ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3016.2012.2
sp. zn. 28 Cdo 3016/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupen JUDr. Janem Mikšem, advokátem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti: 1) J. Š. , 2) A. Š. , oba zastoupeni JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem ve Zbečně, Na Riviéře 123, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o částečné nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 12. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 196/2009, o dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2012, č. j. 24 Co 160/2011-184, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Účastníci ad 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Mikše.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku II. změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2011, č. j. 7 C 196/2009-146, a to tak, že ve vztahu k pozemkům parc. č. 2401/25 a parc. č. 2401/28, nacházejícím se v kat. úz. S., bylo určeno, že účastníci ad 1) a 2) nejsou jejich spoluvlastníky (každý podílem ¼), a v tomto rozsahu došlo k nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 12. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4. Pokud jde o ostatní žalované nemovitosti, odvolací soud v části potvrdil zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva (výrok I.) a v části zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil takto věc první instanci k dalšímu řízení (výrok III.).
V rámci odůvodnění svého měnícího výroku dospěl odvolací soud k závěru, že restitučnímu vydání pozemků parc. č. 2401/25 a parc. č. 2401/28 v kat. úz. S. brání překážka zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Tento právní názor založil na zjištění, že pozemek parc. č. 2401/25 bezprostředně navazuje na místní komunikaci, která je ve smyslu občanskoprávním stavbou, a pozemek parc. č. 2401/28 je jako dělící (zatravněný) pás podle §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, rovněž součástí stavby místní komunikace.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali účastníci ad 1) a 2) dovolání, v němž mu vytýkali nesprávnost jeho právního posouzení. Namítali, že část pozemku parc. č. 2401/25 ztratila povahu parkoviště jako součásti místní komunikace, neboť slouží jako parkoviště pro zákazníky zahradnictví (tuto část nemovitosti vyznačili dovolatelé na jimi přiloženém snímku ortofomapy, který byl i v průběhu řízení proveden jako důkaz). Dovolatelé dále zdůraznili, že otázka charakteru parkoviště je ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu řešena tak, že parkoviště nelze považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona o půdě. Usuzovali na nepřípustný extenzivní výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. za pomoci normy veřejného práva. Pozemek parc. č. 2401/88 podle jejich názoru také není zastavěn v tom smyslu, že by na něm stála stavba, ani že by s takovou stavbou bezprostředně souvisel a byl nezbytně nutný k jejímu provozu. Závěrem dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil a věc vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Závěry odvolacího soudu považoval za věcně správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání účastníků ad 1) a 2) bylo zamítnuto a aby jim byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Vyjádření k dovolání podal též účastník ad 3). Ten ponechal rozhodnutí o dovolání na úvaze soudu.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 5. 3. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání účastníků ad 1) a 2) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
S ohledem na skutečnost, že zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, je nynějším účastníkem ad 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad.
Nejvyšší soud zjistil, že účastníci ad 1) a 2), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací důvod uplatnili podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá i na posuzovanou věc (viz napadený výrok II. rozsudku odvolací instance).
Dovolání však není důvodné.
V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, Nejvyšší soud formuloval některá interpretační kritéria (citována níže), která jsou v intencích §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku, resp. jejichž naplnění může restituci bránit. Jsou to v obecné rovině:
- funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel (hospodářský, vojenský aj.), přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál);
- zvláštní právní režim, jemuž případně pozemek podléhá a který vykazuje účelové sepětí s přilehlou stavbou či provozem;
- jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemku se stavbou a tedy k alternativě jeho vydání, pak je třeba v návaznosti na plnění funkce souboru nemovitostí zvážit, zda tato funkce může být plněna i v redukované míře (případné oddělení části pozemků); jde tedy také o velikost výměry sporných pozemků ve vztahu k ostatním částem areálu.
V dovolateli zmíněném rozhodnutí ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3793/2009, bylo zdejším soudem konstatováno, že „z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v §11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.“ Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že prezentovaný výklad je pro účel řešení dané věci nutno doplnit. Sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem. Existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 . Závěr o funkčním celku předmětných pozemků s přilehlou stavbou, a tedy o překážce zastavěnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, lze učinit i v posuzovaném případě. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku II. v souladu s právní úpravou i s ustálenou judikaturou.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání účastníků ad 1) a 2) zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšným účastníkům ad 1) a 2) byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny ve výši 20.000,- Kč, kterou bylo nutno redukovat pro jeden úkon právní služby ve smyslu §18 odst. 1 téže vyhlášky na částku 10.000,- Kč. K tomu je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % DPH. V součtu tedy náklady řízení o dovolání přiznané žalobci činí 12.463,- Kč. V poměru mezi ostatními účastníky právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nevzniklo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu