ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3048.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3048/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Vladimíra Szabo, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, insolvenčního správce dlužníka ZAPROS, spol. s r.o., IČ: 25620673, se sídlem v Berouně 2, Na Ptáku, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované V. A. S. – P. , bytem C., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 16, o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 131/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č. j. 28 Co 94/2012-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č. j. 28 Co 94/2012-269, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 2. 2011, č. j. 7 C 131/2005-181, tak, že žalobu o určení, že dlužník, jehož insolvenčním správcem je žalobce, je vlastníkem budovy bez čp/če na parcele a pozemků a původní parcely, nyní pozemkových parcel, vše v katastrálním území B., zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pravomocnými rozhodnutími Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Beroun ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. OPÚ 2415/92 Fe, 292/2003/7102-Ba, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. OPÚ 2415/92 Fe, 791/2004/7102-Ba, bylo určeno, že žalovaná, jakožto osoba oprávněná ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. o půdě“), je vlastnicí předmětných nemovitostí. Řízení podle části páté občanského soudního řádu, v němž se žalobce následně domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Beroun ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. OPÚ 2415/92 Fe, 292/2003/7102-Ba, určením, že žalovaná vlastnicí nemovitostí není, bylo přitom usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 C 131/2005-56, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, č. j. 28 Co 468/2008-70, pravomocně zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, jež byla spatřována v okolnosti, že žaloba, kterou se Státní statek Smiřice, s. p., domáhal nahrazení téhož rozhodnutí pozemkového úřadu určením, že žalovaná vlastnicí dotčených nemovitostí není, byla již pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 7. 2007, č. j. 9 C 150/2003-65. Ačkoliv žalobce i jeho právní předchůdci od 8. 10. 1992, kdy nemovitosti na základě kupní smlouvy (neplatné pro rozpor s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě) měly být převedeny na manžele L. a D. S., do února 2004 byli v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří, opírajíce své přesvědčení o právní úkony, na jejichž základě docházelo k převodu nemovitostí mezi jednotlivými subjekty, dospěl odvolací soud k závěru, že i přes vydržení vlastnického práva k nemovitostem stranou žalující (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), nabyla nemovitosti do vlastnictví posléze na základě pravomocných konstitutivních rozhodnutí pozemkového úřadu originárním způsobem žalovaná, což mělo za následek zánik vlastnického práva žalobce. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, a uvedl, že se žalobce proti rozhodnutím pozemkového úřadu mohl bránit pouze v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu o určení vlastnického práva žalobce zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008, že rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněné osobě nemohou mít vliv na existenci jeho vlastnického práva, neboť nebyl účastníkem restitučního řízení. Uváděl rovněž, že za situace, kdy v době před rozhodnutím pozemkového úřadu nabyla k nemovitosti, o jejíž vydání jde, vlastnické právo fyzická osoba, nelze nemovitost v restitučním řízení vydat, s výjimkou postupu podle ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že originární nabytí vlastnického práva na základě pravomocného konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu, jež není zákonným způsobem zrušeno (odklizeno), vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka.
Nejvyšší soud se otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, účinný do 31. 12. 2005, neměl ustanovení, podle kterého by výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu byl závazný pro účastníky, je zřejmé, že z hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. §159a odst. 1 o. s. ř.). Je přitom nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 4464, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, uveřejněný v Souboru pod označením C 1837, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, či ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008).
V posuzovaném případě se žalobce ani jeho právní předchůdci (fyzické osoby, na něž mělo být vlastnické právo k nemovitostem převedeno neplatnou kupní smlouvou) restitučního řízení, v němž pozemkový úřad vydal žalované předmětné nemovitosti podle §9 odst. 4 zákona o půdě, neúčastnil. Účasti na dotčeném restitučním řízení přitom žalující strana nedocílila ani prostřednictvím žaloby podané podle části páté o. s. ř. Ve světle uvedené judikatury Nejvyššího soudu tak závěr odvolacího soudu, podle kterého nabytí vlastnického práva na základě pravomocného konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti, jež není zákonným způsobem zrušeno (odklizeno), bez dalšího (bez ohledu na to, zda se restitučního řízení účastnil či nikoliv) vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka, neobstojí. Odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, dlužno dodat následující. Citované usnesení Nejvyššího soudu na posuzovaný případ zcela nedopadá, neboť neřeší otázku nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydané v restitučním řízení, nýbrž otázku závaznosti rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách. Zmiňovaný nález Ústavního soudu pak představuje ojedinělé rozhodnutí vztahující se na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu, jež ustálenou judikatorní praxi Nejvyššího soudu neovlivnilo. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi závěry vyplývající z výše citované judikatury Nejvyššího soudu naopak shledal ústavně konformními, když usnesením ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1163/08, odmítl ústavní stížnost směřující proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu