ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3094.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3094/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Jablonce nad Nisou, se sídlem Mírové nám. 19, Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pinkasem, advokátem v Jablonci nad Nisou, ul. 28. října 14, proti žalovanému České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 217/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 10. 2011, č. j. 36 Co 37/2011-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 11. 2010, č. j. 6 C 217/2009-110, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem. Těmito nemovitostmi byly
- budovy a stavební parcely v kat. úz. J. n. N.,
- budovy a stavební parcely v kat. úz. V.,
- budovy a stavební parcely v kat. úz. K.,
jak jsou všechny nemovitosti podrobně identifikovány již ve výroku a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že všechny nemovitosti přešly ex lege do vlastnictví obce Jablonec nad Nisou jako tzv. historický majetek podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění změn a doplňků provedených následnými novelami téhož zákona. Přisvědčil však hodnocení důkazů i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně v tom ohledu, že námitka vydržení, vznesená jako obrana stranou žalovanou, je oprávněná a k vydržení nemovitostí státem (jeho organizační složkou, podnikem) došlo ke dni 24. 5. 2001, tedy uplynutím desetileté vydržecí doby podle §134 odst. 1 obč. zák., za splnění ostatních zákonných podmínek podle §130 obč. zák. Žalobce tedy postrádal ke své žalobě aktivní věcnou legitimaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého zástupce dovolání. Žalobce tvrdil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a namítl též nesprávné právní posouzení věci odvolací instancí. Podrobně dovodil, že podle jeho názoru spočívá zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v zodpovězení otázky, kdy na obec přešlo vlastnické právo; podle dovolatele lze mít zato, že rozhodné skutečnosti případu je třeba podřadit až pod zákon č. 114/2000 Sb., jímž byl zákon č. 172/1991 Sb. novelizován (tedy nabytí vlastnictví obcí až 1. 7. 2000 podle §2a prvně citovaného zákona, a pak nemůže dojít k vydržení, jež by navíc bylo v rozporu s dobrými mravy). V rámci vylíčení dovolacího důvodu navíc dovolatel zdůraznil, že došlo-li při přídělu nemovitostí v kat. úz. a obci Kokonín (budova, zastavěná plocha a nádvoří) k vydání rozhodnutí dne 16. 3. 1951 – s uvedením rozhodného dne přechodu vlastnictví na obec 31. 12. 1949 -, pak i to svědčí pro aplikaci §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Dovolatel žádal., aby byl rozsudek odvolací instance zrušen a věc jí vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v otevřené lhůtě advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ještě před meritorním přezkumem věci však byl dovolací soud povinen posoudit, zda je při shodě rozsudků nižších instancí dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího osudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví obcí nemovitosti vyjmenované v jednotlivých odstavcích tohoto ustanovení, které byly obcím přiděleny státem podle dekretů presidenta republiky, mj. podle dekretu č. 108/1945 Sb. Podle §2a odst. 2 téhož předpisu přecházejí nemovitosti uvedené v odstavci 1 do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.
Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 2898/12 , v němž přezkoumával na základě podané ústavní stížnosti též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, že po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabýt žádný majetek a národní výbory byly pouze pověřeny správou národního majetku. K přechodu vlastnictví na obce podle zákona č. 114/2000 Sb., tedy podle novely zákona č. 172/1991 Sb., sice může dojít, avšak v intencích důvodové zprávy k novele je též podstatné, zda obce do zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily. Pokud nikoli a správním rozhodnutím vydaným po datu 1. 1. 1950 bylo rozhodnuto již jen o správě národního majetku přidělením nemovitostí do správy národního výboru, není uplatněný návrh obce na určení vlastnictví k nemovitostem důvodný.
Nejvyšší soud poznamenal v usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003 , že v posuzované věci bylo při rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci použito předtisku, který měl z hlediska nabytí majetku obcí právní účinky jen do 31. 12. 1949. Text, který byl dopsán v závěru rozhodnutí, vydaného 12. 6. 1951, odpovídá tehdy platné zákonné úpravě a znamená, že se již rozhodovalo nikoli o tzv. historickém majetku obcí, ale o převodu správy národního majetku příslušnému státnímu orgánu.
S odkazem na posledně citované rozhodnutí dovodil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011 , že rozhodl-li příslušný národní výbor dne 30. 9. 1950, tedy v době po 1. 1. 1950 a po nabytí účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., po právní stránce o přidělení konfiskovaných nemovitostí orgánu státu oprávněnému k jejich správě, nemohly se tyto nemovitosti stát ke dni 31. 12. 1949 vlastnictvím obce. Právní relevanci postrádá použití předtisku o odevzdání konfiskovaného majetku obci a zákon č.172/1991 Sb., v tomto případě jeho ustanovení §2 odst. 1, resp. §2a odst. 1, nelze ve prospěch nynější obecní restituce aplikovat.
V nyní posuzované věci došlo k použití právě již zmíněného předtisku (formuláře rozhodnutí původně Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy); předmětné nemovitosti byly rozhodnutím ze dne 16. 3. 1951 vyňaty z přídělového řízení (podle přiloženého seznamu) a převedeny do vlastnictví státu a správy Národního výboru obce Kokonín, okres Jablonec nad Nisou. Jde tedy o situaci, která je obdobná judikátům citovaným výše. Jestliže odvolací soud vycházel ze shodných právních závěrů jako výše a straně žalující nevyhověl, pak postupoval v souladu s hmotným právem i konstantní judikaturou.
Výše řečené znamená, že stran nemovitostí v kat. úz. K. (viz shora) nepřichází v úvahu právní konstrukce nabytí vlastnictví obcí až k datu 1. 7. 2000 a závěru odvolacího soudu o vydržení nemovitostí státem (relevantní skutková zjištění k otázce vydržení není důvod v celé věci zpochybňovat) nic nestojí v cestě.
Ještě jednoznačnější a judikatorně již zcela nekonfliktní jsou závěry ohledně správnosti závěru o vydržení ve vztahu k nemovitostem v kat. úz. J. n. N. a V. , jak shora vypočteno. Přídělová – zde platná – rozhodnutí vůči těmto nemovitostem, a to časově ještě in favorem jmenovaných obcí, byla vydána ve dnech 19. 11. 1949 a 24. 11. 1949; došlo tu, byť těsně před tehdejším zánikem obecního vlastnictví, k nabytí účinků těchto pravomocných rozhodnutí. Mimochodem, odvolací soud tu správně postřehl, že sporná praxe Nejvyššího soudu k časově „mezním“ přídělům před datem 31. 12. 1949 je překonána (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, jemuž se Nejvyšší soud v rámci jeho závaznosti podrobil). To ovšem znamená, že došlo též ke správné aplikaci ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (nikoli §2a téhož zákona) - k přechodu nemovitostí ex lege na obce tu došlo k datu 24. 5. 1991 a v důsledku pasivity žalobce až do roku 2008, podrobně popsané v rozsudcích nižších instancí, uplynula zákonná vydržecí doba a nemovitosti se staly vlastnictvím státu.
Sluší se poznamenat, že žádná ze zjištěných okolností ve věci nenasvědčuje tomu, že by se snad výkon majetkových práv státu v souvislosti s vydržením nemovitostí ocitl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolání žalobce tedy nelze přiznat přípustnost z hlediska zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Podle výsledku řízení byl sice v intencích §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. úspěšný žalovaný, žádné náklady řízení mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu