ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.322.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 322/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Pavlíkové se sídlem v Brně, Údolní 37, správkyně konkursní podstaty Knihy, státního podniku, Brno - v likvidaci, IČ: 000 93 343, se sídlem v Brně, Koliště 839/19, zastoupené JUDr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 10.407.974,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 153/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 58 Co 422/2010-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu Brno – venkov v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 272/2007 (původně vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 C 1223/92), tedy majetkové újmy ve výši 5.477.947,60 Kč, stejně jako nemajetkové újmy ve výši 4.930.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 10 C 153/2008-79, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 10.407.947,60 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že MUDr. B. Š. a F. H. se v řízení vedeném u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 272/2007 (původně vedeném pod sp. zn. 7 C 1223/92) žalobou podanou dne 27. března 1992 domáhaly po Knize, státním podniku, se sídlem v Brně vydání nemovitostí (tvořících areál ve V.) podle zákona č. 87/1991 Sb., avšak toto řízení nebylo do rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocně skončeno. Dále vzal za zjištěné, že na majetek zmíněného státního podniku v likvidaci byl usnesením ze dne 2. září 1994 prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena žalobkyně, která hradila náklady spojené s provozem areálu, jehož vydání se MUDr. B. Š. a F. H. domáhaly, přičemž se jednalo zejména o náklady na telekomunikační služby, elektrickou energii, konzultační a poradenskou činnost, jež mají v souhrnu představovat majetkovou újmu, jíž žalobkyně nyní uplatňuje.
Uplatněný nárok žalobkyně soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Shledal, že v řízení vedeném u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 272/2007 došlo k nesprávnému úřednímu postupu – průtahům – ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Připomněl však, že v době jeho rozhodování nebyly vlastnické vztahy ke spornému areálu (nemovitostem) postaveny najisto. Zdůraznil proto, že pokud by výsledkem restitučního sporu (vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 272/2007) bylo, že vlastnické právo Knihy, státního podniku v likvidaci, k předmětným nemovitostem zůstane zachováno, může dojít ke zpeněžení areálu, přičemž žalobkyně je oprávněna náklady spojené s provozem areálu (telekomunikační služby, dodávky elektrické energie, poskytování jiných služeb aj.), které nárokuje jako majetkovou újmu, nyní uplatnit v konkursním řízení jako vlastník pohledávky proti podstatě nebo jako náklady vynaložené v souvislosti s incidenčním sporem. Nárok na náhradu škody byl tedy uplatněn předčasně, neboť měl být nejdříve řešen v rámci konkursního řízení. Dále soud uvedl, že pokud by sporný areál nebyl zpeněžen v rámci podstaty úpadce, může poškozený tyto náklady nárokovat po osobě, jíž bude svědčit vlastnické právo k nemovitostem, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Nárok na nemajetkovou újmu (§31a zákona č. 82/1998 Sb.) soud žalobkyni nepřiznal z důvodu, že jí již bylo ze strany žalované poskytnuto zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč, které považoval za přiměřené, přičemž neměl za prokázanou ani příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou nemajetkovou újmou. Z těchto důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 58 Co 422/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. co do částky 5.477.947,60 Kč potvrdil, co do částky 4.930.000,- Kč téhož výroku a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Pokud se jedná o žalobkyní uplatněnou náhradu (majetkové) újmy vzniklé v souvislosti s placením nákladů na provoz, údržbu a opravy areálu ve výši 5.477.947,60 Kč, odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci, jak je učinil soud prvního stupně, a v plném rozsahu proto odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Nadto ještě zdůraznil, že se jedná o náklady, které vznikají každému vlastníkovi, a nepochybně by vznikly i v průběhu samotného konkursního řízení bez ohledu na předmětný restituční spor. Neměl tak za to, že by byla v řízení prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem (průtahy) a vznikem tvrzené škody, a proto rozsudek soudu prvního stupně v naznačeném rozsahu potvrdil. Ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že dostatečně nevěnoval pozornost otázce, zda žalobkyně na ni nárok skutečně má, a pokud ano, v jakém rozsahu, neboť svůj závěr o přiměřenosti odškodnění provedeného žalovanou náležitě neodůvodnil, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně v daném rozsahu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Otázkou přípustnosti dovolání se nezabývala a co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že požaduje náhradu majetkové újmy v rámci samotné konkursní podstaty, a nikoli jako újmy, která jí vznikla v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty, jak uzavřel odvolací soud. Tvrdí, že tím, že restituční řízení trpí průtahy, dochází ke snižování hodnoty samotné konkursní podstaty, které tak vznikají nemalé náklady, a to jak v souvislosti údržbou samotného areálu, tak v konkursním řízení. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že náklady na údržbu areálu bude případně moci uplatnit vůči osobě, které bude (po pravomocném skončení restitučního sporu) svědčit vlastnické právo ke sporným nemovitostem, přičemž poukazuje i na to, že pokud by byl nastíněný závěr správný, mohla by úspěšně žádat jen vydání bezdůvodného obohacení za tři roky zpětně (§107 odst. 2 obč zák.). Napadá i závěr, že náklady spojené s údržbou areálu by vznikaly každému vlastníkovi a nepochybně by vznikly i v průběhu samotného konkursního řízení bez ohledu na předmětný restituční spor, neboť nebýt restitučního sporu, nemovitosti (tvořící areál) by prodala již v roce 1999 a od této doby by náklady na provoz areálu nesl nový vlastník. Současně zdůrazňuje, že v průběhu restitučního řízení s areálem nemůže nakládat žádný z účastníků sporu, a proto nelze spravedlivě požadovat ani po jednom z nich, aby nesl náklady na jeho údržbu. Domnívá se proto, že odpovědný za zmíněné nutné náklady, které vznikly po dobu trvání průtahů restitučního řízení, je výlučně stát. Ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby – jednak na závěru o předčasnosti žaloby, neboť tvrzená škoda žalobkyni dosud nevznikla, může-li se svého nároku domáhat oproti podstatě (nebo případně proti vlastníku areálu na vydání bezdůvodného obohacení), a jednak na závěru o chybějící příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a tvrzenou majetkovou újmou (jak byla v žalobě specifikována) v souvislosti s tím, že zmíněné náklady by vznikaly každému vlastníku bez ohledu na probíhající restituční spor.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jež se v dané věci aplikuje, zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která vyžaduje současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2000, sešit 1, nebo jeho rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, sv. 14, z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011).
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu (majetkovou újmu) ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je tedy nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. nesprávným úředním postupem), a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2004, sešit 1). Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14, nebo usnesení téhož soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Zpochybňuje-li proto žalobkyně závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Skutková zjištění v tomto dovolacím řízení žalobkyně úspěšně zpochybnit ani nemůže již proto, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. jí zde k dispozici není (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Přesto se jeví vhodným uvést, že pokud zjištěný skutkový stav (který – jak uvedeno již výše – není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu) nedává podklad pro závěr, že kdyby nebylo nesprávného úředního postupu (průtahů), nevznikly by žalobkyni náklady, jejichž náhrady se nyní domáhá, je úvaha odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a majetkovou újmou správná a logická. Žalobkyní specifikovanou újmu na samotné majetkové podstatě úpadce, která je předmětem tohoto řízení, totiž tvoří shora zmíněné náklady spojené především s údržbou předmětných nemovitostí, tedy náklady vznikající každému vlastníku nemovitostí nehledě na to, zda je o nemovitosti veden restituční spor, neboť i v jeho průběhu zůstává vlastnické právo zachováno osobě v restitučním řízení označované za povinnou (zde úpadci), přičemž zákonné omezení jejího dispozičního oprávnění na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Případný neuskutečněný prodej nemovitostí v roce 1999 pak za situace, v níž žalobkyni nadále svědčí vlastnické právo, nemůže mít rovněž na posuzovaný nárok žádný vliv.
Není-li naplněna podmínka existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody (a odpovědnost státu za tvrzenou majetkovou újmu již proto dána není), jsou právně nepodstatné další z dovolacích námitek, jež se týkají závěru o předčasnosti žaloby (z důvodu, že tvrzená škoda žalobkyni dosud nevznikla). Obstojí-li totiž závěr odvolacího soudu (jenž sám o sobě postačí k zamítnutí žaloby) o absenci příčinné souvislosti, jako jedné ze základních podmínek pro přiznání náhrady škody proti státu, je dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu neovlivní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3868, CD 3).
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání i ve zbylé části podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu