ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3042.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3042/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovaným 1) D. S., 2) L. S., zastoupeným JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o zaplacení 800.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 122/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 16 Co 109/2012-151, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni každý rovným dílem nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Stanislava Janáka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 14.278,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 10. 2011, č.j. 21 C 122/2009-102, v části výroku I. tak, že žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili 800.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 55.784,- Kč s příslušenstvím, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení dne 20. 11. 2005 uzavřeli kupní smlouvu, na jejímž základě se žalovaní prodávající zavázali převést na žalobkyni, coby kupující, vlastnické právo k budově čp. 95 na stavební parcele č. 125 v katastrálním území Hájov za sjednanou kupní cenu 800.000,- Kč. Vlastnické právo žalobkyně k předmětné budově bylo podle dotčené kupní smlouvy následně vloženo do katastru nemovitostí. Kupní cenu ve výši 800.000,- Kč žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním uhradila ve splátkách ve prospěch věřitele žalovaných prodávajících Jednoty, spotřebního družstva v Novém Jičíně, jenž kupní smlouvu rovněž spolupodepsal. V soudním řízení vedeném před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 92/2001 mezi žalujícím městem Příborem a žalobkyní vystupující na straně žalované bylo ovšem posléze pravomocným rozsudkem určeno, že vlastníkem předmětné budovy je žalující město. Soud totiž kupní smlouvu, na jejímž základě měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k předmětné budově, shledal absolutně neplatnou, když dovodil, že žalovaní prodávající nebyli jejími vlastníky a nemohli tak na žalobkyni převést více práv, než která jim příslušela, přičemž na straně žalobkyně či jejích právních předchůdců nebylo dovozeno ani naplnění zákonných podmínek vydržení vlastnického práva. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že kupní smlouva, na jejímž základě měla být předmětná budova převedena na žalobkyni, je absolutně neplatná (§37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Účastníci kupní smlouvy jsou tudíž povinni vrátit si vše, co podle smlouvy dostali (§457 obč. zák.). Jelikož kupní cena náležela žalovaným prodávajícím, když ujednání o úhradě kupní ceny ve prospěch věřitele žalovaných Jednoty, spotřebního družstva v Novém Jičíně, představovalo toliko sjednání platebního místa, dospěl odvolací soud k závěru, že k vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě předmětné neplatné kupní smlouvy ve výši 800.000,- Kč odpovídající uhrazené kupní ceně jsou pasivně věcně legitimováni žalovaní. Upozornil přitom též na skutečnost, že zaplacením kupní ceny na účet jejich věřitele došlo k úhradě dluhu, který by jinak žalovaní byli povinni zaplatit sami. Odvolací soud proto žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili 800.000,- Kč s příslušenstvím. V části o zaplacení dalších 55.784,- Kč s příslušenstvím představujících nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku porušení právní povinnosti žalovaných převést na ni vlastnické právo k předmětné budově, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákonné podmínky odpovědnosti žalovaných za vznik tvrzené škody dány nejsou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Brojili jím proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě co do částky 800.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení vyhověno. Co do přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že žalobkyně zaplacením částky 800.000,- Kč ve prospěch Jednoty, spotřebního družstva v Novém Jičíně, uhradila za žalované toliko domnělý dluh vůči dotčenému družstvu. Dluh totiž ve skutečnosti dán nebyl, neboť kupní smlouva ze dne 10. 11. 1992, na jejímž základě se uvedené družstvo zavázalo převést na žalované předmětnou budovu a žalovaným měl vůči němu vzniknout závazek uhradit kupní cenu, je rovněž absolutně neplatná pro nemožnost plnění. Z této skutečnosti dovolatelé dovozují, že ve sporu nejsou pasivně věcně legitimováni, poněvadž se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili oni, nýbrž jejich domnělý věřitel. Upozornili též na skutečnost, že žalobkyně kupní cenu sjednanou smlouvou uzavřenou dne 20. 11. 2005 splácela z výnosů podnikání uskutečňovaného v dotčené nemovitosti. Z této okolnosti dovozovali, že k bezdůvodnému obohacení na její úkor nedošlo. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že částku 800.000,- Kč platila z titulu úhrady kupní ceny sjednané kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky řízení dne 20. 11. 2005. Upozornila přitom též na okolnost, že povinnost žalovaných uhradit Jednotě, spotřebnímu družstvu v Novém Jičíně, kupní cenu sjednanou kupní smlouvou uzavřenou mezi nimi a dotčeným družstvem dne 10. 11. 1992 vyplývala též z pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 3. 1994, sp. zn. 7 C 66/94. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Citované ustanovení konkretizuje důsledky bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, vymezeného jako jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Z ustanovení §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného; jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010, či ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005). V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011).
V posuzovaném případě žalobkyně, coby kupující, na základě absolutně neplatné kupní smlouvy (pro nemožnost plnění - §37 odst. 2 obč. zák.) uzavřené dne 20. 11. 2005 s žalovanými, jakožto prodávajícími, zaplatila kupní cenu ve výši 800.000,- Kč. Jelikož kupující žalobkyně na základě této neplatné kupní smlouvy k převáděné nemovitosti vlastnické právo nenabyla (v soudním řízení vedeném před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 92/2001 mezi žalujícím městem Příborem a žalobkyní vystupující na straně žalované bylo pravomocným rozsudkem určeno, že vlastníkem převáděné budovy je žalující město), jsou prodávající žalovaní, jakožto účastníci smlouvy, povinni vyplacenou kupní cenu žalobkyni vrátit. Na uvedeném závěru přitom nemění ničeho okolnost, že kupní cena byla v souladu se smluvním ujednáním hrazena ve prospěch třetího subjektu Jednoty, spotřebního družstva v Novém Jičíně. Se zřetelem k výše citované judikatuře Nejvyššího soudu je totiž věcná legitimace ve sporu o vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy dána pouze na straně jejích účastníků bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Neobstojí tudíž námitky dovolatelů, že se v důsledku uhrazení kupní ceny žalobkyní bezdůvodně neobohatili oni, coby druhá smluvní strana, ale jejich domnělý věřitel. Plnění, které účastníci neplatné smlouvy v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě poskytli k rukám věřitele druhé smluvní strany, je totiž povinna vrátit smluvní strana a nikoliv její věřitel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000). K námitce dovolatelů lze též dodat, že z hlediska vypořádání bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy je zcela lhostejné, z jakého zdroje kupující čerpal peněžní prostředky potřebné k úhradě kupní ceny.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaní, coby prodávající, jsou povinni vrátit kupující žalobkyni kupní cenu, která byla uhrazena na základě neplatné kupní smlouvy, je tedy z hlediska důvodů uplatněných dovolateli (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný. Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §142 odst. 1 o. s. ř. má žalobkyně vůči podlehnuvším žalovaným právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 800.000,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 11.500,- Kč (§7 bod 6 advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalovaným uložil, aby žalobkyni nahradili náklady dovolacího řízení ve výši 14.278,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu