ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.316.2013.2
sp. zn. 28 Cdo 316/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně České republiky – Správy a údržby silnic Pardubického kraje, IČ 00085031, se sídlem Pardubice-Doubravice 98, zast. JUDr. Jaroslavou Nuckollsovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Balcarova 2, proti žalovaným 1. nezl. L. K., a 2. R. K., obou bytem P., dětí M. K., bytem P., a Ing. P. K., bytem P., oběma jako právním nástupcům původního žalovaného JUDr. Ing. M. K., zemřelého, posledně bytem P., zastoupeného JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem, se sídlem Praha 5, Lidická 28, nezletilí žalovaní zastoupeni opatrovníkem Městskou částí Praha 12, o zaplacení 117.920,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 164/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2009, č. j. 68 Co 332/2009-234, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4. 12. 2001 domáhala se žalobkyně, aby jí žalovaný na základě §14 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě zemědělských vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákona o půdě“) zaplatil 850.034,- Kč jako rozdíl mezi cenou nemovitostí vydaných žalovanému, určenou podle jejich stavu ke dni 24. 6. 1991 (kdy nabyl zákon o půdě účinnosti), a mezi cenou těchto nemovitostí, určenou podle stavu ke dni 12. 1. 1955 (kdy žalobkyně nemovitosti převzala) s tím, že ocenění k oběma datům se provede na základě cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991 (§14 odst. 8 zákona o půdě).
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 24 C 283/2011-156, poté, co ze znaleckého posudku zjistil cenu nemovitostí ke dni 24. 6. 1991 ve výši 1.071.143,- Kč, ke dni 12. 1. 1955 ve výši 658.017,- Kč a znehodnocení nemovitostí podle §23 zákona o půdě ve výši 210.955,- Kč zavázal žalovaného k zaplacení částky 202.170,- Kč, k niž dospěl výpočtem rozdílu cen podle §14 odst. 2 zákona o půdě (1.071.142,- Kč – 658.017,- Kč = 413.125,- Kč) a odpočtem znehodnocení podle §23 zákona o půdě (413.125,- Kč – 210.955,- Kč = 202.170,- Kč). Ve zbývající částce 647.864,- Kč žalobu zamítl. Žalovaný odvoláním napadl rozsudek co do částky 117.920,40 Kč s odůvodněním, že v důsledku aplikace §3 odst. 1 obč. zák. měla být pohledávka podle §14 odst. 2 zákona o půdě o tuto částku omezena.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 13 Co 339/2005-171, rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 117.920,40 Kč potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po právní stránce, neboť datum stanovené zákonem o půdě je pro soud závazné a nelze se od něj odchylovat ani poukazem na ust. §3 obč. zák., podle kterého nelze zakládat právo nad rámec zákona.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 28 Cdo 1858/2006-186 (ve znění opravných usnesení) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo předmětem dovolacího přezkumu v hranicích právních otázek určených dovoláním přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že pro stanovení ceny, která má být v případě podstatného zhodnocení nemovitosti uhrazena oprávněnou osobou povinné osobě, je určující znění zákona, konkrétně §14 odst. 8 zákona o půdě a nelze se od něj odchylovat poukazem na §3 o. z.
Přitom smyslem §3 odst. 1 o. z. jako obecné ekvitní klauzule soukromého práva je vyloučit případy, kdy by (široce chápané) uplatnění právní normy na některé skutkové podstaty naplňující její hypotézu vedlo k porušení základní a relativně neměnné společenské, kulturní nebo mravní normy sdílené rozhodující částí veřejnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, publikované pod č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002), popřípadě až k nespravedlnosti či bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Z uvedeného důvodu by §3 odst. 1 obč. zák. pozbyl svého smyslu, pokud by měl platit argument, že se na základě tohoto ustanovení nelze „odchýlit“ od zákona. Shodně dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaném na straně 174 časopisu Soudní judikatura, ročník 1997, číslo 8, vyložil, že otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zák „nelze odbýt úvahou, že ... je v souladu s dobrými mravy, aby každý vykonával práva v souladu se zákonem“, (vnitřní uvozovky vypuštěny) a především, že „rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit (zejména v případě že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze“. Dále dovolací soud například ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1360/2006 opakovaně zdůraznil, že „aplikaci §3 odst. 1 o. z. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela konkrétními skutkovými zjištěními“.
Dovolací soud proto přisvědčil žalovanému, že soudy nižšího stupně pochybily, když svůj závěr o nepoužitelnosti §3 odst. 1 o. z. založily nikoli na pečlivé úvaze o způsobilosti konkrétních skutkových zjištění založit aplikaci tohoto ustanovení, nýbrž na znění zákona o půdě a nemožnosti se od něj odchýlit poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. Přehlédly totiž, že žalovaný uvedl den 20. 6. 2001 nikoli za účelem „přepsání“ zákonem stanoveného data 24. 6. 1991, nýbrž jako podklad pro úvahy o tom, z jak velké části se má odepřít ochrana pohledávce žalobkyně.
Odvolacímu soudu vytkl, že tento veden nesprávným právním názorem á priorí vyloučil aplikovatelnost §3 odst. 1 obč. zák., aniž by se blíže zabýval konkrétními skutkovými zjištěními, která by v tomto konkrétním případě mohla odůvodnit závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.
V následném řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 21 C 164/2007-214, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o povinnosti uhradit náklady řízení České republice.
Vyšel ze zjištění, že žalobce, který uplatnil svůj restituční nárok podle zákona o půdě, dosáhl vydání nemovitosti až dnem 20. 6. 2001, tedy po uplynutí doby téměř deseti let a v této době nemohl uplatnit vlastnické právo k nemovitostem a s nimi jako vlastník nakládat. Uvedená doba je tak zásadní, že představuje velmi důležitou část života vlastníka. I když tedy podle znaleckých posudků by měl ještě doplatit částku 117.920,40 Kč podle §14 odst. 2 zákona o půdě, je to pouze vyjádření výpočtů, které jsou sice formálně správné, ale neodpovídají morálním normám sdíleným veřejností a vedou až k nespravedlnosti či bezohlednosti vůči obyčejnému lidskému cítění. S přihlédnutím k vázanosti právním názorem dovolacího soudu proto žalobu za použití ustanovení §3 odst. 1 o. z. zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2009, č. j. 68 Co 332/2009-234, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 117.920,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále žalovaného zavázal k úhradě nákladů řízení vzniklých České republice a žalobkyni.
Odvolací soud dospěl k závěru, že právu žalobkyně nelze odepřít ochranu s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 o. z. pouze proto, že žalovaný se sám v době od účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) do data faktického vydání nemovitostí (20. 6. 2001) na amortizaci posléze vydaných nemovitostí nepodílel, neboť je po tuto dobu s ohledem na probíhající restituční řízení neužíval. V daném případě nelze délku správního a soudního restitučního řízení přičíst k tíži žalobkyně, která v jejich rámci využila všech procesních možností za účelem ochrany svého práva a poté, kdy soudní rozhodnutí, na základě kterého byla povinna nemovitost vydat, nabylo právní moci, svoji povinnost splnila. Její pohledávce není na místě s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 o. z. odepřít ochranu, neboť žalobkyně pouze vyčkala pravomocného rozhodnutí, na základě kterého bylo postaveno najisto vlastnictví k nemovitostem, a ani sám žalovaný netvrdí, že by svým jednáním úmyslně přispěla k poklesu ceny nemovitostí v důsledku jejich opotřebení.
Odvolací soud dále uvedl, že pokud se žalovaný domnívá, že restituční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, bylo na něm, aby své případné nároky uplatnil proti České republice prostřednictvím jiných zákonných prostředků, ať již jako požadavek na náhradu škody či nárok na nemajetkové zadostiučinění. V tomto řízení, na základě žalobkyní popsaného skutkového stavu, však případné pochybení státu, a nutno dodat, že jiné organizační složky než je žalobkyně, reparovat není možné. Z toho důvodu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 15. 4. 2010 dovolání, a to do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. při měnícím výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Uplatňoval dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále podle §241a odst. 3 o. s. ř., to je, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ve vztahu k posledně uplatněnému dovolacímu důvodu tvrdil dovolatel, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, zda zjistil, že hodnota nemovitostí vydaných žalobci k datu odnětí, tj. 12. 1. 1955 činila částku 6758.017,03 Kč, k datu účinnosti zákona č. 221/1991 Sb., tj. 24. 6. 1991 pak částku 1.071.143,- Kč a konečně ku dni 20. 6. 2001, tj. ke dni, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2001, č. j. 31 Ca 62/2001-34 a také rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Ústí nad Orlicí č. j. TÚ-RUZ 5774/4153/01-Do ze dne 15. 1. 2001, podle nichž se stal žalovaný vlastníkem tam uvedených nemovitostí, částku 742.266.63 Kč. K tomu dodával, že rovněž tak není z rozsudku odvolacího soudu patrno, zda zjistil (ač to mohl zjistit z provedených znaleckých posudků), že od účinnosti zákona č.229/1991 Sb., tj. od 24. 6. 1991 do data právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, tj. do 20. 6. 2001, poklesla cena nemovitostí podle cenového předpisu o částku 328.875,40 Kč. Stejně tak vytýkal odvolacímu soudu, že výslovně neuvedl zjištění, že do 20. 6. 2001 byla žalobkyně vlastníkem posléze vydaných nemovitostí a že tyto nemovitostí také do této doby užívala, takže žalovaný do uvedeného data jejich vlastníkem nebyl a neužíval je. Přitom šlo o zjištění, která odvolací soud učinit mohl a žalovaný s těmito tvrzeními žaloby souhlasil.
Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení, dovolatel nesouhlasil s argumenty zaujatými odvolacím soudem vztahujícím se k možnostem, které se dovolateli nabízely ve vztahu k jinému subjektu (státu, resp. jinému orgánu), a to cestu uplatnění nároků z náhrady (imateriální) újmy za vleklost řízení. Zdůrazňoval nepřípadnost takové argumentace, když sám taková tvrzení v řízení neučinil. Podle dovolatele je třeba hodnotit poměry u obou účastníků, a pokud odvolací soud odmítl přičíst délku řízení žalobkyni, stejně tak neměl důvod přenášet důsledky z délky řízení přičítat k tíži žalovaného.
V této souvislosti uplatňoval tvrzení, že smysl ustanovení §14 odst. 2, odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. spočíval právě v tom, aby k návratu majetkových hodnot u oprávněných osob došlo tak, že bude respektováno snížení vydávaných nemovitostí oproti době, kdy vlastnictví pozbyli. Zákonodárce nepočítal s tím, že k vydání nemovitostí z vlastnictví povinné osoby do vlastnictví oprávněné osoby může dojít, jako tomu bylo i v tomto případě, například za 10 let od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. V takových mimořádných případech, uváděl dovolatel, by se určení výše nároku podle druhého, z hlediska zákona rozhodného okamžiku pro vznik nároku za zhodnocení, či znehodnocení nemovitosti, tj. data účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., ocitlo v rozporu s účelem zákona.
Podle dovolatele snížení ceny stavby v důsledku uplynutí delší doby má snášet ten, kdo byl v této době jejím vlastníkem a kdo jako vlastník v této době stavbu užíval.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhovala zamítnutí dovolání s tím, že zpochybňování skutkových zjištění dovolatelem je nepřípustné vzhledem k povaze přezkumného dovolacího řízení, nehledě k tomu, že odvolací soud vycházel z obsahu již učiněných zjištění. Pokud jde o právní posouzení věci, odkazovala žalobkyně na skutečnost, že odvolací soud v dovolání napadeném rozsudku respektoval závazný právní názor dovolacího soudu a hodnotil okolnosti konkrétního případu. Opačná tvrzení dovolatele mají obecnou povahu a důvodnost jeho dovolání nepodporují.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále jen „o. s. ř.“).
Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, t. j. účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na to, že žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel, přičemž podle výsledků dědického řízení, jak se podávají z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 24.11.2011, č. j. 37 D 310/2010-370, se dědici zůstavitele stali nezl. L. K., a nezl. R. K., pokračoval dovolací soud v řízení s těmito právními nástupci dovolatele.
Přípustnost dovolání v této věci plyne z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tento závěr plyne z okolnosti, že shora uvedeným rozsudkem dovolacího soudu byly dříve vydané rozsudky soudů obou stupňů zrušeny, takže ke znění jejich výroků, tedy způsobu rozhodnutí, nelze přihlížet. V poměrech posledně vydaného rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího se proto uplatní výše uvedené ustanovení.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohu být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
O žádných z těchto případů v posuzované věci nejde.
V daném případě odvolací soud považoval za podstatné posouzení otázky, zda zaplacení rozdílu mezi cenou nemovitostí ke dni 24. 6. 1991 a cenou ke dni 12. 1. 1955, je v rozporu s dobrými mravy.
Podle §14 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., je-li obytná budova, hospodářská budova nebo jiná stavba, která má být vydána, podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni účinnosti tohoto zákona převyšuje cenu budovy v době převzetí státem nebo jinou právnickou osobou, je na vůli oprávněné osoby, zda převezme budovy a uhradí povinné osobě rozdíl mezi cenami , nebo požádá o náhradu.
Podle §14 odst. 8 téhož zákona ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. června 1991.
Cenovým předpisem posledně zmíněným je vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Podle §3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud předně konstatuje, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věci zejména podle ustanovení §14 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i podle ustanovení §3 odst. 1 o. z., které se na projednávanou vztahují a na něž účastníci v řízení poukazovali. V tomto směru aplikoval v úvahu přicházející shora uvedené zákonné předpisy. Zbývá posoudit, zda si je rovněž správně vyložil.
K dovolacím námitkám nesoucím se k vytýkanému neúplnému zjištění skutkového stavu odkazuje soud na skutečnosti seznatelné ze spisu, které odvolací soud neopominul, považoval je za nesporné, což ostatně potvrzuje i dovolatel ve svém dovolání. To se týká otázek zjištění výše ceny nemovitostí ke dni převzetí státem a ke dni vydání. Rozsah těchto zjištění plyne z obsahu shora uvedených zákonných ustanovení, kterými je předmět dokazován vymezen a ani dovolatel netvrdí opak. Skutečnosti jím namítané jsou patrné z důkazů, které byly v řízení provedeny a které jsou patrny z obsahu spisu. Nelze proto spolehlivě dospět k závěru, že by odvolací soud vycházel ze zjištění, která ve spise nejsou obsažena nebo některá z nich opomenul.
Těžiště posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu tak ve světle uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení se nese k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 o. z. Dovolací soud při posouzení této otázky nemá důvodu odchýlit se od závěrů svého předchozí zrušovacího rozsudku, jak bylo shora rekapitulováno.
K námitkám dovolatele nyní uplatněným však považuje za vhodné přičinit, že konstrukce procesu vydání věcí podle zákona č. 229/1991 Sb. nespočívá na bezpodmínečné povinnosti osoby povinné vydat věc, která je předmětem vydání, ihned po uplatnění výzvy osobou oprávněnou. Zákon výslovně dává povinné osobě možnost přivodit soudní přezkum správnosti výzvy na vydání věci (srov. §9 odst. 1, 2, a zejména 4 zákona). Jinak vyjádřeno, postup osoby povinné, která postupovala v souladu s uvedenými ustanoveními, je výkonem práva, nikoliv protiprávním jednáním.
K otázce výkonu práva a jeho poměru k ustanovení §3 odst. 1 o. z. existuje přitom četná judikatura dovolacího soudu. Tak kupříkladu v poměrech k uplatnění zákonné práva na přiznání úroku z prodlení vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2001 závěr, podle něhož „požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadě nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to i v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení.“ V právní větě uvedeného rozhodnutí jsou pak negativně formulovány předpoklady, za nichž lze takovému právu odepřít ochranu. Jde o situace opomíjení charakteru institutu prodlení, zneužití k poškození dlužníka nebo přivození nepřiměřených důsledků na straně dlužníka.
Aplikace ustanovení §3 odst. 1 o. z. není bezbřehá, je třeba respektovat mimořádnost tohoto ustanovení, jež se uplatní pouze v případě rozporu se základními společenskými a mravními normami tak, aby nebyla zbytečně oslabována právní jistotu účastníků ohledně jejich právními normami daných subjektivních práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008). Pouze pokud by soudy nerespektovaly tyto závěry a nezohlednily veškeré aspekty vztahů mezi účastníky, dopustily by se tak nesprávného právního posouz ení ve smyslu §241å odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 20012, sp. zn. 20 Cdo 1970/99).
Pro úplnost třeba připomenout opakované závěry Nejvyššího soudu, který zdůraznil, že při výkladu ustanovení §3 odst. 1 o. z. a stanovení, kdy se výkon práva dostává do rozporu s dobrými mravy, je třeba vyjít z toho, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem. Je proto přenecháno úvaze soudu, aby ji podle svého pečlivého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil na základě všech rozhodných skutečností a přihlédl k veškerým konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období i k jejich tehdejší situaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, či rozsudek téhož soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2226/2009).
S přihlédnutím zejména k posledně uvedeným závěrům nemohl dovolací soud dospět k závěru o důvodnosti dovolacích námitek dovolatele v této věci. Odvolacímu soudu zajisté nelze upřít zohlednění těch aspektů, které se v dané věci nabízely, jmenovitě týkající se opakované obrany žalovaného, že to byla délka (vleklost) řízení souvisejícího s procesem vydání nemovitostí, které – i podle dovolatele – měly za následek snížení hodnoty vydávaných nemovitostí ve vlastnictví a užívání žalobkyně, případně jejího právního předchůdce. Z těchto námitek dovolatele se podává závěr zaujatý odvolacím soudem, podle něhož příslušelo žalovanému právo směřující proti jinému subjektu než žalobkyni (typicky v případném uplatnění odpovědnosti státu), využití tohoto institutu bylo v rukách žalovaného, na straně žalobkyně nebyl dán prvek protiprávnosti, ježto využila zákonných možností plynoucích ze shora citovaných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu. Bral přitom do úvahy charakter projednávané věci, v níž se vyskytly otázky relativně složitého právního posouzení, charakteristické pro restituční spory a aplikaci výjimečného ustanovení §3 odst. 1 o. z., okolnost, že výsledné rozhodnutí soudu (jak je patrno ze shora uvedené rekapitulace) záviselo právě na volné úvaze soudu, která byla v průběhu řízení podrobena již jednou dovolacímu přezkumu a konečně i obsah vyjádření žalobkyně k dovolání, k níž zajisté měla žalobkyně důvod, avšak obsahově šlo jen o rekapitulaci dosavadních námitek v řízení uplatněných
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu