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2012, č. j. 47 Co 33/2012-322, se zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2011, č. j. 17 C 128/2008-273, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Původní žalobce Ing. A. V. se domáhal žalobou podanou dne 7. 5. 2008, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit mu částku 4.531.945,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako pronajímatel uzavřel dne 5. 1. 2003 se žalovanou nájemní smlouvu na dobu neurčitou o nájmu části parcely v k. ú. S. P. v H. K. (dále jen „pozemek“). Předmětem smlouvy byla část pozemku o výměře 3.625 m2 z celkové výměry 4.076 m2. Nájemné bylo stanoveno ve výši 320 Kč/m2 ročně, splatné najednou za celý kalendářní rok do 15 dnů od odeslání faktury. Žalobce se domáhal zaplacení nájemného za roky 2004 až 2006 a část roku 2007 do doby, kdy pozemek prodal třetí osobě.
Usnesením ze dne 5. 11. 2009, č. j. 38 Co 170/2009-163, Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2009, č. j. 17 C 128/2008-87, kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem, podle něhož je předmětná nájemní smlouva neplatná, neboť byla za žalovanou podepsána pouze jedním jednatelem, ačkoli podle zápisu v obchodním rejstříku měli za žalovanou jednat dva jednatelé v případě, kdy hodnota úkonu přesáhla 500.000,- Kč. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby nárok původního žalobce posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
V dalším řízení Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 17 C 128/2008-273, uznal žalovanou povinnou zaplatit původnímu žalobci částku 229.470,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu posoudil nárok původního žalobce podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Dospěl k závěru, že původní žalobce neunesl důkazní břemeno k otázce rozsahu užívání předmětného pozemku, a proto vyšel z toho, že žalovaná uznala pouze užívání části pozemku o výměře 806 m2. Protože účastníci řízení nenavrhli k prokázání výše nároku znalecký posudek, odhadl soud prvního stupně obvyklé nájemné za pozemek podle nájemních smluv o nájmech nezpevněných ploch v předmětné lokalitě, které předložili účastníci. Z tam dohodnutých sazeb vypočetl průměr, čímž výši bezdůvodného obohacení určil sazbou 80,- Kč/m2 ročně. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k námitce promlčení, vznesené žalovanou, pročež s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku nepřiznal původnímu žalobci nárok za období od 1. 1. do 6. 5. 2004.
Usnesením ze dne 20. 4. 2011, č. j. KSHK 45 INS 11254/2010-B-10, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové na majetek původního žalobce konkurs. Insolvenční správkyně navrhla pokračování v řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 47 Co 33/2012-322, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil, ztotožniv se s jeho skutkovými i právními závěry.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domáhala se zrušení rozsudků soudů obou stupňů v plném rozsahu. Přípustnost dovolání spatřovala v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítala, že:
a) závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy je nesprávný, neboť
i. smlouva o nájmu pozemku nemusí být uzavřena v písemné formě. Je-li písemná forma dána dohodou stran, zakládá její absence pouze relativní neplatnost smlouvy podle §40a obč. zák. Žalovaná se přitom nemůže dovolávat relativní neplatnosti smlouvy, protože ji sama způsobila. Navíc se neplatnosti dovolala až po zahájení soudního řízení v roce 2009, a proto je její právo dovolat se relativní neplatnosti již promlčeno;
ii. nájemné nemá charakter opětujícího se plnění ve smyslu §160 odst. 2 o. s. ř., a proto na předmětnou nájemní smlouvu nedopadá povinnost žalovaného jednat dvěma jednateli, neboť se neuplatní pravidlo zapsané v obchodním rejstříku, že u opakujících se plnění se – pro účely omezení samostatného jednatelského oprávnění částkou 500.000,- Kč - hodnota úkonu vypočítává z plnění za první tři roky;
iii. v době podpisu nájemní smlouvy byl původní žalobce zároveň jednatelem žalobkyně. Na nájemní smlouvě se tak nacházejí podpisy dvou jednatelů, jak požaduje společenská smlouva. Navíc je zde ještě otištěno razítko původního žalobce, což lze považovat za náhradu podpisu mechanickými prostředky ve smyslu §40 obč. zák.;
b) nárok žalobce není promlčen, neboť podle nájemní smlouvy byla splatnost nájemného podmíněna vystavením faktury s lhůtou splatnosti. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 5241/2007. Žalovaná užívala pozemek až do února r. 2008, kdy jej na výzvu nového vlastníka vyklidila;
c) při určení výše nároku odvolací soud odhlédl od skutečnosti, že strany nájemní smlouvy si dohodly rozlohu pronajaté části pozemku 3.652 m2 a cenu nájmu 320,- Kč/m2 ročně. Sama žalovaná ostatně v komunikaci s novým vlastníkem pozemku projevila ochotu platit mu nájemné 180,- Kč/m2 ročně. Jako tržní cena by měla být respektována ta, kterou si dohodly strany smlouvy, nikoli průměr cen okolních pozemků. Soud prvního stupně ostatně do výpočtu zahrnul i pronájem travnaté plochy za 40,- Kč/m2 ročně, přestože uvedená plocha má pouze estetický význam;
d) soud prvního stupně i odvolací soud pochybily v otázce rozlohy žalovanou užívané plochy, když nepřihlédly k listině z 9. 1. 2008, v níž jednatel žalované sděluje novému vlastníkovi pozemku, že zeminu, kterou žalovaná na pozemek navezla, odklidí. Žalovaná potom skutečně pozemek na vlastní náklady vyklidila, o čemž byly do soudního spisu založeny fotografie stavu před vyklizením a po něm. Nový vlastník přitom jako svědek potvrdil, že od žalované převzal celý pozemek, nikoli pouze 806,- m2.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V projednávané věci ovšem soud prvního stupně rozhodl (resp. práva a povinnosti účastníků posoudil) na základě závazného právního názoru jinak než ve svém předchozím rozsudku pouze co do nároku původního žalobce ve výši 229.470,- Kč s příslušenstvím, v níž bylo původnímu žalobci vyhověno. Uvedená část výroku rozsudku soudu prvního stupně však nebyla napadena odvoláním a nabyla tak samostatně právní moci.
Přípustnost dovolání proto může být založena jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v rozsahu, který byl předmětem řízení u odvolacího soudu, stejně jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci, jímž žalobu rovněž zamítl. Podle předeslaného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Argumentace dovolatele sub a/ - i/, týkající se neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro nedostatek formy, je pro projednávanou věc nerozhodná. „ Posouzení, zda osoba, která jménem právnické osoby písemný právní úkon učinila, byla k tomuto oprávněna, [totiž] není otázkou dodržení písemné formy právního úkonu, nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním úkonem vázána či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 940/2006). Způsob jednání jménem společnosti, upravený ve společenské smlouvě a zapsaný v obchodním rejstříku, musí být dodržen bez ohledu na to, zda je pro předmětný právní úkon předepsána určitá forma, jinak nejde o projev vůle společnosti (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, kde se jednalo o pronájem lešenového materiálu).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „ případy, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení §133 odst. 2 obch. zák., neboť v tomto případě jde o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení §133 odst. 1 obch. zák. […] Jestliže tedy [jednatel] učinil projev vůle směřující k uzavření smlouvy sám, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod č. 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že původní žalobce (který byl v době uzavření smlouvy rovněž jednatelem žalované), smlouvu rovněž podepsal, nicméně v roli pronajímatele (srov. k tomu mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009). Text předmětné nájemní smlouvy (srov. záhlaví, kde je původní žalobce uveden jako pronajímatel, zatímco jako nájemce je uvedena žalovaná „ zastoupená jednatelem Miroslavem Matouškem “), jakož i rozložení podpisů na ní (původní žalobce je podepsán u natištěného svého jména a razítka se svým jménem a adresou bydliště, zatímco u razítka žalované je natištěno jméno jednatele Miroslava Matouška s jeho podpisem) neumožňuje učinit závěr, že by původní žalobce jednal nikoli jenom jménem svým jako pronajímatele, nýbrž rovněž jménem žalované jako nájemce.
Námitka sub a/ - ii/, podle níž nájemné nemá charakter opětujícího se plnění ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř., je zjevně nedůvodná už proto, že samotné jednotlivé splátky nájemného podle čl. III odst. 1 předmětné smlouvy činily 1.160.000,- Kč ročně, a překračovaly tak limit stanovený pro samostatné jednání jednatele společenskou smlouvou a zapsaný v obchodním rejstříku. Přepočet výše nájemného na jednotlivé měsíce, jímž dovolatelka argumentuje, nemá v úpravě jednání jménem společnosti ve společenské smlouvě, zapsané v obchodním rejstříku, žádný podklad, a proto rovněž úvahy dovolatelky o povaze nájemného jako opakujícího se plnění jsou pro projednávanou věc nerozhodné.
Za situace, kdy předmětná nájemní smlouva žalovanou nezavazuje, nezavazuje ji ani ujednání o době placení nájemného v uvedené smlouvě. Rozhodná proto není ani argumentace žalovaného sub b/.
Ze shora uvedeného plyne, že námitky sub a/ a b/ přípustnost dovolání založit nemohou.
Při určování výše bezdůvodného obohacení (námitka dovolatele sub c/) postupoval odvolací soud podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu: „ Výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; na případy bezdůvodného obohacení užíváním pozemků pak Nejvyšší soud uvedený právní názor aplikoval např. v rozsudku ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009).
Důvody, proč nelze při určování obvyklého nájemného vycházet (pouze) z výše dohodnuté v neplatné smlouvě, vysvětlil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, tak, že „[ú] častníci si totiž (ať už úmyslně v důsledku vzájemných vztahů, nebo i neúmyslně při neznalosti tržních podmínek) mohou dojednat cenu, která obvyklému nájemnému neodpovídá. Dohodnutá cena rovněž nemusí odpovídat změnám na trhu po dobu užívání.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ani vyřazení sazby nájemného za „venkovní travnatou plochu za halou“ podle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2006 mezi správcem konkursní podstaty JUDr. Jiřím Hartmannem a společností COLOR CAR, s. r. o., ve výši
40,- Kč/m2 by nevedlo ke změně ve výši obvyklého nájemného, neboť v předmětné době byly (dle soudem prvního stupně ze srovnání vyřazených nájemních smluv) pronajímány za sazbu nájemného odpovídající závěrům soudu prvního stupně rovněž zpevněné plochy (např. v nájemní smlouvě ze dne 1. 7. 2006 pronajal správce konkursní podstaty JUDr. Jiří Hartmann společnosti COLOR CAR, s.r.o., „odstavné prostory před dílnou“ za 60,- Kč/m2 ročně, táž sazba je uvedena u zpevněných ploch ve smlouvě ze 27. 9. 2009 mezi JUDr. Jiřím Hartmannem a společností C. BECHSTEIN EUROPE, smlouvou ze dne 12. 12. 2002 pronajala společnost Voseček – VOS, s. r. o. žalované odstavnou plochu za 80 Kč/m2). Vyšší nájemné bylo dohodnuto jedině ve smlouvách z devadesátých let, které soudy nižších stupňů do svých úvah správně nezahrnuly.
Dovolání je nicméně i tak přípustné, a to proto, že odvolací soud postupoval při posuzování rozsahu bezdůvodného obohacení (tj. rozlohy užívané plochy) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
D. Důvodnost
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „b ezdůvodné obohacení […] vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod.).“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, nebo ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a rovněž ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007). Obdobně vzniká bezdůvodné obohacení i tomu, kdo udržuje takový faktický stav, který vlastníkovi neumožňuje užívání jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, kde se jednalo o vnitřní plochu křižovatky).
V projednávané věci se soudy nižších stupňů otázkou užívání předmětného pozemku ve shora uvedeném smyslu nezabývaly. Přitom z výpovědí některých svědků vyslechnutých soudem prvního stupně (zejm. J. B., J. M., P. S., č. l. 76-77 spisu) vyplynulo, že přinejmenším po část žalovaného období byl předmětný pozemek zaměstnanci žalované zamykán. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů rovněž není zřejmé, zda charakter užívání části pozemku žalovanou znemožňoval užívání zbývající části pozemku žalobcem. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu napadeném odvoláním i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu