ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2836.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2836/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. K. , bytem v O., zastoupené JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova 371/19, proti žalovanému ČR – Státnímu pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a , o určení výše nároku oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb ., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 233/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2012, č. j. 14 Co 140/2012-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 1. 2012, č. j. 6 C 233/2010-76, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že výše nároku žalobkyně na vydání náhradních pozemků žalovaným souvisejícího s rozhodnutím Magistrátu města Ostravy, Pozemkového úřadu ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. PÚ/R-201-31/97-Ku, činí celkem 11,599.150,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně má za to, že nevydané pozemky, za které náhradu žádá, měly ke dni přechodu na stát charakter pozemků stavebních, nikoliv pozemků zemědělských v hodnotě 97.418,- Kč, deklarované žalovaným.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve spojení s ustanovením §524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dne 20. 4. 2005, postoupila žalobkyně svůj dosud nevypořádaný restituční nárok vyjádřený částkou 97.418,- Kč postupníkovi F. Ch., čímž pozbyla postavení původně oprávněné osoby. F. Ch., jako postupitel, postoupil dne 9. 8. 2005 část svého nároku ve výši 90.000,- Kč P. V. a dne 20. 12. 2005 mu postoupil část nároku ve výši 7.000,- Kč. Ten samý den „vrátil“ žalobkyni F. Ch. bezplatně zbývající část nároku ve výši 418,- Kč. Dne 27. 12. 2005 bezplatně „vrátil“ P. V. na základě smlouvy o postoupení pohledávky žalobkyni nárok ve výši 97.000,- Kč, který mu žalobkyně dne 31. 10. 2006 opět postoupila. Dne 20. 11. 2007 uzavřela žalobkyně s F. Ch. dohodu o odstoupení od smlouvy ze dne 20. 4. 2005, neboť postupník neuhradil kupní cenu za postoupenou pohledávku. Předmětné odstoupení doplnil dne 28. 7. 2009 svým prohlášením P. V., kterým jej vzal na vědomí a souhlasil, aby Pozemkový fond ČR (právní předchůdce žalovaného, dále též „žalovaný“) vedl žalobkyni nadále jako vlastníka pohledávky. Odstoupení od smlouvy však shledal soud prvního stupně neplatným, protože nebyla možnost odstoupení dle ustanovení §48 obč. zák. v původní smlouvě o postoupení pohledávky sjednána. Na tom nic nemění ani prohlášení P. V. Žalobkyně tak postoupením pohledávky ve výši 97.000,- Kč ztratila postavení původně oprávněné osoby a oprávněným, jako postupník, zůstal P. V. Žalobkyni, jako postupníkovi, zůstal zachován ke dni 1. 1. 2006 pouze nárok na peněžitou náhradu ve výši 481,- Kč, který však ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona o půdě prekludoval. Na základě výše popsaného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není ve věci dle ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aktivně věcně legitimována. Ani v případě její aktivní věcné legitimace by však nemohl být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť tato žaloba v zásadě není opodstatněna tam, kde lze žalovat na plnění.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 15. 6. 2012, č. j. 14 Co 140/2012-96, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně v okamžiku postoupení svého veškerého zbylého a dosud nevykrytého restitučního nároku ztratila postavení původně oprávněné osoby a stala se postupníkem. Ve vztahu k nároku ve výši 97.000,- Kč dokonce není ani postupníkem, když tento nárok naposledy převedla na P. V. V dané věci tedy není aktivně věcně legitimována. Konstatoval dále, že odstoupení od smlouvy je třeba považovat za neplatné nejenom z důvodu nesjednání možnosti odstoupení v původní smlouvě a absence zákonného důvodu v souladu s ustanovením §48 odst. 1 obč. zák., ale také z důvodu obcházení zákona. Je zřejmé, že k odstoupení došlo z důvodu snahy o navrácení postavení původně oprávněné osoby tak, aby se žalobkyně vyhnula účinkům zániku nároku ke dni 31. 12. 2005 v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (tzv. restituční tečka). Ve vztahu k nároku ve výši 481,- Kč se stala žalobkyně dle smlouvy ze dne 20. 12. 2005 postupníkem, a nárok jí tak zůstal zachován pouze jako nárok na peněžitou náhradu, jenž navíc posléze prekludoval, ve smyslu ustanovení §16 zákona o půdě, nikoliv jako nárok na náhradu pozemkovou dle ustanovení §11 a násl. téhož zákona. Námitku žalobkyně, že se soud nezabýval žalovaným nárokem přesahujícím částku 97.418,- Kč až do částky 11,599.150,- Kč, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť žalobkyně postoupila na základě původní smlouvy veškerý zbylý a dosud neuspokojený restituční nárok, přičemž předmětem žaloby je pouze zpochybnění hodnoty tohoto nároku. Jedná se tedy o nárok totožný, jen odlišně ohodnocený účastníky řízení. Vzhledem k nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval tím, zda má žalobkyně na určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily předmět smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 4. 2005. Žalovaný evidoval ke dni uzavření zmíněné smlouvy pohledávku žalobkyně ve výši 97.418,- Kč, kterou žalobkyně postoupila. Správnou výši pohledávky dle znaleckých posudků ale představovala částka 11,599.150,- Kč. Žalobkyně tak je, co do zbylé a žalovaným dosud neevidované části pohledávky, původně oprávněnou osobou a v tomto rozsahu se na ni nevztahuje tzv. restituční tečka. Dle §524 odst. 1 obč. zák. na postupníka přešla pohledávka žalobkyně v tom stavu, v jakém se nacházela v době postoupení, soudy však obecná ustanovení obč. zák. upravující postoupení nevzaly vůbec do úvahy. Dovolatelka poukazuje rovněž na skutečnost, že právní otázka návaznosti ustanovení §33a zákona o půdě na ustanovení §524 obč. zák. dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. S ohledem na výše uvedené tak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě zamítnout. Postoupením zbylé části restitučního nároku žalobkyně ztratila postavení původně oprávněné osoby a další smlouvy uzavírala ve snaze vyhnout se účinkům zániku nároku ke dni 31. 12. 2005. Soudy nižších stupňů tak věc posoudily správně jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (ustanovení §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku městského soudu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní význam.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání však přípustné není.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že restituční předpisy, včetně zákona o půdě, mají ve vztahu k obecným ustanovením občanského zákoníku speciální povahu (srovnej kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Obecná úprava se tedy použije pouze tam, kde chybí úprava speciální, dle zásady lex specialis derogat legi generali. Ustanovení §33a zákona o půdě je tak ve vztahu speciality k obecným ustanovením o postoupení pohledávky zakotvených v obč. zák., a jelikož zákon o půdě neobsahuje podrobnější úpravu postoupení, pouze umožňuje postoupení nároku na náhradu dle tohoto zákona, užijí se pro posouzení dalších náležitostí postoupení nároku ustanovení obč. zák. V daném případě tak učinily i soudy obou instancí, když smlouvu posoudily dle ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě ve spojení s §524 obč. zák. (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1523/2001). Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatelky, že soudy obecná ustanovení obč. zák. nevzaly do úvahy a že otázka návaznosti ustanovení §33a zákona o půdě na ustanovení §524 obč. zák. dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Této otázce tak není možné přiznat zásadní právní význam.
Dovolatelka dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily předmět postupní smlouvy, pokud neuznaly, že je původně oprávněnou osobou co do zbylé a žalovaným dosud neevidované části pohledávky. Jak však správně uvádí i dovolatelka, ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. stanoví, že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, přičemž pohledávka přechází na postupníka v tom stavu, v jakém se nacházela v době postoupení. Postoupením pohledávky podle ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě přitom dochází ke změně závazku na straně věřitele. Jde o singulární sukcesi, při níž nedochází ke změně obsahu závazku, rozsahu ani obsahu povinností dlužníka; pouze se mění subjekt na straně věřitele, který plně vstupuje do práva původního věřitele. Postoupením pohledávky tedy přechází na postupníka pohledávka včetně příslušenství a veškerých práv s ní spojených; na druhé straně však na nového věřitele nemohou přejít ta práva, která s pohledávkou původního věřitele spojena nebyla (srovnej například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, sp. zn. 19 Co 564/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 10, roč. 1997, str. 534, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1523/2001).
Námitka dovolatelky ohledně nesprávného posouzení předmětu postupní smlouvy je tak z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno. Nesouhlas dovolatelky s posouzením předmětu postupní smlouvy je polemikou nikoliv s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jenž dospěl k závěru, že žalobkyně na základě předmětné smlouvy postoupila veškerou zbylou a nevykrytou část nároku. Tato skutková zjištění však dovolacímu přezkumu nepodléhají (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. zde žalobkyni k dispozici není, jak bylo výše zmíněno). Již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, formuloval závěr, že činí-li soud z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro ně vyplývají, formuluje závěry právní. V případě námitky dovolatelky, že soudy nesprávně posoudily předmět postupní smlouvy, proto nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou, jejíž řešení nepřesahuje rámec daného případu a napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným nečinní (srovnej také kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1682/2011).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 , věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 , věty první, §224 odst. 1 , §151 odst. 1 , části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu